Jak Češi dotují globalizaci

Česká republika zažívá v posledních čtyřech letech nevídanou invazi zahraničního kapitálu. Objem přímých zahraničních investic (PZI) přicházejících do ČR se v této krátké době zněkolikanásobil. Zatímco v roce 1997 k nám přitekly PZI v hodnotě 1,3 miliardy amerických dolarů, v roce 1998 už to bylo 2,5 mld., v roce 1999 celkem 4,9 mld. a v roce 2000 rekordních 6 mld. dolarů. Na přelomu tisíciletí tak do Čech a na Moravu vtrhla s plnou silou ekonomická globalizace. Objemné investice zahraničního kapitálu zásadně mění strukturu tuzemského hospodářství. Mají také dopad na tvář krajiny a obtížně odhadnutelné dlouhodobé společenské důsledky. Současný příliv investic, který nemá v české historii obdoby, však není spontánním ekonomickým procesem, nýbrž je alespoň zčásti poháněn českou vládou za peníze daňových poplatníků.

Pobízení, nebo podbízení?

Co najednou vábí tolik zahraničních investorů do českých luhů a hájů? Česká republika má z jejich hlediska hned několik předností: relativně levnou a vzdělanou pracovní sílu, nízké výrobní náklady, výhodnou polohu a průmyslovou tradici. Tyto komparativní výhody však působily po celá devadesátá léta, kdy příliv investic spíše stagnoval. Prudký nárůst PZI od roku 1998 má zčásti na svědomí právě zavedení velkorysého systému investičních pobídek českou vládou na začátku téhož roku.

Lákání zahraničního kapitálu investičními pobídkami má na starosti vládní agentura Czechinvest, která spadá pod ministerstvo průmyslu a obchodu. Pobídky přinášejí investorům výrazné finanční úlevy. Investor dostává slevu na dani z příjmu po dobu pěti až deseti let, dotaci na vytváření pracovních míst (až 200 000 Kč na jednoho pracovníka), dotaci na školení a rekvalifikace. Agentura Czechinvest navíc zajistí za minimální cenu pozemek v průmyslové zóně (jeho příprava je financována rovněž z veřejných prostředků) nebo pomůže se zainvestováním inženýrských sítí.

Ej, lúčka, lúčka zelená…

Přímé zahraniční investice jsou tím, co dělá z velkých firem firmy nadnárodní. Prostřednictvím PZI tyto společnosti zřizují nebo skupují pobočky v cizích státech. Na rozdíl od pouhého zahraničního obchodu PZI zahrnují přímou kontrolu podniku v určitém státě mateřským podnikem sídlícím jinde.

Jednu velkou část investic přicházejících do ČR představují stavby hypermarketů a obřích skladů. Další část tvoří přemístěná či rozšířená výroba velkých západních firem. Právě tyto investice do výrobního sektoru k nám láká svými pobídkami Czechinvest. Některé firmy investují do existujících českých podniků, klasickým příkladem je vstup německého Volkswagenu do mladoboleslavské škodovky. Jiné dávají přednost stavbě nové továrny na zelené louce. Nejviditelnějším příkladem je zatím investice nizozemského Philipsu do stavby montážní fabriky na televizory u Hranic na Moravě.

Vstup zahraničních investorů do existujících podniků pomalu ustává a převažují investice na zelené louce, kde se nadnárodní investor nemusí ohlížet na podnikové tradice, nepřebírá s firmou žádné závazky z minulosti a může do podniku okamžitě vnést vlastní firemní kulturu. Investiční pobídky a předem připravené průmyslové zóny (za podpory MPO už bylo připraveno asi 1000 ha pozemků) značně snižují prvotní náklady investora. České zelené louky se díky lákavým pobídkám těší skutečně příznivému investičnímu klimatu. A tak není divu, že na nich nyní rostou montážní fabriky jako houby po dešti.

Montážní dílna Západu

Na otázku, „co děláte pro to, aby se země nestala montážní dílnou Západu?“, odpověděl před rokem v rozhovoru pro Lidové noviny šéf Czechinvestu Martin Jahn: „My se právě snažíme, aby se z Česka ten montážní závod stal.“

A jaké jsou nezbytné vlastnosti takové montážní dílny? Musí mít rozvinutou infrastrukturu, aby se zboží dalo rychle přepravovat. Musí mít transparentní byrokracii bez dlouhých čekacích procedur, alespoň pro velké firmy. A musí mít mobilní a flexibilní pracovní sílu. V těchto parametrech má česká montážní dílna ještě rezervy, což od nás podle Jahna zahraniční investory nejvíc odrazuje. Pro naplnění této představy je tedy třeba zajistit víc dálnic, nižší daně a hlavně zlomit nechuť lidí ke stěhování za prací a střídání zaměstnání. Svou dosavadní snahou si však ČR vysloužila u investorů lepší hodnocení. Podle agentury A. T. Kearney posuzující atraktivitu zemí pro PZI postoupila ČR na 16. místo na světě z 25 sledovaných zemí. Czechinvest navíc letos získal od časopisu Corporate Location podruhé za sebou prestižní cenu „Nejlepší evropská agentura pro podporu zahraničních investic“.

Příliv investic ze zahraničí mimo jiné znamená, že stále větší část české ekonomiky je ovládána nadnárodními korporacemi. Mezi nimi zatím jednoznačně vévodí firmy sídlící v Německu a Nizozemsku. Zahraniční investoři již nyní kontrolují klíčové podniky v jednotlivých průmyslových sektorech. Na ně je vázána většina domácích podniků, které přijímají roli dodavatelů nebo vyrábějí méně kvalitní sortiment.

Globální výrobní systém

Tím, jak velké západní firmy zajišťují stále větší podíly výroby mimo své domovské země, a ovládají tak stále větší části ekonomik cizích států, vzniká globální výrobní systém. Jeho základem jsou nadnárodní korporace a jejich přímé zahraniční investice. Podle World Investment Report tento systém, zahrnující asi 60 000 nadnárodních firem a půl milionu jejich poboček, nyní zajišťuje asi čtvrtinu světového hospodářského výkonu. Nedílnou součástí tohoto systému jsou však i státy, které dotují nadnárodní korporace formou investičních pobídek. Zahraniční investice narostly jen v roce 1998 celosvětově téměř o 40 %. Zároveň s tím bylo ve stejném roce zavedeno nebo pozměněno celkem 145 předpisů týkajících se PZI v 60 státech. Z toho 94 % směřovalo k vytváření příznivějších podmínek pro PZI.

Přestože státy investičními pobídkami značně snižují náklady nadnárodních firem, bylo by zřejmě chybou vidět v pobídkách jedinou příčinu expanze korporací. Pobídky hrají klíčovou roli především v závěrečném rozhodování investorů, kdy v nejužším výběru zbývají už jen dvě země. Za prudkým vzedmutím přílivu PZI do ČR jsou i jiné příčiny, jako bylo např. zahájení dlouho odkládaných privatizačních projektů v roce 1998.

Je otázkou, kolik zahraničních investic by se neuskutečnilo, nebýt státních podpůrných opatření. To však nemění nic na tom, že investiční pobídky jsou obyčejnými dotacemi nadnárodním korporacím placenými z peněz daňových poplatníků. Nadnárodní společnosti, které samy pro zavádění pobídek lobbují, tak získávají bezplatnou a ničím nezaslouženou rentu. Státy či jednotlivé regiony si navzájem konkurují ve vábení nadnárodního kapitálu stále lákavějšími pobídkami. Vlády si nemohou dovolit od pobídek upustit ze strachu, že nadnárodní investoři přinesou kapitál a pracovní místa někam jinam. Hrozí, že výsledkem této soutěže budou stále nákladnější dotační programy vedoucí ke stále nižším přínosům.

Vyjít ven z této pasti zhoubné konkurence není vůbec jednoduché. Logicky se nabízí řešení v nějaké mezinárodní dohodě o investicích. Právě tou však měla být nechvalně známá Multilaterální dohoda o investicích (MAI), oprávněně přezdívaná jako Charta práv nadnárodních korporací. I pokud by se podařilo sjednat takovou dohodu, která by vycházela spíše vstříc právům občanů než nadnárodních firem, zamezení eskalace investičních pobídek by předpokládalo podstatný zásah do suverenity států.

Motor hospodářského růstu

Hospodářský růst je prvním politickým imperativem každého moderního centralizovaného státu, neboť umožňuje přežít v mocenské konkurenci s ostatními a zároveň uplácet obyvatelstvo, aby bylo dostatečně poslušné. Příliv zahraničních investic je tahounem současného českého hospodářského růstu, investiční pobídky tedy zatím z tohoto hlediska zcela plní svoji funkci. Zahraniční investice zvyšují produktivitu práce a vytvářejí jistý počet pracovních míst. Pokud chceme dotace nadnárodním korporacím kritizovat, je nejprve nutno tuto racionalitu pochopit. Martin Jahn vysvětluje prospěšnost investic do výstavby montážních fabrik takto: „V první fázi nemůžeme očekávat, že by k nám investoři přesouvali výrobu s vysokou přidanou hodnotou. Nejdříve musíme kopírovat vývoj dnes úspěšných zemí, jako je Singapur nebo Irsko, kam přišla montáž, pak výroba komponentů, pak výzkum a vývoj a teprve potom služby. Vzhledem ke stavu českého průmyslu můžeme být rádi za každý typ výroby, který k nám přijde.“

Pro získání pobídek musí zahraniční investoři splňovat určité přesně dané podmínky. Stejně jako ostatní vlády i ta česká se takto snaží maximalizovat pozitivní efekt zahraničních investic na růst hospodářství a jeho konkurenceschopnost, na vytváření pracovních příležitostí a přísun technologií a zároveň minimalizovat negativní dopady.

Investiční pobídky jsou jen malým, ale nápadným příkladem státních dotací, které podporují hospodářský růst a obecně expanzi velkého na úkor malého. Jednou z obvyklých podmínek pro obdržení pobídky je povinnost investovat alespoň 350 milionů Kč (u investic v krizových oblastech stačí polovina). Investiční pobídky však blednou ve srovnání s jinými, mnohem masivnějšími státními výdaji (např. na dopravní infrastrukturu), které přímo či nepřímo slouží ke krytí nákladů firem a k jejich expanzi. Český stát v současnosti pro jistotu přímo dotuje všechno: od zahraničních investorů přes drobné a střední podnikatele až po zbývající „vlajkové lodě“ (tj. polostátní molochy) českého průmyslu.

Až skončí daňové prázdniny…

Celá ekonomická racionalita investičních pobídek stojí na předpokladu, že přilákaní investoři budou ještě dlouho po vypršení finančních úlev a dotací vyrábět zboží, vytvářet pracovní místa a platit daně. Jenže kdo zaručí, že se firmy, které se mohou snadno přesouvat, nezačnou časem rozhlížet po jiných zemích, které jim nabídnou nižší daně nebo vyšší dotace?

Osud českých investičních pobídek je i bez toho velmi nejistý. Evropská komise už dala najevo, že současný český systém pobídek je příliš podbízivý (čti ekonomicky úspěšný) a že po vstupu do Unie by pobídky měly být zrušeny.

Stávající české hospodářství čím dál tím silněji závisí na zahraničním kapitálu. Pole ekonomického rozhodování vlády je tak předem výrazně omezeno. Czechinvest už nyní lobbuje u vlastní vlády za nižší daně. Zdá se, že po skončení daňových prázdnin bude českému hospodářství zatraceně horko.