Revoluce ve školství jsou k ničemu

Co vás přivedlo k unschoolingu?

Po revoluci bylo objevné pracovat s učiteli tak, aby měli respektující přístup k dětem, a vypadalo to jako dostačující změna. Postupem času mi ale docházelo, jak velkou překážkou je školský systém sám o sobě: celý je postavený na tom, že stejně staré děti učíme stejné věci, stejným způsobem a ve stejný čas. Pro vývoj dítěte je důležitá synchronizace vnitřního zrání a vnějších podnětů. To platí i v oblasti vzdělávání, což škola absolutně neumí a ani nemůže umět. Uvědomila jsem si, co tradiční škola z psychologického hlediska nedodržuje. Vůbec nerespektuje, jak se učí mozek dítěte, který nejprve vyhodnocuje, jestli není v ohrožení, a až pak kouká, jestli má daná věc smysl. Obojí je ve škole porušováno. Vývojová psychologie také pracuje s naplňováním základních lidských potřeb. Kolik potřeb má šanci klasická škola naplňovat, počínaje například potřebou pohybu dítěte přes potřeby autonomie, úspěšnosti až po potřebu seberealizace? I sebelepší učitel na tyto mantinely musí nutně narážet.

Jaká je hlavní myšlenka unschoolingu?

Tu lze nejlépe popsat, když ji dáte do protikladu s klasickou školou, která přináší vzdělávání řízené zvenku. Nejdřív vám stát zvolí, co se máte učit, a pak vám učitel zprostředkuje učivo. Takže mezi informacemi a dítětem jsou hned dvě bariéry — stát a učitel. Kdežto unschooling takovéto bariéry nemá. Je tam jen vědění a dítě. A to dítě si samo vybírá, co z vědění si chce osvojit podle toho, s jakými dispozicemi přišlo na svět, a také podle toho, v jaké vývojové fázi se nyní nachází. Pro unschooling je rovněž velice podstatné prostředí bohaté na podněty. Dítě si pak řídí vzdělávání samo, říká se tomu sebeřízené učení. Já mám raději odbornější název — vnitřně synchronizované učení. Jedná se totiž opravdu o synchronizaci vnitřního zrání a vnějších podnětů.

foto: Annie Spratt

Jaký je rozdíl mezi domácím vzděláváním a unschoolingem?

Domácí vzdělání je jednou z forem, které unschooling umožňují. Ovšem samo o sobě ho nezaručuje. V některých rodinách se jedná jen o přesunutí tradičního z vnějšku řízeného vzdělávání se všemi náležitostmi do domácího prostředí. Děti se učí jednotlivé předměty ve 45minutových hodinách, na které si rodiče natahují budíky, a přebírají další takovéto nesmysly. Ovšem domácí vzdělávání má jinak všechny předpoklady pro vnitřně řízené vzdělávání.

Jaké jsou další možnosti praktikovat vnitřně synchronizované vzdělávání?

Dítě může docházet do komunitní nebo svobodné školy. I když mají v názvu slovo škola, jsou to instituce, které umožňují dětem svobodné vzdělávání. Komunitní škola je místem, kam docházejí děti zapsané na domácí vzdělávání, někdy jen na několik dní v týdnu. Pro děti je tam připravené podnětné prostředí a dospělí, kteří jsou jim k dispozici, reagují na zájmy dětí nebo jim nabízejí některá témata k prozkoumání. Komunitní školy nejsou zapsány v rejstříku škol, jedná se tedy o placenou službu. No a pak jsou tu svobodné školy, které v rejstříku škol jsou. Já vím v České republice pouze o dvou, ale je jich určitě více, které praktikují již zmíněné sebeřízené učení. Vše probíhá v rámci legislativy, která samozřejmě trvá na naplňování požadavků rámcových vzdělávacích programů.

Jaké konkrétní svobodné školy máte na mysli?

Základní škola Donum Felix v Kladně a Ježek bez klece v Brně.

Kdy si škola může začít říkat svobodná?

Řekla bych, že hlavním kritériem je to, co se děje přímo ve škole. Do jaké míry si děti můžou ve škole samy určovat, co v ní budou dělat. Dětem by mělo být poskytnuto prostředí bohaté na podněty. Je třeba se také podívat na soužití ve škole, jestli je opravdu svobodné, zda škola poskytuje demokratické prostředí a využívá celoškolních setkávání, na kterých se děti opravdu podílejí na rozhodování o chodu školy. Také je podstatné, jak se ve škole nakládá s hodnocením žáků a zda jsou děti v různorodé skupině, to znamená, že žáci nejsou roztřídění podle věku do skupin od 1. do 9. třídy, ale můžou trávit čas společně. To je základní seznam znaků svobodného vzdělávání, podle nichž bychom mohli posoudit, jestli má škola slovo svobodná jenom v názvu, nebo jí opravdu je.

foto: Annie Spratt

Hovoříte o tom, že se děti podílejí na rozhodování o chodu školy. Co všechno mohou ve svobodných školách doopravdy ovlivňovat?

Příkladem může být nejdéle fungující svobodná škola, která vznikla v Summerhillu (založena v roce 1921 — pozn. red.) a také škola Sudbury Valley v Americe (založena v roce 1968 — pozn. red.). Zásadou na školách tohoto typu je, že hlas každého dítěte má stejnou váhu jako hlas dospělých. Děti jsou členy školní rady a všechny školní záležitosti probírají na pravidelných celoškolních setkáních. Dále mají děti vlastní soudní komisi, která posuzuje porušení pravidel. Dospělým zde totiž nenáleží, aby soudili konflikt mezi dětmi nebo je trestali. V Sudbury Valley si děti dokonce na závěr školního roku zvolí, kteří učitelé je zaujali natolik, že by měli na škole dále působit.

Jakou roli v těchto školách mají dospělí?

Na škole by měli být respektující dospělí, to znamená, aby byli dětem k dispozici, ne aby jim určovali, co mají umět, ale naopak aby se na ně děti mohly obracet se svými dotazy. Do zmíněného podnětného prostředí se totiž samozřejmě počítají i tito dospělí, nejenom hmotné předměty, jako jsou třeba hudební nástroje, počítače, vybavení dílny a tak dále.

Změny v nedohlednu

Jaký je váš názor na současné rámcové vzdělávací programy (RVP), poskytují dostatek prostoru pro svobodné vyučování doma či ve školách?

Pokud vím, tak učitelé ve svobodné škole Donum Felix si udělali školní vzdělávací program naprosto legálně. Doktor Pavel Kraemer z Institutu pro podporu inovativního vzdělávání dokonce tvrdí, že máme v porovnání s ostatními státy jednu z nejsvobodnějších legislativ včetně zmíněného RVP. Donum Felix má školní vzdělávací program udělaný tak, že se do legislativy vešli, ale stále naráží na inspekci, na dohledy nad dětmi, na hygienu a podobně. V závazných dokumentech, jako je třeba Strategie vzdělávání do roku 2030, by mělo být ukotveno, aby klíčových kompetencí mohlo být dosahováno bez povinných obsahů sepsaných v RVP. Toto by byla podle mě cesta. RVP by tedy měly být sepsány tak, aby se opravdu dalo ověřit, jestli děti mají tyto kompetence.

Myslíte si, že je možnost, že by některé školy v budoucnu nepodléhaly RVP?

Revoluce nejsou k ničemu, je potřeba postupných kroků. Já proto tohle řešení podporuji a vidím ho jako cestu, pokud by se podařilo ovlivnit legislativu takovým způsobem, o jakém jsem před chvílí mluvila. Bylo by tedy třeba přejít z povinné školní docházky na povinné vzdělávání, a to definovat klíčovými kompetencemi. Ale něco takového jen tak nenastane. Prvním krokem by snad mohlo být pokusné ověřování, ovšem nevím, jestli už s tím zástupci iniciativy Svoboda učení nějak pokročili. Někteří z nich mají představu, že je nejlepší převzít vzdělávání od státu do vlastních rukou, což já sama nepodporuji, protože jestliže máme stát a vybírají se daně, tak by vzdělávání jakéhokoliv typu mělo být dosažitelné pro všechny. Vadí mi na tom, že by pak vzdělávání bylo dostupné jenom pro někoho, protože zatím jsou všechny komunitní i svobodné školy placené.

foto: Annie Spratt

Jak si tedy představujete, že by v budoucnu mohl unschooling fungovat?

Moje představa unschoolingu je taková, že by měl stát platit budovy, energie i lidi, kteří v nich budou zajišťovat vzdělávání, a tak dále. Bude legislativně povinné vzdělávání, a ne povinná školní docházka. Upraví se také RVP, ze kterého se ponechají jenom cíle, a ty budou dosažitelné jakkoliv.

Jak jsou na tom podle vás obecně české školy?

V nynějším tradičním systému, který v Česku máme bez větších změn pomalu 250 let, je hodně rozdílná kvalita škol. Tak to vychází i v různých mezinárodních srovnáních. Třeba v často uváděném Finsku se snaží, aby byla úroveň všech škol srovnatelná, ať je to v malé vesničce, nebo v Helsinkách. U nás máme pořád školy příšerné a zároveň školy velmi dobré, tedy v limitech systému. Dobré školy se poznají především podle respektujícího postoje k žákům. Zrovna tak jsou dobří lidé v pedagogickém sboru a zároveň i ti, kteří by tam vůbec neměli být. Bohužel je fakt, že špatní učitelé pak kazí práci těm dobrým a učí děti pomocí vnější motivace, což je velká překážka. Sebeřízené učení je totiž vnitřně motivované.

Co všechno patří mezi vnitřní motivaci?

To, co děláme z vnitřní motivace, naplňuje naše potřeby. Většinou si lidé myslí, že z vnitřní motivace děláme jenom to, co nás baví, avšak zapomínají na tu druhou velmi důležitou část, a sice že z vnitřní motivace můžeme dělat i věci, které nás sice nebaví, ale vidíme v nich smysl. To je hranice mezi vnitřní a vnější motivací.

Z vnější motivace pak děláme věci, které bychom jinak nedělali, nebýt toho, že nám hrozí postih, nebo nás čeká pochvala či odměna. Vnější motivace je hodně zničující, a i když byste si říkali, že vás daná činnost baví a že ji chcete dělat, když vám za ni začnou dávat odměny, vnitřní motivace postupně hasne a činnost se znehodnocuje na pouhý prostředek k získání odměny.

foto: Annie Spratt

Jak nahlížíte hodnocení dětí ve školách?

Hodnocení považuji za jedno z vůbec největších zel ve vzdělávání. Nejenže pořád za dítě rozhoduje učitel, tedy vybírá, co má dítě podle něj zajímat a co má znát, ale pak ho za to ještě hodnotí. To je také jedním ze základních rozdílů mezi unschoolingem a tradiční školou — škola děti známkuje a známky se stávají znakem úspěšnosti či neúspěšnosti. Začnou tak fungovat vnější motivace a stane se z nich odměna či trest. Jak už bylo zmíněno, poté děti ztrácejí motivaci učit se pro učení samé.

Vidíte v této oblasti šanci na změnu?

Myslím si, že se změny ve školství ještě dlouho dít nebudou. Tradiční škola má totiž v sobě zabudovaný ďábelský mechanismus, a sice že od prvních dnů školy vnuká dítěti přesvědčení, že si za všechno může samo. Dítě si pak myslí, že je všechno pouze na něm, a to si přenáší až do dospělosti. Rodiče místo toho, aby útočili na systém, tak útočí právě na dítě. Málokomu dochází, na čem je systém školství založen a jak funguje. Takže rodiče raději zpeskují dítě, aby jim domů nosilo jedničky, a pak už nemají důvod, proč systém nějak měnit. Je to šílený mechanismus.

Myslíte si, že úprava RVP něčemu pomůže?

Tím si nejsem jistá, myslím si, že učitelé by si měli uvědomit volnost, kterou jim RVP dává, a víc využít toho, co jim umožňuje. Třeba v jedné škole posunuli některé učivo i o několik ročníků. Podle učitelů jsou děti schopny porozumět procentům už ve třetí třídě, protože umět si spočítat slevu je velmi užitečná dovednost pro život, a děti tak brzy zajímá. Některé učivo zase posunuli na později, až budou děti vyspělejší. Já mám kacířskou myšlenku, že by obsahy předmětů měli dělat lidé, kteří v nich nejsou odborníky, protože by tam vybrali věci, které vidí jako opravdu užitečné jak pro rozvoj myšlení, tak i pro život.

foto: Annie Spratt

Takže plánovaná změna RVP tyto změny nepřinese.

Ono když je něco založeno na špatných principech, tak to můžete opravovat, jak chcete, ale k ničemu to nebude. Třicet let jsem se snažila pomáhat tradiční škole a dospěla jsem k názoru, že to není ta správná cesta. Na druhé straně samozřejmě má smysl, když se jednotliví lidé snaží, protože je rozdíl, když dítě prožije devět let ve škole, kde na něho řvou, ponižují jej a zažívá šikanu, anebo se učí v respektujícím prostředí.

Soutěžení není bez rizika

Nejste zastánkyní školních soutěží, v čem je s nimi problém?

Časté vystavování dětí soutěžím může vést k soutěživosti, která je v odborné literatuře jednoznačně považovaná za naučenou, nikoli vrozenou. Děti pak mají potřebu neustále se srovnávat s druhými a snaží se dokázat, že ostatní jsou horší. Mnohým dospělým navíc uniká, že výchova k soutěživosti nezačíná až první účastí v soutěži, ale daleko dřív zdánlivě nevinnou otázkou: „Kdo bude první převlečený do pyžamka?“ A pokračuje řadou srovnávání a dávání za vzor.

Co se tedy bude dít, když dospělí dovedou děti k soutěživosti?

Takové děti získají návyk vidět ostatní především jako soupeře, kteří mne potenciálně ohrožují. Ten si pak přenášejí i do dospělosti. Problémem je, že následně tito lidé i v situacích, v nichž je potřebné spolupracovat, mají tendenci soutěžit. Méně též vyhledávají sociální kontakty, zatajují informace vedoucí k řešení problémů, bojí se ústupků, protože je vnímají jako vlastní slabost, nenavykají si na dělení práce a zbytečně se přetěžují, nebo nepřiznávají vlastní chybu.

Jak časté bývá soutěžení ve školách?

Ve škole se děti se soutěžemi setkávají poměrně často. Soutěže jsou buďto jasně dané, nebo skryté, což je třeba známkování, srovnávání dětí mezi sebou nebo veřejné pochvaly. Pro kvalitní učení by měl učitel zajistit bezpečné klima ve třídě, jehož součástí jsou i dobré vztahy mezi dětmi. Soutěžení však působí přesně naopak. Mezi základní lidské potřeby totiž patří i potřeba úspěchu a uznání. Potřebujeme prožít uspokojení, že se něco daří, že naše úsilí má pozitivní výsledky a také že okolí to uznává. To je i důvodem, proč se zejména menší děti do soutěží ochotně zapojují. Většina dětí však nikdy nevyhrává, a některé jsou tak vždy jen v roli poražených. Důvodem, proč některé děti odmítají soutěžit, může být i to, že naopak nechtějí být v roli vyzdvihovaného vítěze. Mohou si totiž připadat trapně a také to může zapříčinit jejich neoblíbenost v kolektivu a pomstu poražených.

foto: Annie Spratt

Čím má učitel soutěžení nahradit?

Pokud mají soutěže současně zábavný či hravý charakter, lze přeměňovat soutěživá pravidla na kooperativní. Příležitostí jsou také různé přehlídky výtvorů, masek, hudební a divadelní festivaly, které nemusí vůbec zahrnovat vyhlašování vítězů. Ve třídě by se měly vystavovat všechny práce, aby si děti mohly samy porovnat svůj výkon s výkony druhých, vidět, co je možné udělat jinak či lépe. To je úplně odlišná situace od srovnávání, které je veřejné a provádí ho učitel jakožto autorita.

Takže soutěže eliminovat úplně?

Netvrdím, že by dospělí nebo děti nemohli bez rizika hrát na soutěži založené hry nebo nemohli sportovat. Podstatný je ale postoj při nich — zůstat u vnitřní motivace. Pokud do soutěživých aktivit vstupujeme s tím, že především chceme strávit hezké chvilky s přáteli, bavit se, protáhnout si tělo a je nám jedno, na kterém místě skončíme, pak si můžeme užít i tyto soutěživé hry, aniž by nám ublížily.

Připravila Veronika Charvátová. Kontakt: vcharvatova78@gmail.com.

Jana Nováčková (*1949) je psycholožka, spoluautorka konceptu Respektovat a být respektován a taktéž spoluautorka stejnojmenné knihy (2008). Napsala také publikaci Mýty ve vzdělávání (2010). Věnovala se poradenské práci a psychologickým výzkumům, podílela se rovněž na mezinárodním projektu Zdravá škola. Publikovala řadu článků v odborném i populárním tisku a přibližuje veřejnosti myšlenky týkající se změn ve vzdělávání. Od roku 1990 se věnuje lektorské činnosti a přednáší na konferencích. V roce 2014 byla oceněna organizací EDUin za celoživotní práci v oblasti vzdělávání.