Když chobotnice učí naslouchat oceánu

27. února 2021 /
foto: Z filmu Má učitelka chobotnice.
Jihoafrický dokumentarista a přírodovědec Craig Foster je vášnivým potápěčem. Skrz jeho objektiv může divák nahlédnout do podmořského světa, který na první pohled vypadá, jako by nebyl naší součástí. Vyskytují se v něm prapodivní živočichové a rostliny, jejich světla, barvy či tvary. Foster tak nabízí pohled na ne úplně probádanou vodní divočinu. V dokumentu My Octopus Teacher se však skrývá mnohem více.

Foster se zprvu nachází ve fázi, kterou často nazýváme syndromem vyhoření. Má pochybnosti o svých životních cílech, smyslu života a svém místě na této planetě. Pociťuje odcizení od přírody, ke které měl jako dítě, jež se často potápělo, velmi blízko. Proto se opět, jako když byl kluk, vydává do tajů podvodního světa, který se zdá být mimozemský. Na jedné straně ukazuje přívětivou náruč chaluhového lesa, obdařujícího svými plody malé rybky, na druhé straně pak chlad a děsivost bouřlivého oceánu. To vše za doprovodu konejšivé klasické hudby a popisujících komentářů dokumentaristy dlícího ve stavu beztíže.

Zpočátku se zdá, že jde o další klimbavý mořský dokument. Jednoho dne však Craig pocítí blízké setkání třetího druhu: všimne si zvláštního tekutého živočicha, jako vystřiženého ze sci-fi filmů. Jedná se o neobvyklou chobotnici obalenou mušlemi a kameny. Takto se zrodil dokument o chobotnici-učitelce, kterou Craig trpělivě sledoval po tři sta dvacet pět dní.

Kolektivní vodní inteligence

Po týdnech oťukávání navazuje chobotnice s Fraserem fyzický kontakt a začíná ho provázet svým životem; ukazuje mu a učí jej, čeho všeho je tento podmořský chameleon schopen. Začíná tak napínavý a vzrušující příběh, který mnohdy připomíná detektivku. Je až neuvěřitelné, kolik toho věda ještě neprozkoumala, a my jsme odkázáni pouze na očité svědectví dokumentaristy, který nás přes objektiv přesvědčuje o kráse, inteligenci, zvědavosti a barevné i tvarové přizpůsobivosti tohoto měkkýše. Fascinuje též, že chobotnice jakožto teoreticky asociální tvor je ve skutečnosti velmi přátelská a hravá. Svými přísavkami se často Craiga držela jako klíště či klouzala po jeho těle a nechala se hladit jako slizká kočka. Jindy si zase hrála s drobnými rybkami.

Podmořská učitelka tak dokumentaristu, ale i nás, učí taje vodní divočiny. Nutí nás uvědomit si, jak je vše v tomto modrém světě provázané, každý živočich, rostlina i mušle. Vše funguje harmonicky na bázi jakési kolektivní inteligence, která nastoluje rovnováhu. Tímto způsobem Craiga naučila něžnosti a empatii i k těm nejmenším živočichům, protože i ti mají své místo a hrají svou roli v celém ekosystému.

Foster chobotnici provázel po drtivou většinu jejího životního cyklu. U konce její cesty se objeví nápadník. Její srdcervoucí smrt umožnila zrození tisíců malých chobotniček, prodírajících se krutou divočinou. Hořkosladkým koncem budiž šance, že na jednu z kopií chobotnice-učitelky narazí později Craig se svým synem.

Po celou dobu dokumentu jsem čekala na nějakou alarmující zprávu o křehké stabilitě mořského ekosystému, o oteplování oceánů, mrtvých zónách, plastech, ostrovech odpadků a všelikerém dalším ohrožení podmořského života. Nedočkala jsem se a zprvu mi to přišlo škoda. Nicméně nenásilnou formou vyprávění a prostým popisem událostí jedné chobotnice jsem byla stejně nucena na tyto skutečnosti myslet a až sentimentálně chobotnici fandit. Byla jsem přinucena, stejně jako dokumentarista, přemýšlet nad svým vztahem k divoké přírodě a tím, jak moc je civilizovaný člověk od ní odtržený a jak moc jí škodí.

Na vlastní kůži

Chobotnice se tedy stává personifikací koloběhu života a divočiny jako takové. Přírody, kterou je třeba chránit a pečovat o ni. Ne proto, že o ni kvůli lidské činnosti můžeme přijít, a ošidit se tak o její skvosty lahodící našim očím, ale protože má hodnotu sama o sobě. Má hodnotu se všemi svými malými i velkými organismy, chobotnicemi, žraloky, hvězdicemi i chaluhami, nezávisle na člověku.

Znalosti, které Craig díky své mnohoramenné učitelce nabyl, nemohl žádným způsobem získat ve školní lavici. Tvrdí tudíž, že teprve až člověk na vlastní kůži pozná spojení s přírodou, může dojít harmonie a uvědomění. Proto chce tyto vědomosti předat svému synovi a dalším generacím, které mohou pomoci svět regenerovat. Zakládá projekt Sea Change, který má za úkol ztenčit dělící čáru mezi člověkem a divočinou a pomoci nám znovunalézt kontakt s našimi živočišnými a rostlinnými bližními.

Má učitelka chobotnice (My Octopus Teacher). Režie Pippa Ehrlich, James Reed, Jihoafrická republika, 2020, 85 minut.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2022 vychází v 2. polovině srpna.