Kněžice: místo, kde jsou účty za teplo ještě v pořádku

Zatímco velká část občanů České republiky s hrůzou sleduje své účty za energie, Kněžice a její obyvatelé se mohou bát o něco méně. V roce 2006 jim totiž na kraji vsi vyrostla doslova na zelené louce bioplynová stanice s kotelnou. Více než 94 procent stálých obyvatel obce má díky ní posledních šestnáct let teplo za stále stejnou cenu. Přesto se současná krize nevyhnula ani Kněžicím a vůbec poprvé tu cena za teplo stoupne, a to z 310 korun za gigajoule na zhruba 370 korun. Při pohledu na ceny jinde v republice, které podle tepláren a statistik Energetického regulačního úřadu začínají na 600 Kč/gj, a někde šplhají až k částce dvou tisíc korun, mají ale Kněžičtí stále vyhráno.

Skladovací nádrže a fermentor. Podle vypnutí zastřešující plachty lze kontrolovat množství bioplynu. Foto: Karolína Kupková (vše).

Bude líp?

V případě cen za elektřinu jsou na tom ale občané Kněžic stejně špatně jako kdekoliv jinde. Ačkoliv bioplynová stanice díky kogenerační jednotce, tedy spalovacímu motoru na bioplyn, vyrábí vedle tepla i elektřinu, kvůli stávající legislativě ji musí prodávat do sítě. V době mé návštěvy v Kněžicích ale probíhá připomínkové řízení k novele energetického zákona, která by měla (konečně) umožnit fungování komunitní energetiky. A právě na to Kněžice čekají. „Díky tomuto zákonu bychom mohli elektřinu prodávat přímo našim obyvatelům, tak, jako už prodáváme teplo, a to je to hlavní, co z toho chceme získat. Právě proto, že máme zkušenosti s prodejem tepla, předpokládáme, že s elektřinou to bude podobně. Z hlediska infrastruktury se pro nás nic nemění. Jako obec ale chceme pořídit fotovoltaiku a motivovat občany, aby tak učinili taky,“ vysvětluje mi starosta Milan Kazda (Sdružení nezávislých Kněžice) ve své kanceláři, před vitrínou plnou ocenění.

Vesnice se pyšní mnoha oceněními a hlavně titulem Energeticky soběstačná obec, první v republice.

Bioplynka navíc vyrobí více elektřiny, než kolik celá obec spotřebuje. Přesto obecní úřad počítá se spoluprací s velkými distributory. „Teď nemluvím jen za Kněžice, ale my víme, že budeme způsobovat problémy distributorovi a celkově přenosové soustavě, proto nabízíme spolupráci, že bychom jako obce pomáhali budovat i ty systémové zdroje,“ doplňuje Kazda.

Kněžice: občas to zasmrdí

Z dnešního pohledu se bioplynová stanice v Kněžicích jeví vyloženě jako výhra. Když o ní ale zastupitelstvo začalo na přelomu tisíciletí poprvé uvažovat, nebylo její prosazení ani zdaleka tak snadné: kvůli získání dotace muselo přesvědčit dvě třetiny domácností. Méně peněz za topení a teplou vodu znělo sice lákavě, vstupní poplatek deset tisíc korun a vidina rozkopané zahrady už ale ne. „Před těmi šestnácti lety to také nebylo úplně levné, dnes ale za přivedení teplovodu zaplatíte přes 300 tisíc korun. Kdyby se chtěl někdo připojit teď, má už tedy docela smůlu. Děje se to, ale jen málo, začínali jsme na 139 připojených místech, dnes jich je 169. Dvanáct z nich je nicméně připojeno na posilovací kotelnu, kterou jsme vybudovali v rámci jedné akce,“ přibližuje Kazda. Zároveň vnímá, že si dnes lidé v obci celého projektu váží více. Přesto se sem tam objevují stížnosti na zápach. „Párkrát do roka to smrdí, třeba když je takto inverze. Já vždycky otevřeně říkám, že bioplynka nebude nikdy vonět po fialkách. Lidi to samozřejmě řeší, ale oficiálně si tu nikdo nestěžoval. Akorát Pražáci, co jsou tu na víkend,“ sděluje mi s úsměvem.

Kotle na slámu a štěpku fungují hlavně přes zimu, kdy výkon kogenerační jednotky nestačí.

A projekt má podle něj ještě další pozitivní efekty — vzbuzuje v lidech větší soudružnost, udržuje finanční tok v regionu a prospívá životnímu prostředí.

Z odpadu na hnojivo

Areál bioplynové stanice, kterým mě starosta provází, tvoří několik zařízení. Celý proces začíná u hygienizačního zařízení a homogenizační jímky, kam sváží nákladní auta obsah z místních septiků a žump, díky čemuž obec nemusí mít kanalizaci. To by ale k provozu stanice nestačilo; z okolí až třiceti kilometrů tak obec sbírá zemědělský odpad, nejrůznější kaly, například z čištění odpadních vod, či odpad z restaurací a jídelen, včetně prošlých potravin. V Kněžicích také zkoušejí získávat bioodpad přímo z domácností, kterým nabízejí šedesátilitrové sudy; velký zájem o ně ale není, navíc se ukazuje, že lidé neumí nebo nechtějí správně třídit.

Tady celý proces začíná rozdrcením a hygienizací odpadu. Některý jde přímo do homogenizační jímky.

Kněžice tak nevyužívají energetické plodiny, ale skutečně pouze organické odpady. Hygienizace, tedy zahřátí, je nutná u těch z nich, které mohou být potenciálně infekční; jinak se odpad nadrtí a promíchá v homogenizační jímce. Samotný bioplyn pak vzniká ve fermentoru, v němž dochází k rozkladu odpadu pomocí bakterií. Odtud jde bioplyn už přímo do kogenerační jednotky. Zbytek, takzvaný digestát, se ukládá v obřích skladovacích nádržích, kterých si v areálu všimnete na první pohled. Právě ten je místními farmáři oceňovaným hnojivem, nahrazují jím klasická průmyslová hnojiva.

Stanici doplňuje ještě kotelna. Ta přijde ke slovu v momentě, kdy bioplynka nevyrobí dostatek tepla. „Přes zimu dotápíme pořád, my ten zdroj máme strašně slabý. Nemáme úplně finance to posilovat, na druhou stranu vidíme, že je to zbytečné. Lidé se s tím naučili hospodařit, vědí, že například nemohou nechat dům úplně vychladnout, protože pak to nedotopí. Pouštíme jim taky třeba domů vodu ohřátou místo devadesáti stupňů na sedmdesát, a jim to stačí. Je to spojené s edukací, ale hlavně s tím, že si to sami vyzkoušejí,“ vysvětluje Kazda.

Zařízení v menší kotelně vytápí aktuálně dvanáct domů.

Samostatná menší kotelna vznikla i v jiné části obce, kde dodává teplo dvanácti nově postaveným domům. Kapacitu má zhruba na sedmnáct staveb, i přes mnohé zájemce o bydlení v Kněžicích obec ale v tuto chvíli z finančních a provozních důvodů rozšíření neplánuje.

Zájem z druhého konce světa

Kněžice nejsou unikátem jen v České republice, zájem vzbuzují i daleko za našimi hranicemi. V minulosti do obce zavítaly delegace z Vietnamu nebo Jižní Koreje. „Bylo tu několik autobusů, kuriozita je, že to většinou pořádaly cestovní kanceláře. Nejvíc mě potěšilo, když mi takhle jednou zavolali, jestli může přijet exkurze, že chtějí vidět Kněžice a Temelín. Nemám ale zpětnou vazbu, zda někde bioplynky vznikly,“ vzpomíná Kazda.

Obec se vymyká i z pohledu Evropy, o svém projektu její zástupci promlouvali dokonce v Bruselu na veřejném slyšení. Vzhledem k obtížím, které musel jako starosta řešit, se ale Kazda vlastně ani nediví: „Jenom když si vezmete legislativu, potřebujete licenci na výrobu elektřiny a tepla a na prodej tepla, případně i na prodej elektřiny. Potom povolení s nakládáním s odpady, schválené zdroje, malou studii EIA, pracujete s plynem, takže s výbušným prostředím, a tak dále. Je to hrozné.“ Náročná je také údržba a provoz celé stanice, zejména finančně, projekt si přesto sám na sebe vydělal — obec z něj splatila původní půjčku 43 milionů korun.

Hromada štěpky na dotápění, v pozadí skladovací nádrže a fermentor.

Zájem o bioplynovou stanici měly a mají i obce v nejbližším okolí. Propojovat je teplovodem ale nedává z finančního hlediska smysl, z Kněžic nevede potrubí ani do dvou místních částí Osek a Dubečno. Těm chce obec nabídnout alespoň levnější palivo do kotlů, tento nápad je ale ještě na úplném počátku, přímo během našeho rozhovoru si pro nabízenou štěpku přijíždí první člověk.

I z těchto důvodů chce obec projekt rozvíjet dál. Ráda by pořídila například drtič odpadů, který umí rozbalovat potraviny; myslet musí ale také na rekonstrukci, zejména teplovodů, které se blíží k dolní hranici životnosti. Radnice zároveň čeká, jak dopadne zmíněný zákon o komunitní energetice. O strategii obce se s velkou pravděpodobností dozvíme, neboť, jak poznamenává Kazda, jakmile se řeší něco v energetice, protočí se u nich všechna česká média.

Tento spalovací motor vyrábí Kněžicím teplo a elektřinu.

Když později s plánem vyzpovídat občany Kněžic procházím obcí, nikoho nepotkávám. Všichni jsou doma v teple, říkám si. A za tu cenu se jim ani nedivím.

Autorka studuje na FSS a PřF MUNI. Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.

Tento článek vyšel díky spolupráci s Heinrich Böll Stiftung.