Chtít se učit je přirozené…

30. října 2005 /
foto: PxHere.com

Prvňáčci se většinou do školy těší, praxe i zažité povědomí jim však brzy vštípí do hlavy jinou myšlenku — škola je otrava. Rodiče je pak spiklenecky chlácholí tím, že i oni si to museli protrpět, a navnadí je příslibem lákavé odměny za samé jedničky na konci roku. Mnohé školy se za posledních dvacet let skutečně změnily jen pramálo. Za to však mohou i rodiče a veřejnost obecně, kteří nekvalitní vyučování nevnímají jako donebevolající ubíjení schopností dětí, ale jako nutné zlo. Podle Jany Nováčkové ze Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání však taková názorová strnulost k žádoucí změně nepovede a my se jen dál budeme dívat, jak nám ujíždí vlak.

I dnes, téměř 16 let po změně režimu, je veřejnost s naším školstvím celkem spokojena a výraznější změnu, o níž usiluje řada odborníků i občanských iniciativ, za potřebnou většinou nepovažuje. Pokud o vzdělávání uvažují rodiče konkrétních dětí, často mají řadu připomínek a s mnoha věcmi jsou nespokojeni. Tyto připomínky jdou však obvykle pouze na vrub jednotlivých učitelů, a o škole se usuzuje podle míry problémů, které do života rodiny vnáší. Otrávenost školou, pocity nudy, nezájem o učení, návyk dělat věci jen pod tlakem (pohrůžky nebo slibu), dělat jen to nejnutnější, aby nebyl průšvih, strach ze školy, osvojování si různých úhybných strategií — o tom se moc nemluví. Přitom právě tyto skutečnosti významně formují postoje, morálku a pracovní návyky budoucího dospělého. Tato negativa se berou jako něco „normálního“, co přece ke škole odjakživa patří a je jakousi nutnou daní za vzdělávání. Vždyť i známá přísloví praví, že učení je mučení, a že když se kácí les, lítají třísky…

Jestliže je něco vnímáno jako „normální“, pak není důvod usilovat o nějakou zásadní změnu. V tom vidíme jednu z velkých překážek změn v našem vzdělávání, které by mohly prospět jak jednotlivcům, tak celé společnosti. O změnu prostě není zájem, protože to, jak se děti ve škole vyučují, je v očích rodičů i další veřejnosti vlastně v pořádku. Společnost má mylnou představu, že jinak to vlastně ani nejde…

V knize Frederica Vestera Myslet, učit se… a zapomínat? si ale můžeme přečíst něco jiného. Autor připomíná, že učení představuje pro všechny živé tvory jeden z nástrojů jejich přežití. Ve volné přírodě tento proces probíhá úplně jinak než ve škole — je spojen s uvolněním a s příjemnými emocemi. Stres však myšlení z velké části blokuje, nezbývá čas na dlouhé promýšlení, pozorování, porovnávání. „Mechanismus učebního procesu je tedy už biologicky vytvářen pro atmosféru důvěry, uvolnění a dobrého pocitu. Pouze člověk spojil tak důležitý proces — výuku nových vědomostí a zprostředkování poznatků — s obavami, stresem, frustrací a bojem o prestiž,“ píše autor.

Všechny se chtějí učit

Předškolní děti jsou plné aktivity a zvídavosti. Všechny se chtějí učit, ovšem každé se učí jiným způsobem. Významným prvkem učení v předškolním věku je, že aktivita vychází z dětí (děti si z dostupných podnětů vybírají, čím se budou zabývat, samy se ptají…). Jejich snahu něco se naučit dospělí většinou přijímají s porozuměním a podporují ji. Do toho, co dětem evidentně ještě nejde nebo je nezajímá, je rodiče nenutí s rozumným odůvodněním, že „se to také naučí, až přijde čas“.

Po vstupu do první třídy je však mnohé najednou jinak. Zde se již nebere ohled na to, co děti zajímá, tj. na smysluplnost podnětů z hlediska školáků. Náš mozek je uzpůsoben tak, že hledá smysluplnost v podnětech a informacích, které se k němu dostávají. Zabývat se nesmysluplnými věcmi znamená v přirozených přírodních podmínkách velké ohrožení. Nerespektujeme-li ve škole tuto zákonitost, záhy se nám to vymstí poklesem zájmu dětí. Mnoho lidí se domnívá, že kdyby si děti ve škole mohly vybrat, čím se budou zabývat, jenom by si hrály a zlobily. Není to pravda. Psychologický termín školní zralost mimo jiné utváří také připravenost dítěte vynaložit úsilí na to, aby se něco dozvědělo, něco si osvojilo. Příroda podpořila smysluplné učení úžasným mechanismem: když něco pochopíme, na něco přijdeme, když nám věci do sebe „zapadnou“ (když si řekneme „aha“) — vyplaví se v mozku látky zvané endorfiny a uvnitř se nám rozlije velice příjemný pocit. Smysluplné učení nepotřebuje žádné donucovací prostředky.

Kdy je učení smysluplné

Ke smysluplnosti učiva přispívá výrazně jeho propojení s realitou za branami školy. Učení by mělo v mnohem větší míře probíhat v prostředí skutečného světa — přírodního i sociálního. Smysluplnost učiva nespočívá jen v okamžité využitelnosti poznatků, je obsažena samozřejmě i ve zvládnutí abstraktních myšlenkových pochodů. Učitel musí dětem odkrývat spojitosti a významy, které ještě samy nedokážou najít. Výrok „jednou se vám to v životě bude hodit“ ovšem není krok správným směrem.

foto: PxHere.com

Mnozí učitelé, zejména na prvním stupni, se snaží, aby bylo učení pro děti zábavné. Nic proti hravým formám; nesmí se ovšem jednat pouze o samoúčelné zábavy, které posilují v dětech návyk být baveny zvenčí, nevyvíjet vlastní aktivitu. Spolehlivější (a pro učitele mnohem méně namáhavější) cestou je zajistit, aby to, co se děti učí, bylo pro ně smysluplné. Pro smysluplnou věc jsme ochotni něco vydržet, překonat únavu a provést i nezáživné úkony, které k ní patří. Smysluplná snaha zvládnout pravopis je obsažena třeba v tom, že dítě píše dopisy, aby získalo informace potřebné k dlouhodobějšímu projektu z vlastivědy, nikoliv v dobrých známkách za diktát. K osvědčeným způsobům patří zařazování projektového vyučování, integrace předmětů. Učitelé i rodiče chtějí, aby se děti naučily takovým žádoucím dovednostem, jako je úsilí, vytrvalost, schopnost zorganizovat si práci i čas. To se však naučí zejména tím, že dělají věci, které mají pro ně význam a smysl, nikoliv tím, že je nutíme dělat věci, které je nebaví.

Vester se domnívá, že učení se ve škole pojí s obavami, stresem a frustrací kvůli nedostatku ohledů na schopnosti jednotlivce a přirozené zrání organismu a na individuální styl učení. Vzpomeňme na onen chápající postoj vůči předškolnímu dítěti, že až přijde čas, také se to naučí. Pro lidi, kteří prošli tradiční školou, kde všechny děti dělaly ve stejný čas stejné činnosti stejným způsobem, je jistě těžké si představit, že společné vzdělávání skupiny 20—30 stejně starých dětí by mohlo něco z toho respektovat či dokonce využívat. Přesto je to nejen možné (i u nás se tak už občas učí), ale je to dokonce základní předpoklad podmiňující větší efektivitu školního vzdělávání. Snahy učitelů zde občas narážejí na neporozumění rodičů, již mají sklon srovnávat, která třída probírá kolikátou stranu učebnice nebo zda náhodou ve vedlejší škole nepostupují v učivu rychleji. Toto neustálé srovnávání dětí mezi sebou přímo odporuje dovednosti respektovat individualitu.

Školáky od učení odrazuje také věková nepřiměřenost probírané látky (tj. že se určitým problémem zabývají v době, kdy ještě nemají vyvinuté mentální funkce k jejímu pochopení). Řada učitelů si byla velmi dobře vědoma nejen sporné smysluplnosti některých částí učiva, ale také jejich nepřiměřenosti k věku. Rámcový vzdělávací program, který platí od začátku letošního roku, dává šanci ke změně. Učitelé získali velký prostor k rozhodování o zařazení či nezařazení konkrétního učiva do své hodiny. Současně od nich žádá, aby zvažovali smysluplnost učiva z hlediska klíčových kompetencí.

Monology učitelů zabíjejí tvořivost

Aktivita dítěte i jeho vyjadřovací schopnosti — další významné projevy dětí v předškolním věku — současná školní praxe výrazně potlačuje, a tím zadupává do země i tvořivost. Všichni si asi pamatujeme téměř neměnný průběh hodiny: zkoušení, výklad nové látky a její procvičení. Umět vysvětlit někomu druhému podstatu věci je určitě důležitou dovedností, zdaleka ne však jediným způsobem učení — dokonce ani ne způsobem nejefektivnějším.

Uvádí se, že z toho, co slyšíme, si dlouhodobě zapamatujeme jen asi 10—15 %. Když však můžeme o věci diskutovat, zvyšuje se pravděpodobnost asi na 40 %. Pokud něco sami děláme, zkoušíme a prožíváme, je šance naučit se a zapamatovat si z toho až 80 %. Souvisí to také s množstvím smyslů, které při učení pracují. Čím méně se jich zapojuje (v tradiční škole prakticky jen sluch a zrak), tím učení probíhá zdlouhavěji. Existuje prý čínské přísloví, které praví: „Řekni mi, a já zapomenu, ukaž mi, a já si zapamatuji, nech mne to dělat, a já pochopím.“ Nejvíce si zapamatujeme, když se snažíme něco naučit druhé (až 90řská myšlenka: jako by naše škola byla zařízením pro učení učitelů, a ne dětí. Tradiční způsob výuky založený na aktivitě učitele (výklad) a naopak na pasivitě dětí (pouhé poslouchání) patří k málo efektivním způsobům učení.

Dítě přichází do školy již s řadou znalostí a dovedností. Přesto je vnímáno jako někdo, kdo nic neví, zatímco učitel zná všechno. Z tohoto hlediska se zdá logické, že zdržovat se vyhledáváním informací či dokonce dopracovávat se nového poznání vlastním postupem, pokusem a omylem nemá význam, je-li zde někdo, kdo všechno ví a může to sdělit bez ztráty času nevědoucím.

foto: PxHere.com

Stále více odborníků se však přiklání k názoru, že vedle samotných znalostí existují i další důležité složky vzdělání, jako například schopnost aktivně a samostatně vyhledávat informace, řešit problémy, hledat souvislosti, vyvozovat pravidla, tvořit si vlastní názory a umět je obhajovat, a zejména schopnost to vše použít v nenadálých situacích. Eventuálně pak i naučit to druhé, je-li potřeba. Najednou je zřejmé, že dobrý (ba ten nejlepší) výklad, mechanické procvičování vyložené látky a posléze její přezkoušení tuto schopnost neumožňuje získat. Existují jiné způsoby, které jsou založeny na principu aktivity dětí — především kooperativní výuka ve skupinkách, projektové vyučování, model integrované tematické výuky a další. Od učitelů to vyžaduje vedle ovládnutí metodologie těchto forem výuky ještě jednu důležitou věc — umět se stáhnout z centrální a nadřazené pozice, „vyklidit“ prostor a umožnit aktivitu dětem.

Cest je více, principy jedny

Smysluplnost výuky, mnohem větší aktivita dětí při výuce, udržování původní vnitřní motivace k učení (pokud začneme používat vnější motivaci, zákonitě tím oslabujeme motivaci vnitřní) — to jsou principy, které se dají naplňovat různě. Respektuje je třeba Montessori pedagogika, Waldorfské školy, nalezneme je ve výuce běžných státních škol, které se vydaly cestou změn. Nejsou to bláhové sny, skutečně to jde.

Další informace: www.respektovat.cz.

Porušujeme-li přirozené zákonitosti, zbývá už jen „cukr a bič“

Pokud v dospělosti děláme něco, v čem nevidíme smysl, děláme to opravdu jen tehdy, když chceme získat odměnu (a ta musí stát za to) nebo se vyhnout nepříjemnostem či sankcím. Hovoříme o takzvané vnější motivaci. Základními nástroji vnější motivace jsou tresty a odměny. A protože většinou okamžitě fungují, unikají mnohým rodičům i učitelům jejich dlouhodobé negativní účinky. Vedou děti k návyku vykonávat určitou činnost ne pro ni samotnou, a také jen po nezbytně nutnou dobu. Když nic nehrozí, když není nabízen úplatek ve formě vábivé odměny, není proč něco dělat. Ve škole se nástrojem vnější motivace stal známkovací systém. Z šestiletých dětí nadšených pro učení tak vyrůstají sběratelé známek. Původní smysl známek — dávat dětem i rodičům zpětnou vazbu, jak dítě kterou věc zvládá a jak daleko má k dosažení cíle — je překryt jejich funkcí vnějšího motivačního činitele. Zpětnou vazbu lze přitom poskytnout jinými způsoby. Jako dobrý způsob se jeví systém portfolií (složka prací, dokumentů, důkazů o tom, co dítě zvládlo) a učení k sebehodnocení (slovní hodnocení má také mnohá rizika).

Jestliže bude škola vyučovat jinak, nebude potřebovat známkování. Jestliže zůstane u tradiční výuky, odstraněním systému známkování ztratí jedinou „páku“ na děti.

Kde se učí jinak

Waldorfské školy

Vycházejí z učení R. Steinera. Cílem je rozvíjet schopnost jasného, logického a tvořivého myšlení, senzitivitu, estetické cítění a soucit k lidem. Ve škole jsou rovnocenné intelektuální, praktické a umělecké úkoly. Specifikem je výuka v epochách, která eliminuje obvyklou roztříštěnost výuky. Epochy jsou spojené hodiny s jednotným obsahem, ve kterých se jeden předmět probírá po dobu 3—6 týdnů. Učivo se opakuje znovu v jiném předmětu v jiné souvislosti. Waldorfské školy bývají v zahraničí autonomní, financované z prostředků zájmového sdružení rodičů, učitelů a stoupenců waldorfského hnutí, které se podílí na budování a udržování školy a pořádá vlastní kulturní či společenské akce. U nás jsou to naopak státní zařízení.

Více informací: www.iwaldorf.cz

Montessori školy

Na rozdíl od klasických škol je v nich dítě chápáno jako aktivní bytost, která umí samostatně budovat svoji individualitu, jestliže má pedagogicky připravené prostředí. Škola dítěti poskytuje jednoduché pomůcky pro nácvik základních činností, pro manipulaci, rozebírání a skládání, rozlišování barev, tvarů a zvuků, rozvíjení motorických schopností, pro cvičení smyslů. Umožňují také samostatně rozpoznat chyby. Dítě má svobodnou možnost volby činnosti, volnost pohybu. Složení tříd bývá heterogenní, žáci mají individuální plány. Součástí výuky bývá náboženská výchova.

Více informací: www.montessoricr.cz

Daltonské školy

Žáci v nich získávají vědomosti samostatně, v odborných učebnách a laboratořích, za použití vhodných pomůcek a knihovny. Učitel zde funguje jako odborný asistent (učí pouze jeden předmět, v němž se dále vzdělává), sestavuje s žákem měsíční plány práce, v průběhu jeho plnění odpovídá na dotazy, radí, kontroluje písemné úkoly. Vede podrobné záznamy o žákově postupu a koordinuje společné aktivity. Každý žák pracuje svým tempem, skupiny jsou věkově různorodé — žák může v některém předmětu postoupit do vyššího kurzu, v některém zase do nižšího. Tento systém podporuje úsudek, samostatnost a koncentraci.

Více informací: www.daltoninternational.org

Domácí vzdělávání

Vzdělávání neuskutečňované ve škole — dítě se učí doma s jedním z rodičů v souladu s platným standardem základního vzdělávání. U nás je povoleno ministerstvem školství na základě § 58 písm a) zákona č. 29/1984 jako pokusné ověřování. Dítě se smí vzdělávat doma po dobu čtyř let. Takové děti jsou formálně žáky školy, která je nositelem pokusného ověřování (v současnosti v ČR 3 školy — v Praze, Liberci a Ostravě). Zde minimálně jednou za pololetí školního roku skládají zkoušky z vykázaného probraného učiva. Domácí vzdělávání umožňuje přizpůsobit výuku potřebám dítěte, neznevýhodňuje děti se speciálními potřebami, šetří žákovi čas potřebný ve školách pro udržování kázně ve třídě a nestresuje jej změnou prostředí.

Více informací: www.domaciskola.cz

Projektové vyučování

Nejedná se o ucelený vzdělávací systém, ale o metodu vyučování. Jeho cílem je společně řešit konkrétní reálný úkol (například pozorování a poznávání historie a přírodopisu určitého území), vychází ze života a má praktické využití. Žáci společně po určité časové období pracují na projektu, s pomocí učitele si rozdělují úkoly a organizují práci. Projektové vyučování rozvíjí spolupráci a komunikaci mezi žáky, umožňuje uplatnit teoretické znalosti v praxi a ocenit praktický význam vzdělávání.

Další informace například: www.modernivyucovani.cz

Angažované učení

Způsob vyučování, v němž je eliminován vztah nadřízenosti a podřízenosti učitele a žáka a nahrazen vztahem spolupráce na společném díle. To má velký vliv na probuzení vnitřní motivace žáka, který je aktivní, má zájem o problém, sám se učí s vidinou dosažení svého cíle. Učitel sestavuje na každou hodinu tematický plán — co by měli žáci zvládnout a jak je třeba postupovat, aby na konci všichni k tomuto cíli došli. Pracuje se společně ve skupinách, žáci mají možnost volného pohybu, mohou se mezi sebou domlouvat a radit. Nezkouší se a neznámkuje, domácí úkoly jsou dobrovolné. Hodnotí se ústně a vysvědčení je slovní.

Více informací: www.pau.cz. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2021 vychází v 2. polovině prosince.