Vysévání stromů v éře zlobícího klimatu

Vysadit strom do krajiny bývá akt ušlechtilosti. Nejen, že krajina plná alejí či solitérních stromů působí na člověka příjemněji, a navíc mu může poskytovat značné množství ovoce, ale pomáhá také ekosystémům v jejich stabilitě (či dynamice). I z těchto důvodů bychom měli stromy do krajiny vracet, protože během minulého i tohoto století jich mnoho vymizelo. Potulní sadaři nabádají k volbě těch ovocných, jelikož krajina plná ovoce přitahuje více lidí a může tak částečně podporovat soběstačný způsob života.

Klima se změní, stromy těžko

Hovoříme-li však o klimatické změně, ta se týká i zahrad, parků či obecních sadů. Ať už tedy sázíte stromy kdekoliv, jejich výběr by měl být ohleduplný i vůči měnícímu se klimatu. Zatímco v letošním roce bylo tropických dní (tedy maximální teplota vystoupila nad 30 °C ve stínu) téměř čtyřicet, v roce 2050 by jich podle Adama Emmera z Ústavu výzkumu globální změny (CzechGlobe) Akademie věd České republiky mělo být přibližně padesát a v roce 2100 více než sto. Období sucha z uplynulých tří let by se měla objevovat častěji — přibližně každých dvacet let a s narůstající intenzitou.

Máme-li tedy sázet stromy, které se dožijí minimálně sta let (z nichž mnohé mohou až trojnásobně více), stojí za to důkladně promyslet, zda pro ně bude v dané lokalitě za takovou dobu vůbec možné přežít. Jednoduše řečeno: chceme-li mít v krajině dlouhověké ovocné dřeviny, musí mít předpoklady, které jim umožní přežití v extrémnějším klimatu — v našem případě s větším výskytem sucha a tropických dnů.

Noha ze semene

Ke slovu tak přicházejí méně známé či pozapomenuté ovocné druhy jako například morušovník, kaštanovník, jeřáb oskeruše, fíkovník či tomel, patřící mezi teplomilné a dlouhověké dřeviny. Můžeme tak (znovu)objevovat nové chutě a možnosti zpracování. Z ovocnářského hlediska se sice nejedná o chuťově nejlepší ovocné lahůdky, rozhodně však mají co nabídnout. Ať už možnostmi zpracování nebo i netradiční chutí. I v budoucnu však pravděpodobně náš ovocný jídelníček nejvíce zaplní jablka a hrušky. I mezi nimi ale lze volit odrůdy odolnější vůči suššímu a teplejšímu podnebí, jako například Šídlenka, Windsorská či Mechelenská, z jabloní pak Strýmka, Panenské české, Jeptiška či Citrónové zimní.

Zásadní předpoklad odolávat nepříznivým podmínkám jednoznačně spočívá ve výsadbě na semenných podnožích. Tedy podnožích vyrostlých ze semínka nějakého silně rostoucího stromu. V takovém případě je kořenový systém mnohem silnější, rozvinutější a stabilnější. Strom díky tomu dosáhne na vláhu v hlubších vrstvách a stává se stabilnějším v silných větrech. Plánujeme-li tedy nákup stromků ve školkách, vždy volme ty roubované na semenných podnožích. Vegetativní podnože (které se využívají nejčastěji) takovýchto kvalit nikdy nedosáhnou a strom se jen stěží stane dlouhověkým a samostatným. (Chceme-li ovšem zákrsek do malé zahrady, dávají slabě rostoucí podnože smysl.)

Semenaření u stromů

Pokud však máme chuť experimentovat a vysazovaným stromům dopřát opravdu kvalitní a dlouhověký život, vysejme je rovnou sami. Zasadíme-li semínko v místě, kde bude strom po celý život, pravděpodobně bude odolnější než výpěstky ze školky, a to ze dvou důvodů: první a zřejmější spočívá v tom, že vysetý strom má jednoznačně lepší kořenový systém s velmi mohutným kuželovitým centrálním kořenem směřujícím svisle dolů a dosahujícím hloubky několika metrů. U přesazovaných stromků jsou v důsledku vyorávání tyto kořeny chtě-nechtě zkracovány, čímž dochází ke značné nevýhodě, jelikož tento kořen již nedoroste — i přesto však má tato semenná (generativní) podnož rozhodně lepší kořenový systém než jakákoliv vegetativní.

zdroj: potulnysadar.cz

Druhý, prozatím neověřený argument, pro vysévání ovocných stromů mluví o takzvané fenotypové plasticitě, která sehrává v evoluci významnou roli, což genetici prokazují v posledních přibližně deseti letech. Jednoduše řečeno jde o situaci, kdy se konkrétní fenotyp projevuje na základě prostředí. V ideálním případě by tedy platilo, že pokud vysejeme semínko v půdě chudé na živiny a vláhu, budou při klíčení vybrány takové vlastnosti, které zajistí dobré přežití v daných (nehostinných) podmínkách.

U jiných rostlinných druhů se fenotypová plasticita prokazatelně projevuje, například lakušník má různé druhy kořenů v závislosti na typu vody, v níž vyklíčí. Základní představa počítá s tím, že minimálně již při klíčení by se mělo ukázat, zda daný jedinec bude schopen v konkrétním místě přežít už v počátcích svého života. Existuje-li navíc možnost, že projevené genetické vlastnosti budou alespoň částečně uzpůsobeny okolnímu prostředí, můžeme skoro jásat a tuto situaci využívat — nebo alespoň důkladně otestovat.

Testujeme

Ideálně v situaci, kdy najdeme vzrostlý planý ovocný strom (jabloň, hrušeň) s velmi silnou korunou, stabilními přírůstky i v suchých letech a zároveň dobře vyvinutými semínky v plodech. V takovém případě pak stačí plody (jakkoliv malé a k jídlu nevhodné) sesbírat a semínka stratifikovat, nebo rovnou vysít. V případě vysetí na podzim však hrozí zničení mrazem, sežrání hlodavci či ptáky, proto se volí často cesta formou stratifikace — tedy zajištění procesu podobného tomu v přírodě, kdy semínka uložíme třeba do vlhkého písku a vystavíme chladu alespoň na dobu jednoho měsíce.

Na jaře, začátkem března je pak můžeme přeložit na cílové místo. Většinou se vyplatí zasadit více semen pohromadě a během jednoho roku zvolit nejzdatnějšího jedince a méně vzrostlé odstranit. Přírodní/lidský výběr v tomto případě funguje výborně. V příštím (nebo přespříštím) roce můžeme takovýto nepřesazovaný semenáč naroubovat (ideálně až v korunce) odolnou odrůdou, která vám zároveň chutná nebo má jiné dobré vlastnosti. A za pár staletí se ukáže, zda naše konání mělo smysl.

I pokud by se ale fenotypová plasticita nepotvrdila ve variantě, kterou zde předkládám a o níž diskutujeme například s dalšími potulnými sadaři z Bílých Karpat, pak z praxe jednoznačně platí, že stromky vypěstované v konvenčních školkách s půdou velmi dobře hnojenou a zavlažovanou (aby to rychle rostlo), často skomírají v otevřené krajině, kde jim tolik dusíku a vody nedopřejeme nebo dopřát nemůžeme. Předpokládáme tedy, že vybereme-li zdatného jedince, kterému se daří již v prvním roce života (nejlepší výhon z vysazených semen), a navíc mu umožníme ponechat si silný kůlovitý kořen (už jej nepřesazujeme), rozhodně přispíváme k větší odolnosti vysazeného stromu v celém jeho budoucím životě. Vše ovšem ukáže teprve čas a další experimenty.

Prvních pět let

Ať už se tedy rozhodneme pro vysévání, či zůstaneme u obvyklého sázení, obojí má v krajině své místo. Důležitou součástí procesu, o kterém jsem psal na těchto řádcích přesně před rokem, každopádně musí být povýsadbová péče. Tu však nelze zúžit pouze na řez (viz Výchova stromů v Česku v 7.G 5/2016), nýbrž na poctivé mulčování a okopávání půdy, abychom stromům zajistili v prvních pěti letech dobré podmínky pro řádné zakořenění. Okopáváním (maximálně do hloubky pěti centimetrů) přerušíme vzlínání a odpařování půdní vlhkosti a mulčováním (ideálně vyzrálým kompostem či hnojem) podpoříme půdní mikroorganismy a procesy. Po pěti letech před námi bude stát stabilní mladý strom, který pravděpodobně budou moci obdivovat a očesávat naši pravnuci a pravnučky. „Vyrazme tedy letos do krajiny v hojném počtu,“ jak jsem nabádal loni a budu nabádat i příští roky.

Kontakt: grohmann@sedmagenerace.cz. Více se dozvíte na webu potulnysadar.cz. Další díly seriálu Šetrnější spotřeba najdete ZDE.