editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

„je půlka dubna, teploměr za brněnským oknem se poprvé šplhá přes dvacítku a dlouhá zima to konečně zabalila. Je jaro! pobroukávám si rozvernou píseň Tata Bojs a myslím na rostliny, které se derou na svět. A rozvernost záhy mizí,“ psal jsem na tomto místě přesně před rokem. Pravda, letošní zima nestála za moc a už koncem března jste se mohli slušně opalovat, veškerá rozvernost mi ale opět tuhne na rtech. Tentokrát ne při pohledu na pošlapávaná práva rostlin, ale na ruské ozbrojence zabírající společně s místními pro-ruskými aktivisty/separatisty východoukrajinské město Slovjansk. Nemusíte být primitivními rusofoby, naivními euromajdanovci nebo fašistickými ukrajinskými nacionalisty, abyste tento způsob nakládání s bohulibým právem na sebeurčení a pořádání referend odmítli. Přehlížená Ukrajina, po dvě desetiletí postihovaná masivní korupcí, odlivem mozků a likvidováním občanských aktivistů a novinářů, si tento vývoj zkrátka nezasloužila. Napadají mě tři poznámky:

Za prvé, i na začátku „informačního století“ jde v posledku o to, mít větší (a maskovanější) klacek.

Za druhé, i přes mohutný nástup internetu a takzvaných chytrých mobilů veřejnému mínění stále dominuje televize. Navzdory všem twitrům, fejsbukům a blogům chrlícím množství podrobností bere většina společnosti jakožto základní důvěryhodný zdroj TV obrazovku. Jak kdysi poznamenal francouzský historik Fernand Braudel, některé dějinné jevy mají dlouhé trvání.

A za třetí: svět je zmotanější a nebezpečnější, než jsme si mysleli. Fukuyamův konec dějin s vítězícími liberálními demokraciemi stále ne a ne nastat.

Tyto řádky budete číst nejdříve za dva týdny a za tu dobu se situace někam posune. Bylo by jednou z nejlepších zpráv roku, kdyby se neposunula k vleklé válce na Ukrajině okleštěné nejen o Krym, ale i o Donbas.

Se vzpomínkou na sedmogenerační heslo Nechme si pesimismus na lepší časy a s přáním měkkého, ba přímo sametového května

Vít Kouřil