Kniha je fenomén, úložiště informací, symbol vzdělanosti, ale zdaleka nejen jí. Na knihu je člověk „po všech stránkách“ zvyklý. Bere ji jako součást každodenního světa. Nyní to však vypadá, že kniha zásadním způsobem změní svoji formu. Jaké důsledky budou mít čtečky elektronických knih na životní prostředí, nastínila Kate Scottová v loňském šestém čísle Sedmé generace. Jenže dnešní čtečky s technologií elektronického inkoustu pravděpodobně převálcuje daleko pohodlnější tablet, který by v ekologickém srovnání Kate Scottové s papírovou knihou asi pohořel daleko více.
Jde jen o obsah?
Vývoj však může jít ještě další cestou, protože „už na letošní rok připravuje uvést několik firem zařízení, která budou podobně univerzální jako tablety a zároveň budou vybavena displejem s elektronickým inkoustem,“ přibližuje dění kolem tabletů a čteček Jiří Pavlík z Ústavu výpočetní techniky Univerzity Karlovy v Praze. Co se pak knih samotných týče, v horizontu desetiletí pravděpodobně „možnosti elektronických knih převáží a vydávání těch papírových bude ubývat. Samozřejmě je dnes mnoho lidí k elektronické knize zdrženlivých, mnoho jich dává přednost papírové formě, ale tohoto konzervatismu bude nejspíš ubývat. K elektronické knize se člověk totiž může pomocí internetu dostat odkudkoliv, je v ní možné fulltextově vyhledávat a nabízí mnoho interaktivních prvků jako videa, animace či 3D obrázky,“ dodává Pavlík.
Ačkoliv tato silná slova mohou leckoho zarazit, při pohledu na vývoj počítačové techniky se jeho odhad zdá střízlivější. Vždyť kdo by před dvaceti lety hádal, že téměř každý dnes bude mít osobní počítač či mobil?
Ale přesto — knihy nás provázejí opravdu hodně dlouho, a tak lze jen stěží věřit, že zcela vymizejí. Možná budou elektronické i papírové knihy žít spokojeně vedle sebe, možná se do e-formy přesunou hlavně vědecké publikace a beletrie, ale dětské a obrázkové knihy zůstanou na papíře. Možná. Kdo ví…
Šmodrchanice s DRM
Ať tak nebo onak, trocha konzervatismu nikdy neškodí. Jak totiž píše Kate Scottová, „čtečky představují jen další elektronickou hračku odvádějící nás od smysluplnějšího života.“ A nejde zde jen o formu knihy, ale také s ní související problémy. Elektronické knihy totiž poskytují rozšířené možnosti pirátství, se kterým se setkáváme (a kterého se účastníme) ve filmovém a hudebním světě.
A tady se dostáváme do složité situace. Zabezpečit elektronické knihy lze jen několika způsoby. V první řadě takzvaným tvrdým DRM (neboli Digital Rights Management, správou digitálních práv), umožňujícím koupenou knihu přečíst pouze na zařízení, do kterého byla zakoupena; což je sice čtenářsky docela nepohodlné, ale pro nakladatele uspokojivé řešení.
Jenže známý „neomylný“ volný trh tvoří také monopoly, a nejinak tomu bylo při nástupu elektronických knih. Dříve monopolní Amazon, dnes již však na americkém trhu překonaný firmami Apple a Barnes&Noble, totiž své čtečky vybavil schopností nepřečíst knihy s tvrdým DRM. Na trh ale přišel v podstatě jako první a ještě k tomu cenu svých čteček dotoval, takže byly o mnoho levnější než u konkurence. Český zákazník si pak většinou koupil právě čtečku Amazon Kindle a až následně zjistil, že většinu prodávaných knih na Ereadingu či Palmknihách (největších tuzemských internetových knihkupectvích s e-knihami) ve své čtečce jednoduše nepřečte. Což jej logicky svádělo k internetovému pirátství, a i proto se český trh s e-knihami vyvíjí tak pomalu.
Nicméně nakladatelé už situaci pochopili, a tak sahají po druhém typu zabezpečení — sociálním DRM. Jak říká Marta Mrázová z nakladatelství Doplněk: „Myslíme si, že zabezpečení by hlavně nemělo platícího čtenáře neúnosně omezovat. Proto v současné době preferujeme sociální zabezpečení.“ To pouze označí zakoupenou knihu osobními údaji kupujícího. Ten ji tak může půjčovat, ale pravděpodobně nebude mít zájem na tom, aby byla poskytnuta na nějakém pirátském serveru.
Ovšem, jak připomíná Mrázová, „knižní piráti byli už i v době papírových knih a budou stále.“ A tak mezi nakladateli zároveň přetrvává přesvědčení, že knihy (ať už v digitální či papírové formě) se kupovat nepřestanou. Vždyť i dnes se vlastně kupovat nemusí, jelikož leží k dispozici v knihovnách (v České republice jich funguje přibližně deset tisíc ― ať již veřejných, školních či odborných), a přesto se stále prodávají docela dobře; dle hrubých odhadů u nás kolem čtyř milionů kusů ročně.
Upír nakladatel?
Zmíněné internetové knihkupectví Palmknihy uvádí, že v prvních dvou dnech letošního roku prodalo více e-knih než loni za celý leden. A „papírová“ nakladatelství na situaci reagují. „Jde o nový trend, který je potřeba vzít v úvahu,“ potvrzuje Mrázová. A nemusí jít jen o takzvané nutné zlo: „Je to pro nás šance oslovit trochu jiný typ čtenářů — lidi, pro které je důležitý hlavně obsah knihy a praktická stránka věci,“ dodává Mrázová. Zdá se tedy, že pro knižní nakladatele mohou být e-knihy nejen hrozbou, ale i novou příležitostí.
Budou příležitostí i pro autory, aby si bez všemožných zprostředkovatelů více vydělali? Profesor Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR zůstává v tomto ohledu skeptický: „Nelze si představovat, že nakladatelé, knihkupci a další zainteresované subjekty jsou nějací kapitalističtí upíři, kteří krátí autory na ziscích. Kniha je kolektivní výkon — od redakce přes technickou redakci, grafickou úpravu, marketing, vydání až po distribuci a prodej; jde o souhru mnoha lidí, která má svou tradici a osvědčila se. A nakonec nakladatelství jsou i jakýmisi garanty kvality nebo alespoň standardu.“ Představa, že autoři konečně nebudou muset dělit své zisky mezi tolik subjektů, je tudíž zřejmě velmi zjednodušená.
Do knihovny za kulturou
Jak očekávaná knižní revoluce dopadne na knihovny? Budou mít v éře elektronických knih ještě smysl?
Knihovny procházejí významnou proměnou už nyní. „Pokud chce v dnešní době knihovna přežít, malá či velká, nemůže se soustředit pouze na půjčování knih. Pochopili to už i na vesnicích — i tam často přeměňují malou zaprášenou špeluňku někde v suterénu na ‚kulturní místnost‘, kde se beseduje, kreslí, zpívá a hraje. A i tu knihu si dokonce někdy někdo půjčí,“ vykresluje situaci Zdeňka Adlerová z PR oddělení Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově. Vizi, že budoucnost knihovnictví bude patřit e-knihám, jako reálnou ale nevidí: „Už dva roky se dohadují — a předpokládám, že další roky ještě budou — všechny zainteresované subjekty, tedy autoři, vydavatelé, nakladatelé a distributoři, o autorských právech k elektronickým verzím knih pro prodej. O půjčování se bavit vůbec nechtějí. A to, že by se mohla půjčovat díla ‚autorsky volná‘, knihovní scénu nerozruší — zejména potřebné jsou totiž novinky.“
A díla autorsky volná, tedy ta, jimž po sedmdesáti letech od smrti autora vypršela autorská práva, si už lze v několika knihovnách na e-čtečkách půjčit. „I my se na to chystáme, ale tuto službu považujeme pouze za nadstavbu či třešničku na dortu,“ dodává Adlerová.
Ne/zastupitelní knihovníci
Vraťme se ještě k bouřlivým sporům o autorská práva. Do značné míry souvisejí právě se zabezpečením e-verzí a snahou zamezit rozšíření knižního pirátství. Jiří Pavlík si přesto myslí, že „v budoucnosti, kdy bude mít většina populace svoji čtečku či tablet, bude mít člověk přístup do velkého katalogu knih a časopisů, kde si je přečte online anebo jednoduše stáhne pro čtení offline. Samozřejm že ještě nějakou dobu potrvá, než se zainteresované subjekty domluví a vzniknou vhodná technická řešení, ale časem se tak s velkou pravděpodobností stane“.
Za modelový příklad takového knihovnického půjčování lze uvést systém Ebrary fungující například v Národní knihovně a na Univerzitě Karlově. Tato elektronická knihovna nabízí mnoho tisíc titulů, které si může čtenář stáhnout do své čtečky, tabletu, chytrého telefonu nebo osobního počítače. Zároveň je omezen počet souběžně půjčených knih na deset a po uplynutí výpůjční doby (čtrnáct dnů) jsou knihy automaticky vráceny, případně je čtenář může vrátit i dříve.
S takovou vizí by na první pohled tradičním knihovnám zvonil umíráček, ale jak bylo řečeno výše, knihovny se stále častěji stávají kulturními a vzdělávacími centry. Jiří Trávníček navíc dodává, že „stále více bude hrát roli ne to, že si knihu můžete půjčit, ať už v podobě tištěné nebo digitální, ale že někde (tedy v knihovně) bude existovat někdo, kdo vám bude s to poradit, doporučit v záplavě informací to podstatné. A zejména v dětských odděleních vidím roli knihovníků jako nezastupitelnou“.
Pozor na kvapný pokrok
Elektronické knihy tedy částečně mohou fungovat jako ty papírové a firmy či instituce vázané na knižní svět nutně nemusí strádat. Elektronická kniha navíc nabízí mnoho předností. Tou hlavní je bezesporu možnost nosit celou svou knihovnu v jednom malém zařízení, které v budoucnu umožní spoustu dalších funkcí.
K čemu tedy konzervatismus? Třeba právě k tomu, že jde o další elektronickou hračku, která sice může dlouho vydržet a fungovat relativně úsporně, stále ale ke svému nabití potřebuje zdroj energie. A která opět o něco urychlí běh již tak svižného světa. Protože technika nám sice umožňuje dělat věci rychleji, nakonec se však tato možnost proměňuje v nutnost a naspořený čas nevyužíváme k odpočinku, ale naopak ke zvládnutí dalších „životně důležitých“ věcí.
Navíc, jak zmiňuje Kate Scottová, plošné dodržování lidských práv při výrobě elektroniky je stále v nedohlednu. A ani paralela s hudebním či filmovým průmyslem nemusí být scestná. I kdyby se zainteresované subjekty domluvily na jasně daných pravidlech pro zajišťování autorských práv, nelegální šíření e-knih si své cesty najde vždy.
Někdo by mohl namítnout, že tržby ve filmu i hudbě rostou, pirátství nepirátství, jenže v těchto odvětvích to funguje trochu jinak. Filmy se mohou opatřit titulky a promítat v kinech po celém světě. A anglo-americkou hudbu si i přes hromadné stahování leckdo koupí. Horší je to právě ve státech jako Česká republika, kde je trh malý. Hudebníci či hudebnice novou situaci do značné míry řeší koncertováním, prodejem triček a prodáváním melodií do reklamy, ovšem představa dobře placených autorských čtení nebo hromadného prodeje triček s vyobrazenými romanopisci vyvolává spíše úsměv.
Elektronické knihy ovšem „stojí“ před námi a nelze je ignorovat. Naopak, měli bychom k nim zaujmout — dle mého názoru alespoň kritický, když ne konzervativní — postoj. Pro zachování papírových knih totiž stále ještě hovoří řada důvodů. Třeba ten v úvodu zmíněný, že kniha je jedním ze symbolů naší kultury, který se změnou formy ztratí. Nešlo by jen o další doklad toho, že se vzdáváme lidských pocitů ve prospěch techniky? Protože co nahradí údiv nad stěnou zaskládanou knihami? Kam zmizí vůně právě koupené knihy? A nezačali by nám vnuci za padesát let vyčítat, že přišli o ono tajuplné hledání zaprášených svazků na půdě?
Související texty:
Kate Scottová: Čtečky, nebo knížky? (7.G 6/2011)
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář