Editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

před deseti lety jsem si na tomto místě posteskl, že v éře všeobecného uvolňování (plynů, vztahů, trhů či mravů) leckoho z nás postihuje nevolnost. Obávám se, že od té doby se globální index štěstí nenavýšil. Nejenže nám dějiny mezitím nadělily ekonomickou krizi, syrskou válku, ISIS, brexit, Trumpa nebo digitální Fámylon, ale ani vývoj změny klimatu, biologické rozmanitosti nebo průmyslového znečištění nevede žádoucím směrem. O akutní hrozbě žití ve státě kontrolovaném Zemanem, Babišem, Okamurou a Filipem nemluvě.

Proč to ale píšu: namísto rmutných variací na téma „dobře už bylo“ jsem si vzpomněl na starý citát buddhistického mnicha a mírového aktivisty Thich Nhat Hanha. Ten v knize Chodím a medituji píše:„Život je plný utrpení, ale také plný zázraků, jako je modré nebe, sluneční svit, dětské oči. Nestačí trpět. Musíme také vnímat zázraky života. Jsou v nás a kolem nás. Všude a stále. (…) Meditace znamená uvědomovat si, co se děje — v našem těle, v našich emocích, v naší mysli a v našem světě. Každý den umírá 40 000 dětí hlady. Supervelmoci mají dnes více než 50 000 jaderných hlavic, dost na to, aby zničily svět několikrát. Přesto je východ Slunce nádherný, a růže, která dnes ráno vykvetla u zdi, je zázrak. Život je zároveň strašný i nádherný. Praktikovat meditaci znamená být v kontaktu s oběma aspekty.“

O meditaci toho moc nevím, ale mám za to, že praktikovat Sedmou generaci znamená v tomto smyslu totéž. Přesvědčete se na následujících stránkách sami.

Závěrem roku bych opět rád poděkoval všem dobrodincům, kteří náš časopis letos drželi nad vodou: redaktorům, redakčním radním, stážistům, externím přispěvatelům, inzerentům, donorům a samozřejmě i vám, našim čtenářům a čtenářkám. Příští rok vstupujeme do sedmadvacátého ročníku a pevně doufám, že nám zachováte přízeň i v nastávajících, stěží předvídatelných časech.

Hodně zdraví a sil do roku 2018 přeje

Vít Kouřil