Jak dlouho si ještě budeme užívat čokolády?

Česko by neslo úbytek kakaa obzvlášť nelibě. Ročně totiž spořádáme téměř o kilogram více čokolády, než činí evropský a americký průměr — něco málo přes pět kilogramů). Malé čokoládovny a muzea čokolády tu rostou jako houby po dešti, žijeme ve zlatém věku čokolády. Proč by se tedy mělo kakao přestat (vyplácet) pěstovat?

Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti. V devatenáctém století rostla poptávka a kakaovník se přesouval ze zemí Latinské Ameriky do dalších oblastí světa s vhodným klimatem okolo rovníku. Ideálním regionem se stala západní Afrika. V Ghaně — tehdejším Zlatém pobřeží — se kakaovníky šířily po úrodných oblastech z farmy na farmu. Dodnes nerostou na velkých plochách, často používaný výraz „plantáž“ je tedy zavádějící. Devadesát procent kakaa na světě vyroste na pozemcích drobných farmářů o rozloze do pěti hektarů. Jak v minulém století spotřeba čokolády stoupala, pěstování kakaa zajišťovalo dobré živobytí. V Ghaně existuje lidová píseň z 50. let, ve které se zpívá: „Cokoliv chcete na světě dělat, použijete na to peníze utržené za kakao.“

Utéct z farmy

Idyla z lidovek se však v poslední době zkomplikovala. V sousedním Pobřeží slonoviny vypukl ozbrojený konflikt o „kakaovou“ půdu. Další problémy vyšly najevo poté, co byla zdokumentována dřina tisíců dětských pracovníků na kakaových farmách. V západní Africe, odkud nyní pocházejí téměř tři čtvrtiny světové produkce, závisí drtivá většina pěstitelů na kakau jako primárním zdroji svých příjmů. A ty se začaly prudce snižovat — výdělky se většinou pohybují na hranici chudoby (1,25 dolaru na den), mnohdy i mnohem níže. Cenu za výpěstky určí trh, který — tak jako u mnohých jiných komodit — neřeší, zda pokryje životní náklady pěstitelů. Od liberalizace světového obchodu v 80. letech se výkupní cena za kakaové boby drží sotva na polovině. Na druhé straně zisky zpracovatelů čokolády stoupají. I investoři na světové burze si mnou ruce: cena kakaa se už několik let drží pěkně vysoko. Pěstitelům v Pobřeží slonoviny z ní však připadne jen čtyřicet procent, v Ghaně o něco více než polovina.

Farmářům tak zbývá jen snižovat náklady na minimum a využívat levné či otrocké práce. Na pěstování kakaa se totiž nedá nasadit technika. Je potřeba opatrná manuální práce. Plody nezrají najednou: vedle květů nacházíme na stromech lusky v různých stup­ních zralosti. Kakaovníky jsou navíc velmi náchylné k chorobám. Prostředky na jejich potlačování spolu s hnojivy však zatěžují životní prostředí a nutně nezaručují vyšší výnosy. Farmáři by spíš potřebovali školení, aby dokázali vypěstovat více. Kvůli nedostatečným znalostem často přicházejí až o 40 % úrody.

Toto není farmář, ale učitel. Foto: Markéta Vinkelhoferová.

„Kakaovníky stárnou a výnosy klesají. Věk samotných farmářů se také zvyšuje — v průměru je jim přes 50 let, zatímco průměrná délka dožití je v Ghaně 65 let. Existuje riziko, že přestanou kakao pěstovat. Mladé generaci se do těžké práce za nízké výdělky nechce. Raději odcházejí do měst anebo podstupují těžkou a nebezpečnou cestu do Evropy za lepším životem,“shrnuje krizi ghanská expertka Afia Owusu, která na podzim roku 2013 navštívila v rámci svého evropského turné i Česko. Jak vypadá realita, jsme se jeli do Ghany přesvědčit na vlastní oči.

Kde roste férové kakao

Konečně jsme tu. Je pravé poledne a zdá se nám, že teploměr musí ukazovat minimálně čtyřicítku. Pocit nesnesitelného horka zvýrazňuje vysoká vlhkost, takže si připadáme jako v prádelně. Zkrátka ideální podmínky pro pěstování kakaa. Do nosu se nám vloudí čokoládová vůně bobů, které se suší na nedaleké rohoži. Na čele nám začínají vystupovat krůpěje potu, rozhlížíme se po stínu. Zpod košatých stromů na nás mávají vesničané v pestrobarevných oděvech. Jsme ve vesnici Amankwatia nedaleko ghanského města Kumasi, významného obchodního centra celé západní Afriky.

Jde o neobyčejnou komunitu: je součástí největšího fairtradového kakaového družstva světa Kuapa Kokoo, které čítá na 85 tisíc členů. Farmáři a farmářky nám vyprávějí o výhodách zapojení do systému Fairtrade: lepší zdravotní péče, přístup k půjčkám, školením a kurzům. Ukážou nám fungující střední školu, která není v Ghaně samozřejmostí (ty základní plošně zavedla vláda). Díky fair trade se jim stále vyplatí kakao pěstovat: zajišťuje totiž dlouhodobé obchodní vztahy na partnerské bázi a garantuje minimální ceny v době jejich hlubokého poklesu. Pěstitelé dostávají fairtradovou prémii (až desetiprocentní příplatek navíc), jejíž využití si v komunitě demokraticky odhlasují. Investice jdou na zkvalitnění produkce kakaa a života ve vesnici. V praxi to znamená velmi výrazný posun v životní úrovni hlavně pro ženy. I když existuje množství farmářek, ne každá žena je do pěstování zapojena. Zdravotní péče, školy či silnice však mohou využívat všichni obyvatelé vesnice. Ženám to dává možnost výdělku a podle slov jedné z místních farmářek je „příspěvek do rozpočtu významný tím, že pomáhá k soudržnosti rodin. Mezi partnery nevzniká tolik konfliktů o peníze.“

Poté jdeme do kakaového háje. Píše se leden, takže právě není sezona (ta je v plném proudu v září a říjnu), ale i tak vidíme, jak několik lusků dozrává přímo na kmeni stromů. Naši průvodci nám ukazují, jak se kakaový lusk rozsekne a že má uvnitř sladkou dužinu, kterou lze cumlat. Šikovnější ženy z ní dokážou vyrobit přírodní kosmetiku, má prý v sobě spoustu prospěšných látek. V tu chvíli si uvědomím, že kakaové boby jsou tu opravdu jen na prodej, nezpracované se jíst nedají. Nejsou součástí žádného jídla a čokoládu zde prakticky neseženete. A pokud ano, není nejlevnější ani místní — objevili jsme tu jen jeden druh vyrobený v Ghaně. Když tedy nastane čas sklizně, každý farmář musí stůj co stůj prodat, a to doslova za jakoukoliv cenu.

Ženy ve vesnici Amankwatia. Foto: Markéta Vinkelhoferová.

V kakaovém háji si všímám, že stromy opravdu vypadají staře. „Nedovolíme si část stromů pokácet a nahradit novými,“ vysvětluje jeden z farmářů. „ Mladé stromy plodí nejdříve za 3—4 roky, výpadek by nám měla pomoci nahradit vláda.“ Ani ve fairtradovém družstvu tedy nemají otázku stáří stromů vyřešenou. A i kdyby měli, do systému Fairtrade je v Ghaně zapojeno jen 5 % pěstitelů a omlazování kakaových hájů by mělo přece jen proběhnout plošně.

 Ghanská vláda by mohla do kakaa investovat mnohem více, zejména když je po zlatu nejvýnosnějším vývozním artiklem. Speciálně zřízeným vládním úřadem prochází už desítky let většina zdejší produkce. Úřad se mimo jiné stará o nastavení minimální výkupní ceny, která však rozhodně není dost vysoká. V době nízkých výnosů sice ghanská vláda rozdávala pomůcky a hnojiva zdarma, pěstitelé však potřebují mnohem větší podporu. Proto se nahlas říká, že zaměstnanci úřadu jsou zkorumpovaní a farmáři je vlastně moc nezajímají. Situace je však stále lepší než v sousedním Pobřeží slonoviny, kde má úřad, obnovený po občanské válce, ještě slabší pozici. Tamější pěstitelé žijí hluboko pod hranicí chudoby a jejich výdělky jsou až třikrát nižší než v Ghaně.

S jasným původem

Co dělat, aby se čokoláda nestala novodobým kaviárem? Existuje množství iniciativ, počínaje zájmovými platformami velkých zpracovatelů čokolády až po mezinárodní kampaně za důstojné živobytí farmářů. Poté, co vyplynulo na povrch, že se na pěstování kakaa v nebezpečných podmínkách podílejí stovky tisíc dětí, podepsaly největší čokoládové firmy mezinárodní dohodu s cílem omezit ty nejhorší formy dětské práce. O více než deset let později však počet dětských pracovníků klesá jen pomalu a mnoho farmářů přechází na jiné plodiny. Dochází jim totiž, že z konečné ceny jedné tabulky čokolády jim připadne pouhých 3—6 %. Nejvíce si z pomyslného koláče spolu se supermarkety ukousnou velcí výrobci: Nestlé, Mondeléz (bývalý Kraft), Mars a Ferrero, které se již mnoho let zavazují k různým opatřením, jak pěstitele podpořit. Zatím nedostatečně.

Evropská kampaň Za férovou čokoládu, kterou v Česku organizuje Ekumenická akademie,proto vyzývá zpracovatele čokolády, aby začali neodkladně jednat: zajistili spravedlivou mzdu pěstitelům a jejich zaměstnancům, dodržovali lidská práva, postavili se dětské práci a dostatečně podpořili pěstitele a udržitelnou produkci. K dodržení všech kritérií by měla sloužit nezávislá certifikace (například Fairtrade). V budoucnu by se tak měly čokoládové produkty vyrábět pouze z kakaa s jasným původem. Jen ten zaručí, že si je budou moci vychutnávat i další generace.

Autorka je koordinátorkou kampaně Za férovou čokoládu!, viz www.zaferovoucokoladu.cz. Na webu kampaně lze podepsat on-line mezinárodní petici. Na nerovnosti v kakaovém a čokoládovém byznysu také upozorní 3měsíční turné čoko-auta po Evropě. V Česku se objeví 24. 8. v Praze, poté 3. 9. v Olomouci, 6. 9. v Ústí nad Labem, 9. 9. v Mladé Boleslavi a 11. 9. v Třebíči. Vedle mlsání férové čokolády se bude promítat, diskutovat, tančit a soutěžit na čoko-témata.