Lovit kytovce nepřináší žádné výhody

Jak jste se tuto informaci dozvěděl?

Z publikace zpracovaných vědeckých dat výzkumu odlovených velryb v sezoně od listopadu 2017 do února 2018 (kdy je léto na jižní polokouli). Data byla předložena jednání vědeckého výboru koncem května ve Slovinsku. Vědecký výbor IWC je zásadní těleso, podpůrný orgán, který řeší vědecká výzkumná a ochranářská témata ve vztahu k IWC. Schází se jednou za rok, IWC se schází jednou za dva roky.

Pro pochopení japonského postoje je potřeba vrátit se do minulosti. IWC vznikla v roce 1946 a je založena na Mezinárodní úmluvě o regulaci velrybářství. Původně tato úmluva nebyla zamýšlena jako ochranářská: sledovala spíše drastický dopad lovu na populaci velryb a z čistě praktických důvodů se rozhodla stanovovat kvóty tak, aby byl maximální výnos udržitelný. To znamená, aby populace velryb nebyly devastovány a byly schopné se obnovovat. V průběhu 20. století se však náhled na velrybářství jako lidskou aktivitu změnil více k ochranářskému přístupu. Je to vývoj odpovídající vývoji i v jiných oblastech lidské společnosti.

Úmluva rozlišuje tři druhy lovu: za prvé, lov pro komerční účely. Na něj je od roku 1986 uvaleno moratorium, stanovují se nulové kvóty. Možnost nezanikla, ale není podporována. Dva státy, Norsko a Island, podaly proti nulovým kvótám výhradu a komerční lov dále provádí. Aktuálně jsme se například tento týden připojili k demarši za EU vůči Islandu, protože po loňské pauze lov obnovuje.

Japonci si našli jiný způsob: druhým, povoleným druhem lovu je lov pro vědecké účely. Pro ten si státy samy vydávají speciální permity (povolení) za účelem vědeckého výzkumu.

Třetím druhem lovu je domorodý způsob lovu pro obživu. To je téma poměrně kontroverzní, minimálně z pohledu EU nebo ochranářských států. Obhajuje ho Dánsko pro populace v Grónsku.

Japonci tak využívají nástroj, který úmluva dává — nedělají nic protiprávního. Nicméně před několika lety na japonský takzvaný vědecký výzkum, konkrétně na každoroční počet tisíc ulovených plejtváků menších antarktických, podaly Austrálie a Nový Zéland žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru s tím, že vědecké podklady tento lov neospravedlňují. Soud v roce 2014 uznal, že mají pravdu, a Japoncům kvótu tisíc ulovených velryb ročně zrušil. Následně Japonci, kteří se snaží postupovat v souladu s mezinárodním právem, revidovali svůj vědecký program a připravili nový, ve kterém kvóty snížili o dvě třetiny. Nyní loví v oblasti Jižního antarktického oceánu ročně 333 plejtváků. V Severním Pacifiku mají ještě jeden vědecký program, tam jsou kvóty menší. Velryby uloví, provedou pitvu, odeberou vzorky a uloží je. Maso zamrazí nebo zchladí a zkonzumují v japonských restauracích. Celosvětová poptávka je zanedbatelná, nicméně Japonci maso dováží i z Norska a Islandu, které loví velryby pro komerční účely.

Nabízí se otázka, zda je metoda tohoto „výzkumu“, v časopise Respekt označená jako „smrtelná metoda odběru vzorků“, opodstatněná?

Ano, máte pravdu. Je vůbec odůvodněné letálním (smrtelným) způsobem lovit tolik velryb? Jsou i jiné metody výzkumu, například biopsie, kdy se zvíře sice trefí harpunou, ale pouze se mu odebere podkožní tkáň. Tento výzkum je, myslím, v pořádku, kytovcům nezpůsobuje trvalé následky. Na takovém výzkumu se podílí i Přírodovědecká fakulta v Praze, vím, že jsme dávali povolení na dovoz vzorků z Jižní Afriky na výzkum. Japonci argumentují tím, že co chtějí zjistit, nelze zjistit jinak než letální (smrtelnou) metodou. Mimochodem, nemohou například zjistit předem, zda lovené velryby jsou březí nebo ne.

Jak jste zmínil, ve 20. století došlo k velkému posunu ve vědomí. Vzniká nové vědecké paradigma. Co bylo běžné před dvaceti, neřkuli padesáti lety, je dnes zkoumáno a zpochybňováno — šíří se ekologická citlivost, empatie. Je to jako vlna, nedá se zastavit. Před sto lety měli chlapečci sbírky brouků nebo motýlů přišpendlených v krabici, dnes už ani není co špendlit a ani by to nebylo většinově považováno za správné. Stejně se například zpochybňují pokusy na zvířatech v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu, apod. Smrtelné metody patří do starého paradigmatu a nemohou být omlouvané donekonečna.

Je to tak. Nechci podezírat Japonsko, že jejich lov pro vědecké účely je jen zástěrka, ale fakt je ten, že ho spustili hned poté, co vstoupilo v platnost moratorium na komerční lov. V Japonsku je poměrně oblíbené velrybí maso — i když i tam probíhají změny. Je to součást tradice a kultury. Podobné je to ale s domorodým lovem. Dánsko, které je součástí EU a mělo by sledovat celkovou ochranářskou politiku, se dostává do střetu s EU za své obhajování grónského lovu. Na letošním zasedání IWC v Brazílii se opět bude řešit stanovení kvót pro domorodý způsob lovu „pro obživu“. Ve 21. století, na severní polokouli, v globalizovaném světě, je argument obživy již poměrně obtížně obhajitelný. Pro místní komunity jde však o kulturní tradici, od které je těžké upustit. Když jim někdo zvenčí říká, že by ji měli změnit, je to velmi citlivé. Pro velryby samotné je domorodý způsob lovu nahánění a postupného zabíjení výrazně drastičtější než japonský způsob lovu pomocí harpuny s výbušninou, kdy alespoň velryba zemře ihned.

Plejtvák malý, foto: Pxhere.com.

Na druhou stranu ale z psychologického úhlu pohledu byl v těchto společnostech lov velryb součástí mužské iniciace. Když zastřelíte velrybu výbušninou, nemá to s iniciací nic společného. Zvíře je bezbranné a muži mají moc. Domorodý způsob měl původně za cíl souboj, měření sil mezi zvířetem a muži.

Souhlasím. Nevím přesně, jak třeba v Grónsku lov probíhá, myslím, že pravidla jsou nyní již poměrně přísná. A motiv iniciace už je dnes pravděpodobně potlačován a zdůrazňován je motiv obživy. Argumentuje se, že z hlediska dlouhodobého vývoje společnosti potřebují látky, které jim dodá velrybí maso. Je ovšem otázka, zda by maso nešlo nahradit? Proti tomu se zatím domorodé společnosti, kterých se to týká, brání.

Jak by řekla duchovní učitelka Inelia Benz, je potřeba změnit celý kulturní program.

Ano. Ve Skandinávii je to podobné, například když se v EU projednávají návrhy na omezení klasického lovu. Norsko a Dánsko návrhy často blokují. Na jednu stranu mají chráněná území a dobrý management, na druhou stranu mají silnou lobby tradičních způsobů lovu. Je to běh na dlouhou trať, než se změní myšlení.

Jaký je povolený počet pro domorodý odlov v porovnání Japonci?

Je to rozděleno podle druhů velryb, ale v případě domorodého lovu jde o desítky kusů na jednotlivé druhy.

Na konci článku v Respektu stojí: „Japonci podle Sydney Morning Heraldu dali neoficiálně na vědomí, že chtějí v následujících 12 letech odlovit zhruba čtyři tisíce velryb — pak skončit s „vědeckým výzkumem“, odstoupit od smlouvy o ochraně kytovců a plně obnovit komerční lov.“

Japonci tvrdí, že jejich výzkum má dva cíle. Prvním cílem je zlepšit a upřesnit biologické a ekologické informace o konkrétním druhu, který loví. A dokázat tím, že počet, který uloví — oněch zmíněných zhruba tři sta jedinců, nemá dramatický dopad na populaci, která je odhadována na pět set až sedm set tisíc jedinců. Druhým cílem Japonců je zkoumat strukturu a dynamiku mořského prostředí, mj. i skrze postavení plejtváka v potravním řetězci, a modelovat fungování systému. Až skončí výzkum, kterým chtějí dokázat, že nemá na populaci plejtváka vliv, budou mít argument pro obnovení komerčního lovu

„Zajímavý“ vědecký přístup — vědět předem, k jakému závěru dojdou…

Ano. Japonci mají problém s tím, že renomované vědecké časopisy nejsou úplně ochotné jim výsledky publikovat, protože s metodikou výzkumu nesouhlasí — což se nelze divit. Tím jsou znevýhodněni. Mají ovšem svoje vlastní periodika a vědecké časopisy, kde data publikují. Hlavní problém je dnes podle mého názoru s etickou rovinou. Ve 21. století by si měl člověk uvědomit, že lovit kytovce nepřináší žádné benefity. Všechny jihoamerické státy, které ve 20. století aktivně lovily, přešly na takzvaný whale watching, čili aktivní pozorování velryb, přičemž příjem z tohoto typu turismu je výrazně vyšší, než byl z velrybářství, z prodeje masa. Tak se ukazuje, že tato cesta je příhodnější než lpět na minulosti a argumentovat tradicí.

Z mého pohledu jde o znevážení vědy. Přístup Japonců se tváří, že jejich vědecký výzkum je součástí řešení. Ve skutečnosti se však kvůli metodice stává součástí problému. Může se stát, že až Japonci výzkum skončí, nebude co zkoumat. Jde o vědu starého paradigmatu: zvolí se výsek skutečnosti a ten se zkoumá, i za cenu zničení, do nejmenšího detailu. Ale v novém vědeckém paradigmatu už víme, že vše živé je navzájem propojené a je nutné zkoumat celek, vazby, síť. Věda potřebuje reflektovat, že přírodní prostředí se drasticky rychle mění.

To, co říkáte, je naprosto zásadní. Japonci chtějí výzkumem dokázat, že moratorium nemusí být v platnosti. Zargumentovat jen určitý aspekt. Tento přístup vůbec nereflektuje aktuální vývoj, který se děje ve světových oceánech. Za třicet let platnosti moratoria tlak komerčního lovu vymizel, ale velryby jsou ohroženy celkovou situací svého prostředí. Známý je problém s plasty v mořích — jsou desítky případů, kdy byly nalezeny velryby s plasty v zažívacím ústrojí. Je tu aspekt mikroplastů, mikroskopických částeček, které se dostávají do tkání. Problémem je podvodní hluk, kdy každá, i malá loď způsobuje nadměrnou hlukovou zátěž ovlivňující chování ryb a mořských savců. Dochází i ke srážkám s velkými loděmi. Moře jsou protkaná námořními trasami pro velké cargo lodě nebo tankery, široké 20 až 25 metrů a s ponorem 15 metrů. Hejno velryb nemá šanci se jim vyhnout. A to se nebavíme o chemickém znečištění moří. Prostředí se zkrátka mění a hrozby pro populace velryb jsou jiné.

Keporkak, foto: Pxhere.com.

Jaká je v ochranářské politice států role neziskových organizací?

Zásadní. Státy západní Evropy, Velká Británie, Spojené státy, Austrálie i Nový Zéland jsou lídři v ochranářství díky nevládnímu sektoru. Vychází vstříc tlaku občanů. Zažil jsem např. zasedání ve Slovinsku, kdy přiletěl australský ministr životního prostředí, měl tříminutovou řeč a zase odletěl. Stálo mu za to vystoupit, byl pod tlakem občanské společnosti v Austrálii. Je otázka, jestli taková transformace je možná v Japonsku, které je mnohem konzervativnější.

Je také potřeba říct, že poměr sil v IWC je už dlouho stabilní. I když jsou ochranářské státy silné, nemají potřebnou dvoutřetinovou většinu, aby dokázaly prosadit další ochranářská opatření, např. úplný zákaz smrtelné metody vědeckého výzkumu. Japonsko v tomto směru stále dává najevo, že může IWC opustit a následně postupovat mimo mezinárodně právní rámec stanovený IWC, i když si troufám říct, že takové řešení není ani v zájmu Japonska. Je zkrátka stále potřeba balancovat, hledat kompromisy, a to i když některé státy stále nechápou, že role IWC se změnila, a je více o ochranářství než o stanovování kvót pro lov.

Je nějaká neziskovka, od které máte podporu?

Určitě česká Greenpeace se problematikou zabývá. Organizace Sea Shepherd je až příliš aktivistická. Při zasedání komise jsou nevládní organizace přítomny.

Mohl byste ještě říci více ke členství České republiky v IWC? Doufám, že jsme v ochranářské skupině.

Ano, to jsme. Naše úloha je ovlivněna přístupem Evropské unie. V 90. letech se podařilo prosadit, že členem může být i vnitrozemský stát. Motivací bylo zajistit více ochranářských hlasů. Česká republika platí příspěvky na fungování komise, každoročně necelý milion korun. A každý rok se mne někteří novináři ptají, proč? Na to odpovídám, že jde o závazek České republiky ve vztahu ke globální ochraně životního prostředí. Sledujeme linii ochranářství v EU, hledáme kompromis k domorodému lovu, podporujeme vyhlášení velrybí rezervace v Jižním Atlantiku, odmítáme změkčení moratoria na komerční lov. Jak jste řekla: dnes je všechno propojené. Někdo si může myslet: „Proč bychom měli řešit problémy, které se nedějí na našem dvorečku?“ Ale v dnešním světě už to tak neplatí.

Připravila Terezie Dubinová. Rozhovor původně vyšel na webu OHELADOM zde.