editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

v tomto čísle vás zavedeme do hlubin oceánů, na střechy domů, mezi oblaka i na oběžnou dráhu. Tam všude totiž zavítala fantazie geoinženýrů, kteří se snaží vyzrát na negativní důsledky změny klimatu pomocí vědotechnických „vychytávek“. Jinými slovy: co kdybychom otravné skleníkové plyny pěkně uklidili pod zem nebo pod hladinu, a nadměrné sluneční záření zase šikovně odrazili zpátky do vesmíru, respektive mu v atmosféře trochu „přistřihli paprsky“? Řadu podobných návrhů, jimž se věnujeme v hlavním tématu, můžeme odmávnout jako neškodné sci-fi báchorky; mějme však na paměti, že spoustu zdánlivě fantaskních nápadů lidstvo uskutečnilo jednoduše proto, že (technicky) mohlo.

Jelikož ale jsme, jak nám před lety zatweetoval jeden novinář, „pozitivní sluníčkový časopis“, v dalších textech vás naplníme když ne rovnou nadějí, tak alespoň pocitem, že „TO má cenu“. Dominik Grohmann ve svém praktickém koutku připomene, že se zahradničením nemusíte čekat na jaro a že pokud chcete bydlet přírodně, stačí začít „patlat“. Petra Němcová doporučuje v zahraničí fungující možnosti komunitní energetiky, které by vzaly vítr z plachet argumentům, že musíme těžit uhlí i za limity, abychom udrželi zaměstnanost. Mikuláš Černík nás zavede do berlínských ulic, které v lednu žily protestem proti intenzivnímu konvenčnímu zemědělství: „Rád chodím na velké demonstrace, protože jich není mnoho. Nabíjejí totiž optimismem a sounáležitostí.“ Polský ochránce zvířat Paweł Rawicki se nám svěřuje: „Skvěle mi ale bylo, když jsme zastavili výstavbu nové obří kožešinové farmy pro 200 000 norků poblíž Wroclawi.“ Jiné než geoinženýrské přístupy systémového řešení ekologických problémů pak připomínáme ve vzpomínce na Josefa Vavrouška i v návrhu filosofické koncepce Ústavy Země Josefa Šmajse.

A pokud toho dobrého i zlého budete mít nad hlavu, vyrazte do Poodří, které prozkoumal náš nový stážista Martin Pavelka.

Jarní rozlet přeje

Vít Kouřil