Divoký člověk

„Stůj tiše. Stromy nad hlavou a křoví vedle tebe
nejsou ztraceny. Ať jsi kdekoliv, všude je zde,
… Les ví, kde jsi. Musíš ho nechat, aby tě našel.“

David Wagoner, Ztracen

Více než dvě století průmyslová civilizace vytrvale podkopává chemii Země, vodní cykly, atmosféru, půdu, oceány a teplotní rovnováhu. Jednoduše řečeno vyřazujeme hlavní životní systémy naší planety. Důsledkem slučování těchto ekologických krizí je současný úpadek ekonomik, etnické a třídní konflikty a války, které se šíří po celém světě. S těmito devastacemi nedílně souvisejí epidemická selhání v osobním lidském rozvoji a možná jsou jejich základem.

Skutečná dospělost, či psychologická zralost, se stala v západních a Západem ovlivněných společnostech čímsi mimořádným. Autentické stařešinovství téměř neexistuje. Náš každodenní život, propletený a možná i neoddělitelně spojený se zablokovaným osobním rozvojem, se nesmírně vzdálil od původního důvěrného vztahu našeho druhu s přírodním světem i od naší jedinečné individuální povahy, od naší duše.

Mojí první premisou je, že zralejší lidská společnost vyžaduje zralejší lidské jedince. Druhá má premisa zní, že příroda (včetně naší vlastní hlubší přirozenosti, naší duše) vždy nabízela a stále nabízí nejlepší vzory pro lidskou zralost. Třetí premisa spočívá v tom, že každá lidská bytost má jedinečný a mystický vztah k divokému světu a že vědomé odhalování a pěstování tohoto vztahu je jádrem skutečné dospělosti. V současné společnosti chápeme zralost pouze v rámci tvrdé práce a praktické odpovědnosti. Já se v protikladu k tomu domnívám, že skutečná dospělost je zakořeněna v transpersonální zkušenosti, v mystickém příbuzenství s přírodou, zakoušeném jako posvátné povolání, jež je poté ztělesněno v duší prostoupené práci a ve zralé odpovědnosti. Toto mystické přidružení je skutečným jádrem zralosti a je přesně tím, co většinová západní společnost přehlížela nebo aktivně potlačovala a vylučovala.

Ačkoliv tuto třetí premisu možná někteří lidé vnímají jako radikální, není ani trochu originální. Západní civilizace většinu stop mysticky zakořeněné zralosti pohřbila, přestože se toto poznání nacházelo v jádru každé nám známé domorodé tradice, ať minulé, či současné, včetně těch, z nichž vznikla naše vlastní společnost. Naše cesta do budoucnosti vyžaduje nové kulturní formy spíše než staré, nicméně existuje přinejmenším jedno vlákno lidského příběhu, které, jak věřím, bude pokračovat dál, a tím je posvátné čili vizionářské povolání v jádru zralého lidského srdce.

Kolo života

Kolo života představuje model lidského rozvoje, který je zároveň ekocentrický i zaměřený na lidskou duši — to znamená model, založený na přírodě, jenž plně respektuje hluboce imaginativní potenciál lidské duše. Tento osmistupňový model nám ukazuje, jak můžeme v dětství zakořenit nevinnost a údiv; jak v dospívání vyrašit kreativní silou a touhou po dobrodružství, prozkoumávající mystérium; jak rozkvést do autentické dospělosti kulturního mistrovství a vizionářského vůdcovství; a nakonec jak dozrát do moudrosti stařešinovství, do ušlechtilosti a holistického směřování k tomu, co kulturní ekolog David Abram nazývá více než lidským světem.

Kolo života je ekocentrické ve dvojím ohledu. Za prvé: osm životních stupňů je seskupeno do kruhu, postaveného na přírodě (jako protiklad k západnímu lineárnímu času). Tyto stupně a jejich vlastnosti, začínající a končící na východě a postupující po směru hodinových ručiček (tedy ve směru pohybu slunce), jsou založeny hlavně na kvalitách přírody — na čtyřech ročních obdobích (východ-jaro, jih-léto atd.) nebo alternativně na čtyřech denních dobách (svítání, poledne, soumrak a půlnoc).

Za druhé, evoluční úkol, který charakterizuje každý z těchto osmi stupňů, obsahuje dimenzi orientovanou na přírodu, stejně jako dimenzi zaměřenou na kulturu, která je nám Zápaďanům známější.Zdravý lidský vývoj vyžaduje ustavičné vyvažování vlivů a požadavků jak přírody,tak kultury. Například ve střední fázi dětství je oním přírodním úkolem osvojit si okouzlení přírodním světem prostřednictvím ponoření se do smyslové zkušenosti venkovního světa,zatímco kulturní úkol spočívá v poznávání sociálních praktik, hodnot, poznatků, historie, mytologie a kosmologie našeho rodu a kultury.

Ve společnosti průmyslového růstu jsme však v prvních třech stupních lidského rozvoje — od dětství po rané dospívání — přírodní úkol po staletí umenšovali, potlačovali nebo jej zcela ignorovali.To pak v dospívání vede k takovému vzdálení od synchronizace s přírodou, že většina lidí už později nikdy nedozraje.

Zastavený osobní růst slouží industriálnímu „růstu“. Potlačováním přírodní dimenze lidského rozvoje (prostřednictvím výchovného systému, sociálních hodnot, reklamy, přírodu zastiňujících zaměstnání a zábav, městského a příměstského designu, denaturovaných lékařských a psychologických praktik a dalších prostředků) plodí společnost industriálního růstu nezralé občany, neschopné představit si život mimo konzumerismus a zaměstnání, které potlačuje duši.

Toto přehlížení naší lidské přirozenosti vytváří ještě větší překážku pro osobní zralost, než jakou v naší moderní době způsobila ztráta účinného rituálu přechodu; přivedlo nás totiž k tragédii,které dnes čelíme: většina lidí se své vitální individualitě — své vlastní duši — odcizila a lidstvo jako celek se velmi odcizilo přírodnímu světu, který nás vyvinul a který nás udržuje. Duše byla degradována na spirituální fantazie New Age či na kořist misionářů a s přírodou je zacházeno přinejlepším jako s pohlednicí nebo prázdninovou kulisou, nebo obecněji jako se železnou zásobárnou surovin či hromadou odpadků. Příliš mnoho z nás ztratilo důvěrné spojení s přírodním světem i se svou duší a v důsledku toho způsobujeme jejich nevýslovné poškozování.

zdroj: www.facebook.com/pages/Animas-Valley-Institute

Ekofilosofka Joanna Macy a ekopsycholožka Molly Young Brown v knizeComing Back to Life vysvětlují, že k velkému obratu dnes současně dochází ve třech oblastech či dimenzích, které se navzájem posilují a jsou stejně nezbytné.Jde o:

1. „pořádání akcí“ ke zpomalení poškození Země a jejích bytostí;
2. analýza strukturálních příčin krize a vytváření alternativních institucí;
3. zásadní posun ve světovém názoru a hodnotách.

Moje práce se zaměřuje hlavně na uvedenou třetí dimenzi velkého obratu, kterou Joanna a Molly považují za „nejzákladnější“. Připomínají, že aby alternativní instituce (vytvářené jako součást druhé dimenze) zakořenily a přežily, musí být napojenyna světový názor, jenž se hluboce lišíod světového názoru, který utvářel společnost industriálního růstu.Tuto proměnu lidského vědomí spatřují ve vynořování žalu, který tolik z nás dnes pociťuje kvůli plundrování světa; a dále v našem novém poznání, jehož se nám dostává z ekologie, fyziky, ekopsychologie a dalších oborů o tom, co to znamená být člověkem na živé planetě, a v neposlední řadě i v našem prohlubujícím se porozumění mystickým tradicím domorodých i západních národů.

Kolo života nabízí prostředky pro podporu a urychlení tohoto zásadního posunu ve světovém názoru a hodnotách;nabízí soubor pokynů pro realizaci našeho většího lidského potenciálu. Nemám tím však na mysli něco nepravděpodobného nebo nereálného. Míním tím jednodušedospět.Spíše než abychom se stali čímsi jiným než člověkem nebo super-člověkem, jsme vyzýváni, abychom se stali plně člověkem. Musíme dozrát v lidi, jimiž jsme — nejprve a především v občany Země a obyvatele vesmíru, a v souladu s tím pak musí být přepracována naše identita i jádro našich hodnot. Tento druh vyzrávání znamená kvantový skok za stávající stupeň rozvoje, v němž dnes žije většina lidí. A přesto musíme začít připravovat budoucího člověka už teď.

V důsledku toho se otázka individuálního lidského rozvoje stává kritickou. Jak můžeme jako celek vyrůstat tak, aby se naše ekocentrická identita stala pravidlem, spíše nežaby zůstávala výjimkou? Jak můžeme vychovávat globální ekologické občany?

Kolo vývoje jako příběh duše

Cyklus lidského života lze nejlépe pochopit jako příběh. Kolo života vypráví v celkem osmi aktech příběh o tom, jak se stát plně člověkem, a nabízí pro dosažení tohoto cíle mapu. Představuje zároveň model toho, jak by se vývoj člověka mohlhypotetickyrozvíjet v moderní, na duši orientované a život podporující společnosti a jak se může rozvíjet, respektive jak se už dnes rozvíjí v naší současné egocentrické společnosti, pokud pro to existuje dostatečná podpora u duševně zaměřených rodičů, učitelů, rozsáhlých rodinných sítí, škol, náboženských organizací a sociálních programů.

Kolo života je ekocentrické v tom smyslu, že rozvoj lidského jedince modeluje z perspektivy přírodních cyklů, rytmů a vzorů. Kolo se také dvěma způsoby zaměřuje na duši. Za prvé ukazuje, jak se duše snaží vést náš individuální rozvoj. A za druhé naznačuje, že hlavním cílem lidské zralosti je vědomé odhalení a ztělesnění naší duše. Lze jej stejně tak dobře charakterizovat jako Kolo vývoje lidské duše.

Vzhledem k tomu, že lidská duše je vlastním jádrem naší lidské přirozenosti, můžeme říci, že když jsme vedeni duší, jsme vedeni přírodou. Duše i větší příroda nás vedou v našem individuálním rozvoji, ať už o toto vedení žádáme, nebo ne. Jestliže však víme, jak naslouchat, můžeme z toho mít mnohem větší prospěch. Život v adolescentní kultuře nám nutně nebrání vyvíjet se způsobem orientovaným na duši. Podpora přírody a duše je nám vždy a všude k dispozici. V našízápadníspolečnosti se rozsáhlá menšina lidí rozvíjí cestou zaměřenou na duši, navzdory četným kulturním překážkám. Duše nám přichází věrně na pomoc prostřednictvím snů, hlubokých emocí, lásky,tichých hlasů,synchronicit, zjevení, předtuch a vizí a zároveň také skrze nemoci, noční můry a děs.

Také příroda podporuje náš osobní rozkvět (pokud se jí jakkoli pokojně vystavíme) prostřednictvím spontaneity, krásy, síly a zrcadlení, prostřednictvím oslnivé rozmanitosti druhů a habitatů a také jako vítr, měsíc, slunce, hvězdy a galaxie.

Osm vývojových stupňů v rámci Kola života tvoří společně jeden příběh, příběh hluboce naplňující, který je nicméně veskrze lidský. Ovšem velice odlišný od toho, jenž dnes prožívá většina lidí. (…)

Síla „Zde“

Moudré tradice celého světa říkají, že neexistuje větší požehnání než žít život své vlastní duše, která představuje zdroj našeho nejhlubšího osobního naplnění i naší největší služby ostatním. To je to, pro co jsme byli zrozeni. To je onen střed naší autentické osobní síly — nejde však o moc nad lidmi a věcmi, ale spíše o schopnost pro partnerství s ostatními, o sílu spoluutvářet život a spolupracovat s vyvíjejícím se vesmírem.

Předtím, než najdete své konečné místo, jste v určitém smyslu ztraceni. Uvědomujete si, že máte zvláštní určení, ale nevíte, co to je. Je to jako být ztracen v lese, jak to líčí David Wagoner ve své básni v úvodu této kapitoly.

Svůj vztah k duši můžete začít rozvíjet nebo prohlubovat stejným způsobem, jakým vám básník doporučuje rozmlouvat s lesem. Žádná z oněch mimolidských bytostí v lese — nebo obecněji řečeno ve světě — není ztracena. Každá je přesně na svém pravém místě a každá toto místo rozpoznává jako jedinečné místo. Dělají cosi, co vy ještě nevíte, jak máte udělat. Mohli byste se k nim dát do učení. Les, svět, ví, kde jste a kdo jste. Musíte ho nechat, aby vás našel.

Pokud si ještě nejste vědomi své duše, nebyli jste dosud poučeni mocí místa — čili mocí onoho Zde. Abyste tuto moc, která je cílem v první polovině Kola života, mohli získat, musíte nejprve dospět k důkladnějšímu poznání svého místa v životě, které už obýváte. Toto místo sestává z vašich vztahů a rolí jak ve společnosti, tak uvnitř přírody. Je to místo, v němž jste ztraceni, v němž objevujete, že jste, a z něhož můžete eventuálně vypátrat své vlastní já. S místem, v němž se nacházíte, musíte jednat jako „mocný cizinec“, jak tvrdí Wagoner, a musíte se sami plně naučit, co to znamená obývat nějaké místo. Zkušenost obývání místa předpokládá objevit v sobě potenciál k dělání a pozorování specifických věcí, které může člověk v tomto místě dělat ajež zde můžesledovat. Toto poznání vám pomůže posunout se do jiných míst ve vašem životě (což souvisí se změnami vašich vztahů a rolí) a dospět k rozpoznání, jak lze tato místa obývat. Zjistíte, že některá místa prožíváte víc jako svoje skutečná místa, cítíte, že jsou blíže vašemu konečnému místu. Když tímto způsobem rozvíjíte svou citlivost vůči místu, můžete se postupně ke svému konečnému místu dostat.

Vaše duše je váš pravý domov. Ve chvíli, kdy konečně dospějete do této psycho-ekologické niky, pocítíte, že jste světu zcela dosažitelní a přítomní bez pocitu ztracenosti. Toto zvláštní místo je vůči vám v hluboce důvěrném vztahu, víc než kdy nějaké geografické místo nebo pouze nějaké obydlí bylo nebo by mohlo být. Okamžitě poznáte, že toto je zdroj, skutečný morek vaší pravé sounáležitosti. To je ona identita, kterou by vám nikdo nedokázal nikdy vzít. Obývání tohoto místa nezávisí na tom, že k tomu dostanete od někoho jiného povolení či souhlas. Nevyžaduje zvláštní zaměstnání — nebo jakékoliv vůbec. Nemůžete si ho ani najmout, ani z něj nemůžete být vypovězeni.Když z takového místa působíte, sjednocuje vás s vašimi nejspolehlivějšími osobními silami (se silami vaší duše), silami péče, transformace a tvoření, přítomnosti a údivu.

Když poprvé vědomě obýváte své konečné místo a působíte z vaší duše,poprvémůžete říci „Zde“ a opravdu víte, co to znamená. Konečně jste se dostali do svého vlastního středu. Pokud zůstáváte Zde, kamkoliv se vydáte, geograficky nebo sociálně, cítíte se jako doma. Každé místo se stává oním Zde.

To je síla místa, síla Zde. Kamkoliv se vydáte před duševní iniciací, jste tam. Kamkoliv se vydáte po duševní iniciaci, jste Zde.