1

Biouhlobaronem snadno a rychle

26. února 2020 /
foto: Tomáš Hauser (vše)
Máloco obohatilo můj vnitřní i vnější život tak silně jako půl roku života v Indii. Je tomu dvacet let a na hmotné úrovni po něm zůstala už asi jen archivovaná zpáteční letenka a s ní tuna oxidu uhličitého v atmosféře. Je čas, aby se i ona vrátila, odkud přišla. Jak na to? Abych se mohl podívat slečně Thunbergové zpříma do očí, byl jsem nucen opustit vidinu snadného a levného odpustku, či chcete-li, offsetu. Například vysazení stromu. Položil jsem si ruku na srdce a stal jsem se biouhlířem.

Jak známo, nejúčinnější obranou proti zvyšování teploty vlivem skleníkových plynů je přestat je do atmosféry bezuzdně vypouštět. To je ovšem velmi nepopulární řešení, a tak se raději poohlížíme po technologických možnostech. V různých částech světa začínají fungovat různá velkokapacitní zařízení na odchyt a ukládání CO2, spojená s kontroverzemi ohledně vedlejších negativních dopadů.

Společensky nejpříznivěji vnímaným řešením se tak jeví již zmíněná výsadba stromků. Strom během sta let svého života pohltí při fotosyntéze přibližně tunu CO2. Za tutéž dobu za sebou jeden Čech průměrně zanechá 1200 tun a celé lidstvo zhruba 1 teratunu (milion krát milion tun) CO2. Naprostá většina uhlíku pohlcená stromem se však po jeho skonu při tlení či pálení spojí s kyslíkem a uletí do povětří opět jako CO2. Výjimkou je jen rozklad bez přístupu vzduchu.

Až do padesáté generace

Jsou zde však možnosti, jak uhlík dlouhodobě paralyzovat v pevném skupenství, a tedy mimo atmosféru. Například výroba biouhlu zuhelnatěním biomasy. Biouhel vyrobený ze dřeva je v podstatě totéž co dřevěné uhlí, dříve vyráběné v milířích (viz Pyšná princezna) pro tavbu rud a do kovářských výhní, v současnosti používané na gril (a často dovážené z tropických pralesů). Rozdíl však spočívá v použití produktu.

Biouhel totiž není určen ke spálení, kterým by se uhlík opět sloučil s kyslíkem na CO2. Vydá se opačným směrem než palivové uhlí, tedy z ovzduší pod zem. Zaorá se do pole v koncentraci ideálně kolem 10 procent objemu, případně se přihodí k vysazovaným stromkům. A to proto, že jeho přítomnost má pro půdu blahodárné účinky. Biouhel zadržuje vodu, provzdušňuje půdu, váže živiny (díky čemuž klesá potřeba aplikovat hnojiva), je vyhledávaným domovem mikroorganismů, které půdu zúrodňují, pomáhá proti erozi, odkyseluje. Objem úrody tak roste, městská zeleň se drží při životě. Biouhel vydrží v půdě i tisíce let. Je tak řešením přesahujícím nejen do sedmé, ale nejméně do padesáté generace. Dalších pětapadesát způsobů využití biouhlu naleznete na biouhel.cz.

Nejefektivněji bychom biouhel získávali z konopí, pro jeho hutnou strukturu a rychlý růst. Ovšem éra, kdy jsme byli konopářskou velmocí, je pryč (před 65 lety jsme na příkaz z Moskvy nahradili konopí lnem) a pazdeří je v ČR pro tyto účely nedostatek. Další kvalitní biouhel lze získat ze dřeva tvrdých listnáčů. Lze ho však vyrábět i z jehličnanů (aktuálně se nabízejí větve z kůrovcové těžby) nebo i z keřů a bylin.

Biouhel doma zdarma jednoduše

Možná si říkáte, že tímto článkem dělám reklamu svému řemeslu. A máte pravdu. Abych tuto troufalost odčinil, dávám rád na vědomí, že výrobu biouhlu zvládne téměř každý sám a zcela gratis. V nejjednodušší variantě stačí kupka větví a díra v zemi. V díře budete větve pálit, včas je uhasíte, a máte biouhel. Jinou variantou, bližší milíři, je použít sud s proděravělým dnem. Když v něm dřevo řádně vzplane, ucpete hlínou přívod vzduchu u dna a vršek přiklopíte víkem. Cílem je, aby po ohýnku zbyly černé, pevné a křehké uhlíky, a ne šedý popel. Z jednoho kubického metru volně ložených větví můžete vyrobit cca 60 litrů biouhlu. Návody najdete na YouTube, například pod heslem „Biouhel doma zdarma jednoduše“. Před zapravením do půdy je vhodné biouhel aktivizovat, lidově řečeno nabít. Tedy předem využít absorpčních schopností a z kompostu či jíchy nechat biouhel osídlit mikroorganismy a živinami.

Abychom mohli mít z biouhlu opravdovou ekologickou radost, měli bychom dodržovat pár zásad. Zejména pálit lokální biomasu, čili například větve z prořezávky stromů na zahradě či v obci, a také pak biouhel použít v místě výroby. Přece jen kilometr jízdy osobním autem vyšle do ovzduší dalších cca 150 gramů CO2. Dále je pak dobré pálit biouhel z odpadních větví, nikoli cíleně pěstovat biomasu na pálení. Je též vhodné udržet výrobu v rozumném měřítku a například nevyvážet z lesa veškerou biomasu a s ní i živiny. Emise CO2 jsou jen jednou z mnoha trhlin kolabujícího ekosystému a musíme být obezřetní, abychom při jejím látání nepotrhali systém na druhém konci.

Biouhelní baroni na obzoru?

Skeptik může namítnout, že i šetrné pálení biouhlu za sebou zanechává ekologickou stopu. Je tomu tak. Vedle zmíněné dopravy materiálu totiž při výrobě biouhlu mohou vznikat a unikat nežádoucí plynná či kapalná rezidua, a to včetně CO2. Tuto pihu na kráse celého procesu lze ale při troše dobré vůle vyretušovat až pod práh zanedbatelnosti. Například pálením dostatečně suchých větví v dostatečném žáru.

Biouhlířství v dobrých rukách je tedy skvělým nástrojem ochrany klimatu i revitalizace zemědělských půd. V Česku se však tento obor sotva rodí, provozuje jej jen několik jedinců. V některých jiných státech jsou napřed, celkově se však biouhlíku vyrobí žalostně málo. Považte jen, že k vlastní uhlíkové neutralitě bychom měli každý mít na konci roku za sebou asi 60 sudů biouhlíku.

Času však není nazbyt a vize rozvoje biouhlířství je jasná: stát se běžnou součástí zemědělské a zahradnické praxe. Pece na výrobu si pořídí obce a hospodáři, případně je budou sdílet sousedé, vzniknou půjčovny pecí. Jiní si osvojí výrobu bez použití pece. Vznikne síť biouhlířů, aby všichni, kdo nemají možnost či zájem o samovýrobu, měli lokální kvalitní zdroj.

Další cestou mohou být i velkokapacitní linky. Rychlostí výroby biouhlu se budou nepochybně blížit rychlosti antropogenních emisí spíše než drobní výrobci. Tato zařízení však potřebují rychlý přísun velkého množství biomasy a bude-li je provozovat spíše obchodník než zapálený ochránce životního prostředí, mohou za výrobou biouhlu zůstat tisíce kilometrů najetých kamiony, zplundrované lesy nebo závadné vstupní suroviny. Paralelně se nabízí otázka zavedení dotací. Ty mohou oboru pomoci, ale otevírají také prostor pro zneužití profesionálními příjemci dotací, kteří si založí „uhlíkové doly“ a naplní všechna rizika.

Tato hrozba se ostatně vznáší nad každým ekologickým opatřením, které se ukáže či stane výnosným.

Kdo nemá uhlík jak vyrobit či kam uložit, tomu zbývá ještě možnost férového offsetu. Nabízí ji například nadační fond Biochar Foundation. Kdybych se nestal biouhlířem, mohl jsem si skrze tento fond alespoň zaplatit skutečné uložení té své tuny zpátky tam, kam patří. A s ní dalších a dalších tun CO2, které jsem kdy protopil, projezdil či projedl.

Stále tedy platí, že nejsnazším způsobem, jak mít uhlík uložený pod zemí, je dát od něj ruce pryč a prostě v ní ten zbývající ponechat.

Autor je biouhlíř, výtvarník a předseda spolku Šumava domovem. Kontakt: biouhlir@seznam.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2022 vychází v 2. polovině června.