Generace živoucích fosilií

Michal Kašpárek aktuálně působí v datovém týmu Českého rozhlasu Samizdat, jeho novinářská tvorba však vyšla již ve Finmagu, Reportéru, Heroine nebo na Seznam Zprávách. V roce 2018 navíc vydal svou první knížku Hry bez hranic, k níž loni přidal právě Fosilii. V ní postupně představuje životní hodnoty tří lidí z jedné rodiny, dědy, táty a dcery, aby je posléze navzájem srazil, promíchal dohromady, a znovu z nich vystavěl apokalyptický příběh o několika zkázách toho světa, který postavy znají.

Antivzory a replikanti

Na počátku knihy je nejsympatičtějším hrdinou táta Vladimír. Kašpárek popisuje jeho dětství pod nadvládou komunistů a přísného otce, z něhož se dokázal vymanit a vybudovat si úspěšný život. Je pracovitý, bohatý, zajímá se o svět kolem sebe a ze všech sil se s ním snaží udržet krok. Na první pohled se mu to daří. Živí se jako tvůrce a správce vyhledávačů letenek a zvládá vystoupit ze stínu svého otce, antivzoru, kterého „už třicet let překonává těmi samými zbraněmi: rozumí anglicky a rozumí počítačům.“ Jenže pak přichází na scénu jeho dcera Julie.

Vysokoškolačka studující obor Kritická studia produktivity svého otce vidí, stejně jako Vladimír toho svého, jako živoucí fosilii. I díky Vladimírově snaze vychovat si replikanta, tedy chytré, zvídavé a zcestovalé dítě, se Julie stane environmentální aktivistkou. Otec je pro ni ztělesněním zla, které jeho generace napáchala na planetě. Největší propast mezi nimi však neotevře Juliino zatčení za přivázání se k rypadlu nebo její asexualita, nýbrž oznámení, že nikdy nebude mít děti. Přesně v tom okamžiku přichází v knize zvrat, uvozený mou nejoblíbenější větou: „Gigantickou venkovní expozicí trvalé udržitelnosti projíždí malá ufuněná tečka, která se právě dozvěděla o neudržitelnosti vlastního rodu.“

Vladimír po tomto zjištění začne sestavovat rodokmen; navíc je pandemie a on leží doma s v knize nejmenovaným virem. Lehce tak ustupuje v příběhu do pozadí a vedle Julie dostává prostor jeho otec, rovněž Vladimír. O něm v tomto momentě víme, že je fašistou a konspirátorem píšícím knihu o zkáze Evropy způsobené migranty. Julie s ním ale paradoxně dokáže komunikovat lépe než s otcem a jeho šílené teorie a názory jí připadají spíše zajímavé. „S fašounama nakonec bude míň práce než s libtardama. Fašouny stačí nasměrovat k tomu, že existuje větší a důležitější celek,“ přemýšlí o něm, a chtě nechtě tak nutí čtenáře dědu Vladimíra přijmout na milost.

Závěr knížky tvoří výlet do budoucnosti, zhruba do roku 2118, kde potomci vzdálených příbuzných nalezených díky Vladimírově rodokmenu přibližují osud našich třech postav. Kašpárek zde také lehce vykresluje i směřování lidstva jako celku, přičemž znova skrze pohled malého dítěte zvýrazňuje absurdity, jichž se dnes na přírodě a sobě samých dopouštíme.

Významné nicnedělání

Když jsem četla anotaci knížky, byla jsem si jistá, že se vzhledem k věku a názorům budu nejvíce ztotožňovat s Julií. Překvapilo mě, kolikrát jsem si o ní nakonec řekla, že je nevděčná a ignorantská. Nemůžu si nevšimnout, jak často si přesně tato označení vyslouží dnešní mladí lidé, jakmile mají jiný názor než starší generace. Po přečtení Fosilie už ale myslím lépe chápu, odkud se tento pohled bere a proč si pořád všichni myslíme, že zrovna my máme patent na pravdu.

Obecně je kniha oceňována zejména právě za toto přiblížení a vykreslení mezigeneračních rozdílů. Přitom v ní šikovně zaznívají mnohé zajímavé informace o klimatické změně. Podle mého názoru je tak zdařilým environmentálním románem, jenž má potenciál přiblížit téma klimatické změny, a to hned třem generacím, jejichž jazykem mluví. 

Kašpárek příběh skutečně napsal tak, jako kdyby všechny tři životy prožil sám, což je ale možná i pravda. V každém z nás se nejspíše skrývají mladý člověk s jiným názorem, muž či žena středního věku, pyšní na to, kam to dotáhli, a stará konzerva, která se bojí všeho nového. Domnívám se, že jen čekají na svou příležitost.

Michal Kašpárek: Fosilie. Paseka 2023, 184 stran.

Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.