editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

zatímco loni jsme vstupovali do roku nesoucího výrazný symbolický náboj, po takzvaném konci světa a času zdá se nečekáme od toho letošního nic moc. Snažíme se akorát zachovat si všelijak ohroženou práci a jakýs takýs pocit smyslu a příliš nevnímat, jak se všude kolem stmívá. Co bude, to bude. Těžko říct.

Přesto — anebo právě proto — otevíráme 22. ročník Sedmé generace texty dotýkajícími se budoucnosti: Proč si ji představujeme spíše v černých barvách? Budeme za dvacet let ekologicky příznivější zemí? Shodneme se někdy na nějaké vizi udržitelné budoucnosti? Které státy nás v tomto smyslu můžou inspirovat? Je zřejmé, že každá odpověď jako obvykle přináší další otázky, ale díky i za ně.

Tradiční tematiku Sedmé generace v tomto čísle obohacuje Veronika Pogányová článkem o negativním vlivu moderních skleněných budov na vodní a vodomilný hmyz, Janica Šipulová připomínkou likvidovaného brněnského areálu Vlněna nebo Dominik Grohmann reportáží psanou mezi regály tuzemských zlevněnek. Vydali jsme se ale i do světa: Adam Bedřich jezdil na kole po Manchesteru, Veronika Frélichová navštívila anglické farmářské obchody, Josef Patočka polský protijaderný tábor a Simona Horká na dálku vyzpovídala dokumentaristu Phila Grabskyho.

Doporučit bych chtěl i závěrečný rozhovor Elišky Balharové s britským expertem Nadace pro novou ekonomiku Saamahem Abdallahem, který mimo jiné říká: „Považuji se za člověka, který věří v Utopii, v její hodnotu. Nevím, jestli se tam někdy dostaneme, ale myslím, že musíme pokračovat v cestě tím směrem. Je dobré si připomenout, že hodnoty, které dnes ve společnosti dominují, nejsou jediné možné, nebylo to tak vždy.“

Jinými, ale velmi podobnými slovy to v knižním rozhovoru Nežít jen pro sebe formuluje nedávná prezidentská kandidátka Táňa Fischerová: „Ano, jsem idealistka, protože bez ideálu se přece nemůžete ani ráno probudit.“

Čilá ranní probouzení přeje

Vít Kouřil