Drahá televize Nova

Hrozí nám skandál: dvě arbitrážní řízení rozhodla, že Česká republika porušila závazky vyplývající z mezinárodních smluv. Americká společnost Central European Media Enterprises (CME) požaduje 600 milionů dolarů, tedy kolem 20 miliard korun. Pro ilustraci: za ty peníze lze postavit město pro 50 tisíc lidí, koupit 50 tisíc vozů Fabia, nebo vybavit státní správu špičkovou informační technikou. Rozhodující Stockholmská arbitráž asi CME nepřisoudí plnou náhradu, ale postih bude velmi pravděpodobně citelný.

Jak se Česká republika do této nezáviděníhodné situace dostala? Pro odpověď se musíme vrátit do prvních porevolučních let, kdy se kladly základy demokratického zřízení. V našem příběhu uvidíme – kromě spouště, kterou po sobě zanechává nezřízená touha po bohatství a moci – , jak i dobré úmysly mohou vést k velmi špatným koncům. A že rozhodujícím faktorem byla, kromě všudypřítomného diletantismu, neochota určitých politiků vytvořit skutečně nezávislé instituce, schopné zabránit zneužívání moci. Prostě nám schází fungující stát.

Duální systém

Polistopadová reprezentace musela vytvořit prostor pro svobodné podnikání i ve sdělovacích prostředcích. Zatímco v tištěných médiích byla situace poměrně jednoduchá, u elektronických médií bylo třeba rozhodnout, jaký systém se má vytvořit. Nechat rozhlas a televizi v rukou státu a jejich vedení jmenovat vládou, nebo všechno zprivatizovat? Nakonec byl po vzoru Německa zaveden tzv. duální systém – kombinace veřejnoprávního rozhlasu a televize se soukromým sektorem.

Veřejnoprávní média jsou instituce, jimž je ze zákona svěřen majetek a vlastní zdroj příjmů nezávislý na státním rozpočtu. Řídí je orgány nezávislé na politických stranách, zejména na těch, které právě vládnou. Teoreticky by neměla podléhat ani politickým, ani komerčním tlakům – proto dostávají koncesionářské poplatky a dohlížejí na ně nezávislé rady. K jejich hlavním úkolům patří – kromě kvalitního zpravodajství a publicistiky – i péče o kulturní dědictví.

Ani soukromý sektor se neobjede bez pravidel. Licence k vysílání uděluje v ČR Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání (dále RRTV), která zároveň kontroluje dodržování dohodnutých norem.

V některých zemích, například ve Velké Británii, obdobný úřad dohlíží na dodržování pravidel všemi provozovateli vysílání, včetně veřejnoprávních. U nás na vysílání veřejnoprávních médií dohlížejí jejich rady, zatímco komerční sektor řídí RRTV. Bohužel, zákon ji k tomu velkými kompetencemi nevybavil: víra v samospasitelnou funkci trhu byla na počátku devadesátých let téměř absolutní a přední čeští legislativci podlehli iluzi, že stačí přijmout jen rámcové právní úpravy. Zbytek prý upraví „život“ a judikatura soudů. Omyl. Všude, kde zákony ponechaly volný prostor, se jako velká voda nahrnula politika. V elektronických médiích to bylo zvlášť citelné: vždyť televize přitahuje politiky účinněji než Temelín ekology. Potíže v médiích se navíc daly čekat. S jejich regulací mají starosti i zavedené demokracie.

Rodí se Nova

Mediální trh v postkomunistických zemích představoval pro investory lákavou příležitost. Jedním ze zájemců byl Američan Mark Palmer, prezident společnosti Central European Development Corporation GmbH (CEDC) se sídlem v Berlíně, mezi jejíž kapitálové podílníky patřil, jak se později ukázalo, i Ronald Lauder. Palmer chtěl vytvořit systém nezávislých televizí v bývalých komunistických zemích, bez toho, že by se CEDC podílela na vytváření jejich programového profilu. To bylo chytré: měla se tím garantovat národní nezávislost vznikajících soukromých televizí. Projektu se zúčastnili také aktivisté VPN Peter Hunčík, Fedor Gál a další, kteří v polovině roku 1992 založili společnost s ručením omezeným CET 21 (Central European Television for 21^th Century) a vstoupili do soutěže o licenci. Dodatečně se společníkem firmy stal i Vladimír Železný, který s nimi připravoval finální verze žádosti o licenci (viz tabulka 2).

Projekt byl napsán tak, aby lahodil oku RRTV – komerční televize se zavazovala neprodukovat vlastní programy a umožnit vytvoření skutečného konkurenčního prostředí; podpořit širší přístup veřejnosti do vysílání, využít zkušeností partnerů se zemí s vyspělou demokracií a v neposlední řadě se opírat o kapitál, o jehož původu a spolehlivosti neměl nikdo pochybovat.

Pro budoucnost byly důležité dvě věci: projekt jasně garantoval záměr zachovat národní charakter programu a společnost CEDC byla přímým účastníkem žádosti o udělení licence.

Její udělení vzbudilo rozruch. Není divu. Na dvanáct let zde parta lidí získala zadarmo právo provozovat celoplošné televizní vysílání. Málokdo uměl tenkrát odhadnout, že se v televizní reklamě budou točit miliardy. Spíš existovala obava, aby se soukromý sektor vedle mohutné České televize vůbec uchytil. Navíc pokud Rada chtěla, aby licenci získal český subjekt, stěží ji mohla dražit nebo prodat nejvyšší nabídce. České subjekty byly chudé. Neoliberální pravice, ač volby v roce 1992 vyhrála, zcela populisticky podlehla veřejnému mínění a začala omezovat vstup zahraničního kapitálu do citlivých oblastí, protože byl politicky nepopulární.

Lze si však i docela dobře představit, že Rada měla strach, aby se komerční televize v rukou amerických investorů nestala odbytištěm laciných hollywoodských seriálů proložených reklamou a pouhým strojem na peníze. Proto vybrala projekt, který sliboval komerční osvětovou televizi – doslova kulatý čtverec.

Kdo vlastně vysílá?

Všechny rady se záhy dostaly pod silný politický tlak. ODS, která měla v soutěži jiného „koně“, se v roce 1994 podařilo RRTV zlikvidovat a dosadit do ní věrné duše, například dnešního místopředsedu Petra Štěpánka. Udělení licence ale nebylo možné revokovat. Co s tím? Začaly se hrát šachy. Výbor pro vědu, vzdělání a kulturu si povšiml, že Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS), která Novu provozovala, má v obchodním rejstříku zapsáno vysílání podle licence udělené CET 21. Ejhle, problém byl na světě.

Podle zákona byla licence CET 21 nepřevoditelná. Protože původní Radě bylo jasné, že bez zahraničního kapitálu se vysílání nerozeběhne, uvedla obchodní partnery CET 21 – CEDC a Českou spořitelnu – přímo v licenčních podmínkách. Stálo zde, že přímým účastníkem žádosti je mezinárodní korporace CEDC. Obchodní partneři měli smlouvu o vzájemných vztazích předložit Radě do 90 dnů od udělení licence. Zavázali se, že jí budou hlásit všechny změny.

CEDC, CET 21 a Česká spořitelna, tehdy v přátelských vztazích, se dohodly na vytvoření společné firmy ČNTS. Se zákonem, který prohlašuje licenci za nepřevoditelnou, si Rada příliš starostí nedělala. Schválila, aby partneři vytvořili společný podnik, který měl vysílání realizovat. Zde už je třeba uvést pár podrobností, jsou důležité. V květnu 1993 podepsaly CEDC, Spořitelna a CET 21 Memorandum o dohodě o spojení a investicích, v němž se zavázaly vytvořit Českou nezávislou televizní společnost, ČNTS, která bude provozovat novou televizní stanici Nova.

CEDC vložila 75 % kapitálu a získala za to 66 % vlastnických práv. Spořitelna vložila 25 % kapitálu a získala 22 %. CET 21 vložila právo užívat, získávat prospěch a udržovat licenci (…) na bezpodmínečné, neodvolatelné a výlučné bázi. Za to získala 12 % vlastnických práv. Aby bylo jasné, o čem je řeč: kdyby ČNTS vydělala miliardu čistého zisku, pak by CEDC dostal 660, Česká spořitelna 220 a společníci CET 21 120 milionů. Každý z těch šesti měl v CET 21 – po přistoupení Vladimíra Železného – podíl 1/6, tedy každý by dostal 20 milionů.

Kde to tedy skřípalo, když Rada vytvoření ČNTS schválila, dokonce se na podobě finální smlouvy podílela? ČNTS měla v rejstříku zapsáno jako předmět podnikání celoplošné televizní vysílání podle licence číslo 001/1993. Jenže tu dostala CET 21. Kdo tedy vlastně má licenci a kdo zodpovídá za vysílání? Rada začala tlačit na ČNTS, že vysílá neoprávněně; dokonce se objevilo trestní oznámení.

Zápas o licenci

Mezi tím však probíhal paralelně jiný děj: skupina liberálních poslanců prosadila v prosinci 1995 rozsáhlou novelu prakticky všech mediálních zákonů. K nejdůležitějším změnám patřilo, že novela vzala Radě právo zavazovat provozovatele licenčními podmínkami. To bylo nesmírně důležité: Rada od té doby nemohla držiteli licence nařídit, aby dodržoval, co v projektu sám slíbil. Pro CET 21 to znamenalo, že licenční podmínka 17, která vyžadovala, aby veškeré změny jak v majetkovém uspořádání držitele licence, tak ve společenské smlouvě mezi držitelem licence a investory podléhaly předchozímu souhlasu Rady, už neměla zákonnou oporu. A tak CET 21 požádala o zrušení většiny podmínek hned 2. ledna 1996, jakmile novela začala platit.

Rada se k tomu neměla. Novelu odmítala, tvrdila, že ztratí kontrolu nad majetkovými poměry v médiích. Tento oprávněný argument Rady podporoval pouze Levý blok. Důležité je, že jí i nadále zůstala pravomoc zasahovat do licencí v případě, když to vyžadovaly mezinárodní závazky České republiky. Rok 1996 byl plný složitých her mezi majiteli ČNTS a Radou, která ovšem nechtěla chránit zahraničního investora.

V této době byla ČNTS vysoce prosperujícím podnikem s ročním ziskem téměř jedné miliardy korun, což přitahovalo zájem jak politiků, tak byznysmenů. Americký investor musel situaci řešit. Protože mu Rada neumožnila licenci koupit ani zachovat poměrně bezpečné uspořádání společného podniku, musel vymyslet jiné schéma – dostat licenci pod kontrolu nepřímo. Po složitých finančních operacích v létě 1996 se CME, která se vyčlenila z konsorcia CEDC, stala 99procentním vlastníkem ČNTS. Podíl CET 21, který byl původně 12 %, se smrskl na 1 procento. Co to znamená? Původní držitelé licence si dárek, který dostali od státu, nechali proplatit hotově. Vladimír Železný (resp. jeho společnost Nova Consulting) pobíral v té době od CME v půlročních splátkách přes 2,5 milionu dolarů za skoupení ostatních podílů a jejich převod na CME. Jinými slovy, kontroly nad licencí se nemohl zmocnit nikdo, kdo nezískal souhlas Vladimíra Železného. Víra CME v drahého Vladimíra musela být bezmezná.

Je zřejmé, že Američané by miliardu za licenci zaplatili státu rádi, kdyby jim ji prodal. Jenže stát ji daroval společnosti CET 21, takže jim nezbývalo, než ji zaplatit majiteli CET 21. Škoda.

Lze dokázat, že CME původní uspořádání neměnila dobrovolně. Nicméně v listopadu 1996, aby vyhověla tlaku Rady, mění smlouvu o vytvoření ČNTS tak, aby v ní nebylo přímo uvedeno užívání licence, ale know-how spojeného s licencí. Text smlouvy ovšem zdůrazňuje exkluzivitu vztahu mezi CET 21 a ČNTS.

V únoru 1997 ČNTS nechala změnit text v obchodním rejstříku. Vypadlo z něho celoplošné televizní vysílání podle licence 001/1993. V květnu následovala nová smlouva mezi ČNTS a CET 21, tzv. Servisní smlouva, která nahradila původní smlouvu o vytvoření ČNTS z roku 1993. V této dohodě se respektuje požadavek Rady, že CET 21 je držitelem licence, operátorem a tím, kdo zodpovídá za vysílání. ČNTS měla podle smlouvy exkluzivní právo a povinnost zajišťovat služby pro televizní vysílání. Rada byla spokojena.

Konflikt

Zrekapitulujme: Rada nedovolila zahraničnímu investorovi, aby si licenci koupil, chtěla zajistit „vliv českých subjektů“. Investor ani nemohl kapitálově vstoupit do držitele licence, což by pro něj bylo nejbezpečnější; dokonce se pod tlakem Rady musel zříci uspořádání, v němž byl držitel licence vevázán do provozovatele televizního vysílání.

Nové uspořádání, platné od poloviny roku 1997, dalo Vladimíru Železnému dominantní postavení – stal se výhradním držitelem licence a multimilionářem. Od téhož roku se datuje také oboustranně výhodná spolupráce s Václavem Klausem, která znamenala mimo jiné zásadní obrat k lepšímu ve vztazích s parlamentem a RRTV. Tehdy začala být Vladimíru Železnému kazajka CME těsná. Z CET 21 mu příjmy, které by stály za řeč, neplynuly. Pár mizerných milionů. Kolem ale tekla miliardová řeka, z 99 % do CME. Nedalo by se s tím něco dělat?

Nedalo, pokud CET 21 musela používat výhradně služeb ČNTS a ČNTS si ponechávala podle smlouvy všechny příjmy. Ale cožpak Rada netrvala na tom, že licence nesmí být vázána exkluzivními smlouvami? Jaký je rozdíl, je-li CET 21 součástí ČNTS nebo svázána s ČNTS exkluzivní smlouvou? Vždyť v obou případech jde přece o nepřímou kontrolu licence!

A tak se Vladimír Železný opět dohaduje s Radou, teď už ovšem v naprosto změněné konstelaci. Navrhuje, aby dál tlačila na CME kvůli exkluzivitě. Rada to dělá. Železný chce spolupracovat i s jinými společnostmi, než jen s ČNTS. Tlačí na partnery v CME, aby ze Servisní smlouvy vyřadili všechny zmínky o exkluzivitě a aby CET 21 platili určitá procenta z příjmů. Zejména požaduje, aby jejich vztahy skončily po vypršení 12letého období licence.

CME nesla Železného pokusy vyvléci se ze závazků Servisní smlouvy s velkou nelibostí. A jelikož se rozhodla své středoevropské podniky prodat, zahájila prověrku hospodaření. Při té příležitosti vyšlo najevo, že generální ředitel ČNTS Vladimír Železný se ve své funkci nechoval tak, jak se v Servisní smlouvě zavázal. Například nakupoval filmy přes společnost AQS, ač měl používat výhradně služeb ČNTS, nechával vysílat reklamy svých firem za zlomek standardní ceny atd. CME posléze vyčíslila ztrátu na 69 milionů korun. Vedlo to k prudkému konfliktu; Vladimír Železný byl 19. dubna 1999 z funkce generálního ředitele odvolán.

Gumové právo v dysfunkčním státě

Teoreticky se nemělo nic změnit: Železný, jako majoritní majitel CET 21, byl stále smluvně vázán. Rozhodl se ovšem, že Novu Američanům nenechá. Teď se mu konexe hodily několikanásobně. Rada už mu zobala z ruky, v Poslanecké sněmovně měl slušnou lobbistickou kamarilu, která připravovala nový mediální zákon. A dobré kontakty mu také zajistily 1,5 miliardy korun, které potřeboval na rozjezd nové televize. Sehnal je v Investiční a poštovní bance, k jejímuž vedení měl velmi úzké vztahy Václav Klaus. Jedna z firem, které „úzce spolupracovaly“ s šedou eminencí IPB Liborem Procházkou, MEF Holding, zřídila novou servisní organizaci Česká produkční 2000, budoucí náhradu za ČNTS. Pozor: tu firmu založili 14 dní před Železného odvoláním. Vzhledem k tomu, že další z firem napojených na Libora Procházku kontrolovaly televizi Prima, komerční impérium se rýsovalo na obzoru.

V červnu dostala Česká produkční 2000 od IPB miliardový úvěr na přípravu televizního vysílání. Železný drze tvrdil médiím, že vůbec o nic nejde, že na vztahu k ČNTS se nic nemění, jen si bude moci vybírat mezi konkurenčními firmami. Jenže to by lidé z České produkční museli být šílenci, stejně jako IPB, která jim miliardu půjčila. Jak by mohli investovat miliardu s rizikem, že si ani neškrtnou?

Železný však pouze mlžil. Když byla Česká produkční připravena, čekal jen na záminku k vypovězení smlouvy. Dočkal se 5. srpna 1999. ČNTS nepředložila CET 21 denní vysílací plán. CET 21 okamžitě ukončila spolupráci s ČNTS a nová Nova ihned zahájila vysílání z Barrandova. Samozřejmě, opět exkluzivně. Američané ostrouhali mrkvičku.

Aby Železný ukázal, jak to má „ošetřeno“, v první Sedmičce po prázdninové přestávce se na diváky neusmívala jenom nová moderátorka, ale i premiér Miloš Zeman a předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Oba vrcholní čeští politici požehnali Vladimíru Železnému jeho triky.

Rada naprosto ignorovala sérii žalob a trestních oznámení a vyšla Železnému všemožně vstříc. Už v březnu 1999, ještě před tím, než dostal „padáka“ z ČNTS, na základě jeho žádosti napsala CME dopis, který téměř doslova opsala z jeho podkladu. V dopise upozorňovala CME, že vztah mezi držitelem licence a servisní organizací musí být neexkluzivní, jinak by došlo de facto k převodu licence. To stojí za povšimnutí: státní orgán, který má chránit zahraniční investice, říká investorovi, že sice může rozjet podnik a vrazit do něj peníze, ale smetanu slízne někdo jiný! Těžko to nazvat jinak než nehoráznost. Železný samozřejmě oplácí: krizi okolo IPB líčí Nova zcela optikou ODS, podporuje prezidentskou kandidaturu Václava Klause, kritizuje Václava Havla atd.

JUDr. Margita Víšková z Krajského obchodního soudu v Praze v květnu 2000 shledala, že vztah CET 21 a ČNTS byl exkluzivní, nepředložení denního plánu nemohlo licenci ohrozit, a nařídila CET 21, aby vysílání zajišťovala výlučně prostřednictvím ČNTS. Odmítla se zabývat otázkou, zda odstoupení bylo platné.

Železný se ovšem odvolal – a Vrchní soud rozhodnutí Krajského soudu zrušil. Dal za pravdu Železnému. Uznal, že nepředložení denního plánu mohlo ohrozit držitele licence. Vskutku pozoruhodný rozsudek. Nejvyšší soud potom vrátil kauzu na samý začátek: konstatoval, že Vrchní soud vyhověl žalované straně, aniž si ověřil, jsou-li její tvrzení pravdivá. CET 21 totiž měla k dispozici měsíční a týdenní plány, takže věděla naprosto přesně, co se bude vysílat. Denní plán mohl změnit minutové posuny programu, větší změny oproti týdennímu plánu neumožňoval. V prosinci 2001, rok a půl po Železného odchodu, zrušil oba rozsudky a vrátil věc k novému prošetření. S tím podstatným rozdílem, že jeho názor je pro soudy nižší instance tentokrát závazný: smlouva mezi ČNTS a CET 21 byla platná; důvod, kvůli němuž CET 21 od smlouvy odstoupila, platný nebyl.

Arbitráže

České soudy se neukázaly být právě účinným nástrojem na vynucování práva. Ovšem, a to je třeba zdůraznit, kdyby zahraniční investice nebyly politicky nepopulární a kdyby Rada nebyla hříčkou v rukách některých stran, kauza ČNTS by se před nimi nikdy neobjevila.

Důležité obchodní smlouvy obvykle obsahují články, v nichž se smluvní strany zavazují, že jejich případné spory bude řešit mezinárodní arbitráž. Postupuje se zpravidla tak, že dojde-li ke sporu, jmenuje každá ze stran svého arbitra, a ti dva se shodnou na třetím. Usnesení se pak dosahuje hlasy dvou arbitrů.

V našem případě proběhly tři arbitráže. První, amsterodamská, řešila spor mezi CME a Vladimírem Železným ohledně Smlouvy o nákupu akcií. Druhá, londýnská, spor mezi občanem USA Ronaldem Lauderem a Českou republikou o ochraně investic. Třetí, stockholmská, spor mezi CME a Českou republikou. I když pro státní pokladnu je nejdůležitější arbitráž stockholmská – protože u ní bude v listopadu 2002 pokračovat rozhodování, jak drahá bude kapsám českých daňových poplatníků televize Nova –, pro finále našeho příběhu je rozhodující arbitráž amsterodamská.

Připomeňme si Smlouvu o nákupu akcií, kterou si v roce 1997 CME v podstatě zavazovala Vladimíra Železného výplatou téměř jedné miliardy korun, že se nebude podílet na žádné konkurenční aktivitě od okamžiku uzavření smlouvy do poslední splátky v únoru 2000.

Arbitráž měla příznačnou mezihru: v prosinci 1999 vydala předběžné rozhodnutí, v němž Železnému nařídila, aby použil svůj majoritní podíl v CET 21 a obnovil exkluzivní vztahy k ČNTS. Železný to nejen ignoroval, ale požádal Radu o souhlas, aby se změnily vlastnické poměry v CET 21. Rada, ačkoliv o předběžném opatření arbitráže věděla, odsouhlasila, že navýšením pouhých 4,8 milionu(!) korun poklesl Železného vliv ze 60 na 12 procent, a společníky se stali jeho blízcí spolupracovníci (tabulka 1). To lze stěží označit jinak než jako krytí podvodného jednání. Železný tím dosáhl, co chtěl: amsterodamská arbitráž musela ve svém konečném výroku zrušit předběžné opatření, protože Železný už v té době, dubnu 2000, šedesátiprocentním podílem v CET 21 nedisponoval. Státní orgán ignoroval mezinárodní arbitráž a aktivně pomáhal poškodit zahraničního investora.

Arbitráž tak nakonec řešila pouze jednoduchý spor: CME tvrdila, že Železný porušil smlouvu. Jako náhradu požadovala zpět peníze, které mu zaplatila. A pozor, jako náhradu škody, která jí vznikla, také 470 milionů dolarů. To je ovšem nepřímý důkaz, že ve smlouvě fakticky šlo o licenci: o tolik totiž klesly akcie CME na burze poté, co Železný přestal používat služeb ČNTS.

Železný tvrdil, že smlouva je od počátku zmatečná a arbitráž má žalobu v celém rozsahu zamítnout. A pokud by rozhodla, že obě strany si mají vrátit plnění, tj. Železný 28,5 milionu dolarů bez dvou posledních splátek, tedy 23,35 milionu dolarů, a CME jemu 5,8 % akcií ČNTS, pak musí dostat akcie v původní hodnotě, za jakou je od něj kupovala! Parádní drzost. Vždyť ty akcie tuto hodnotu nikdy neměly.

Arbitráž rozhodla spravedlivě. Tím, že Železný svěřil nakupování filmů firmě AQS, smlouvu skutečně porušil. Jenže arbitráž nenařídila Železnému zaplatit 470 milionů dolarů, o které sice CME ztrátou licence přišla, ale protože smlouva svůj reálný smysl skrývala, arbitráž ji odmítla interpretovat podle přání CME. Američanům se vymstilo, že se snažili obelstít české zákony. Železnému uložila, aby okamžitě vrátil i s úroky CME peníze, které obdržel; a CME, aby Železnému vrátila akcie, které si od něj koupila. Ty se ovšem tím, že Železný zbavil ČNTS možnosti vysílat, změnily v bezcenný tapetovací papír.

„Zázračná“ směnka

Železný začal mít problémy. Nejprve sice koncem února 2000 na tiskové konferenci prohlásil, že všechno zaplatí – jenom nemá ve strožoku miliardu. Nezaplatil. A okamžitě po uplynutí jednotýdenní lhůty začalo zabavování jeho majetku. Ukázalo se, že evropské soudy jsou při exekucích ostré jako břitva. České soudy se po jistém váhání také přidaly.

Za měsíc nato se však vytasil s překvapivou zprávou: údajně hned po té, co v říjnu 1997 prodal firmu Nova Consulting za více než 28,5 milionu dolarů americké CME, uzavřel ještě jednu smlouvu. V ní se dohodl s nadací Astrona Foundation, že pokud bude obchod CME někdy zrušen a Železný dostane Novu Consulting zpět, Astrona ji od něj za stejnou cenu koupí. A teď pozor: pokud by se akcie znehodnotily, musí Železný Astroně zaplatit penále. To prý 20. února učinil směnkou ve výši miliardy korun. Provedení platby potvrdil také Železného právník Aleš Rozehnal, který zároveň navrhl platbu uznat jako škodu, která vznikla Železnému kvůli špatnému hospodaření CME. „Poté by se částka dala započítat s tou, kterou si v důsledku arbitráže nárokuje CME,“ doplnil Rozehnal. Nestydatost, nebo zoufalství?

Proč se Železný odhodlal k tak zoufalé akci? Zde je k dispozici málo faktů, musíme proto usuzovat pouze z toho, co se dělo.

Vladimír Železný měl kromě provázanosti se skupinou kolem IPB a zadlužené Primy ještě další želízko v ohni. Dlouho protlačoval Sněmovnou poslaneckou novelu mediálního zákona, která všem držitelům licence opět fakticky zadarmo, jen v případě televizí za poplatek 200 milionů korun, o dalších 12 let automaticky prodlužovala udělené licence. A co víc, umožňovala jim, aby po dvou letech licenci sami prodali. To všechno v době, kdy už i malé dítě vědělo, kolik miliard se točí na trhu s televizní reklamou.

Něco tak nehorázného snad Sněmovna nepřijala za celou dobu své existence. Železný tak může legálně prodat to, co dostal od státu zadarmo. Pod poslaneckou novelou jsou podepsáni Petra Buzková, Ivan Langer a další poslanci. Zákon odhlasovala ODS, ČSSD a KSČM. Z ČSSD hlasovali proti jen Zdeněk Jičínský a Pavel Dostál. Železný teď tedy mohl lákat investory na šestnáctileté období.

Blufování s Astronou tedy zřejmě bylo zoufalou hrou o čas. Kdyby sehnal strategického partnera, Železný by mohl zaplatit CME, a tím by se vyvázal ze závazků. Jenže investor, který by s ním do holportu šel, by riskoval nejen ztrátu prestiže. Voňavkářské impérium Estée Lauder není bezmocné.

A tak, jak se zdá, ani licence na 16 let pro CET 21 už na lákání nestačí. Na policii se mezi tím vrší trestní oznámení: daňové úniky, pokus o poškozování věřitele, podezření ze zneužívání informací v obchodním styku, porušování povinností při správě cizího majetku atd.

Ale nakonec dobrá zpráva: i u nás se najdou věrní přátelé. Když Vladimíra Železného pustili z vyšetřovací vazby, přijal ho předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. V prosinci 2001 na kongresu své strany prohlásil, že „nepřipustí kriminalizaci podnikání“. Co to znamená? Sedí snad ve vězení poctiví podnikatelé, které někdo šikanuje za jejich úspěch? Kdepak. Začínají se tam dostávat lidé, kteří během Klausovy transformace zbohatli nelegálně. Těm předseda ODS vzkazuje: dejte mi peníze na volby a já se o vás postarám.

Hned to názorně předvedl. Klausovo jednání se přece nedá odbýt poukazem na presumpci neviny: Železnému arbitráž prokázala, že porušil obchodní smlouvu. Měl vrátit miliardu, kterou dostal, a neudělal to. Přesto ho Klaus přijal – a pohovořil s ním o kriminalizaci podnikání. Zahraniční novináři jen v úžasu kroutili hlavou: jak je možné, že z toho v České republice není skandál? Co na to Václav Klaus? Pronesl slavný výrok: „Když je na mne někdo hodný, já jsem na něj také hodný.“ Jenže tohle není slovník politika demokratického státu, ale mafiánského kmotra. Mohou voliči ODS po této etudě jen na vteřinu předpokládat, že u nás po případném vítězství ODS začne platit právo a prosadí se „standardní“ politické a ekonomické poměry?

Stěží. Na těch nestandardních, jak se už v hojné míře prokázalo, však vydělá jen pár šíbrů bez skrupulí. My ostatní budeme platit jako mourovatí – za díry v bankách několik set miliard, za Železného asi deset. Skutečně si to přejeme?