Komunitní ochrana přírody v Kalpavalli

Je brzo ráno. Sedím na zemi se štětci a barvami a snažím se zachytit skalky před sebou. Ryčná reprodukovaná hudba z nedaleké hinduistické svatyně už ustala a je ticho, jen občas se ozve pták. Vše má růžový nádech, kameny svítí červeně a oranžově. Ale když se vyhoupne slunce nad obzor, začíná vše postupně blednout. Vím, že krajina Kalpavalli se rozzáří až zase krátce před soumrakem. Posbírám tedy barvičky a loudám se do tábora na snídani, která zde bývá až v půl deváté, třebaže kuchaři vstávají brzo. Rozdělat oheň ze suchých větví v hliněných kamnech bez komína je pro ně sice dílem okamžiku, ale uvařit a ochutit rýži pro zhruba třicet lidí přece jen chvilku trvá.

A navíc — oni to nejsou tak docela kuchaři. I když nám třikrát denně vaří chutné, byť pálivé, rýžové pokrmy, jejich hlavní funkce je jiná. Jsou to muži vybraní zdejšími vesnickými komunitami, aby pečovali o krajinu, jež se rozprostírá všude kolem a která slouží jejich vesnicím jako zdroj pastvy pro kozy a ovce, ale i pro sběr léčivých rostlin, trávy na došky či datlí a dalších plodů. Nemluví ani slovo anglicky. Někteří jsou negramotní. Přesto toho o zdejším ekosystému vědí opravdu hodně. Znají svůj úsek dokonale a v rámci pozemků své vesnice rozhodují o tom, kde a kdy se tu může pást, navrhují, kde kopat zábrany pro vsakování vody, sbírají semena stromů a fungují i jako stráž proti požáru, nelegální těžbě či lovu zvířat. I proto se jim říká watchers, tedy strážci či hlídači.

Choitresh Ganguly neboli Bablů, foto: Naďa Johanisová.

Věčný zdroj hojnosti

Po snídani pokračuji cestou k naší chýši z palmových listů, trávy a štípaného bambusu. Jsme v táboře zvaném bush camp, na okraji území Kalpavalli. Ve zdejším jazyce telugu znamená kalpavalli „věčný zdroj hojnosti“. Přijeli jsme v rámci rekreačně-pracovní dovolené a v tomto venkovském indickém kraji (jižní cíp státu Andra Pradéš) strávíme celkem dvacet lednových dní. Manžel Mojmír, zoolog, tu sleduje obratlovce, já se zajímám obecněji o práci Timbaktu Collective, již zmíněné organizace, která iniciovala a dlouhodobě podporuje zdejší sociálně-ekologické projekty včetně programu Kalpavalli zaměřeného na regeneraci obecních pastvin.

Tábor zahrnuje vedle skromné zděné kuchyně, jídelny a hygienických zařízení několik chýší, jako je ta naše, a také kruhovou učebnu s doškovou střechou. Ve zdejším klimatu není třeba zasklených oken a učebna je otevřená ze všech stran. Uvnitř bubnuje muž v bílém s knírkem na bubínek složitý rytmus a deset chlapců a deset dívek ve věku deseti až patnácti let nadšeně tančí a zpívají. Jsou tu na pětidenním soustředění v rámci dalšího programu, jejž Timbaktu Collective zastřešuje, a sice Chiguru (v telugštině „nově rozvitý list“). Ten pracuje s více než třemi tisíci dětmi ze znevýhodněných rodin v přibližně šedesáti okolních vesnicích.

Příkopy v Kalpavalli, foto: Naďa Johanisová.

Děti mají na táboře pestrý program. Teď zrovna nacvičují hru na pouliční divadlo, jež předvedou za pár dní v nedaleké vesnici. Půjde o kritickou divadelní hru, která si bere na paškál dětské sňatky, jež v této části Indie přetrvávají, ačkoliv jsou de iure nelegální. Děti mě volají, ať si s nimi zatancuju. Neodolám a chvíli křepčím, je to fakt opojné. Pak pokračuju do naší chýše, kde se s Mojmírem shoduju, že děcka jsou skvělá, ale že hlasitý nácvik hry deset metrů od našeho domečku není optimální.

Ve stínu větrných elektráren

Když se odpoledne znovu začne nacvičovat, Mojmír bere svou hamaku a odchází. Pověsí si ji mezi dvěma datlovými palmami asi kilometr od tábora, kam už rytmické zvuky nedolehnou. Dává si tam pak každý den siestu a pozoruje ptáky a další živočichy. Často se vydává i dál do buše. Na jedné ze svých procházek se setkává se zaměstnanci firmy — provozovatele větrných elektráren, které tu lemují obzor. Ve svém jeepu ho jako exotického bělocha téměř „unesou“ do svého velína, kde ho častují čajem (ten je zde vzácností), provedou vnitřkem jedné z elektráren a prozrazují, že těch elektráren je v okolí neuvěřitelných 254.

Pouliční divadelní soubor na korbě náklaďáku, foto: Naďa Johanisová.

Vracím se ve vzpomínkách do roku 2011, kdy jsem Timbaktu Collective navštívila poprvé. Tehdy tu ve svazích Kalpavalli zely erozní rýhy nových silnic a některé kopce měly místo původního vrcholu placku připravenou k osazení větrnou elektrárnou. Místní lidé, kteří o toto území po desetiletí pečovali, se bouřili. Ale půda těchto obecních pastvin — občin — patří státu, a tak nemohli moc dělat. Navíc německá firma Enercon, jež elektrárny stavěla, slíbila obcím stavbu škol i svatyň, a také pracovní místa. To vesnice rozdělilo a odpor se oslabil. Nakonec se elektrárny postavily, sliby však byly splněny jen z malé části, jak nám později řekl Bablů, vlastním jménem Choitresh Ganguly, spoluzakladatel a klíčový hybatel neziskovky Timbaktu Collective. 

„Enerconu šlo o kredity za snížení znečištění, které mohly tehdy firmy získat v rámci Kjótského protokolu za stavbu obnovitelných zdrojů v zahraničí,“ vysvětloval Bablů. Kjótský protokol byl předchůdce Pařížské dohody o ochraně klimatu. I Pařížská dohoda sází na tržní, zdánlivě „efektivní“ metody, jako je tato. Výsledek často připomíná situaci v Kalpavalli: mocný hráč, například firma ze země globálního Severu, postaví v součinnosti s místní vládou obří větrný park na komunitním území místních drobných zemědělců či kmenů, nutí je měnit jejich tradiční systémy hospodaření nebo je přímo vyhostí z jejich tradičních území. Výsledek bývá z hlediska ušetřených emisí uhlíku pochybný, naopak dopad na indické zemědělce, africké pastevce či latinskoamerické Indiány nepochybný — záporný až katastrofální.

Čtyři divadelnice v Kottapalli, foto: Naďa Johanisová.

„Jejich stavby způsobily půdní erozi a sesuvy půdy a ohrozily podzemní vody,“ vzpomínal Bablů. „Postavili 47 větrných elektráren a chystali se stavět stovky dalších, my jsme ale podali žalobu a soud další stavby zastavil. Směli pak už stavět jen mimo naše území. Enercon se celého kontroverzního projektu tehdy rychle zbavil a dnes zdejší větrné farmy vlastní několik místních firem.“

Timbaktu znamená bod setkání mezi zemí a nebem

Příběh Bablůa (který v roce 2011 v rámci projektu FSS MU navštívil také Česko a poskytl rozhovor Sedmé generaci v čísle 2/2011) je s historií Kalpavalli i celého Timbaktu Collective úzce provázaný. Jako mnoho jiných přišel na zdejší venkov z velkého města v sedmdesátých letech na základě agitace Gándhího spolupracovníka Jayaprakashe Narayana, marxisty, jenž volal po spravedlnosti a po půdní reformě tak, aby každý indický bezzemek měl půdu, na níž by mohl hospodařit. 

Strážce v Kalpavalli ukazuje plody, foto: Naďa Johanisová.

„Byl jsem hodně mladý,“ vypráví nám Bablů, „a hodně jsem to prožíval. Žili jsme všichni společně na jedné farmě. Drželi jsme třeba i protestní hladovku. Tehdy se tu pozemková reforma nakonec zčásti prosadila a bezzemci půdu dostali. Ale tehdy jsme o půdě nic nevěděli. Nepochopili jsme, že sice dostali půdu, ale že ta půda nemá hodnotu — je neúrodná a suchá. Nedá se na ní hospodařit.“ 

Vztah k půdě a ke zdejšímu kraji získal kluk z velkoměsta až postupně, po mnohaletém soužití s vesničany a poté, co s manželkou Mary Vattamattan (která přišla na zdejší venkov s podobnými ideály) založili rodinu a postavili si tu prostý domov. Nejdřív z kamení a hlíny, pak z bambusu, a nakonec z vepřovic s doškovou střechou (tyto jejich pokusy zachycuje video Build Simply na YouTube). Jejich obydlí se stalo základem kampusu Timbaktu, kde dnes kromě Bablů a Mary žije čtyřicet dalších lidí, většinou zaměstnanců Timbaktu Collective.

„Tehdy tu byla půda tvrdá jako kámen. Sazenice, které jsme zasadili, se neuchytily. Nebyly tu stromy, jen tu a tam keřík, skoro žádná zvířata. Postupně jsme začali chápat, že půda je nemocná. Potřebuje péči. Potřebuje vodu,“ vzpomíná Bablů. Projekt obnovy území Kalpavalli, zdevastovaného v době britské nadvlády i v počátcích indické samostatnosti, se stal prvním projektem neziskovky Timbaktu Collective, již s Mary a s přáteli založili v roce 1990.

Větrná elektrárna v Kalpavalli, foto: Naďa Johanisová.

Tam, kde se zpívá, je dobrá nálada

Dnes už je situace podstatně jiná. Díky Timbaktu Collective a místním lidem má území Kalpavalli, čítající přibližně 1 500 hektarů, lesostepní, někde až lesní charakter. Do krajiny se vracejí rostlinné i zvířecí druhy. Na vlastní oči jsme viděli indické antilopy, divoká prasata, promyku či pávy, ale prý tu žije i indický medvěd a leopard. Po obnově stovek drobných nádrží a vykopání tisíců drobných příkopů a přehrádek navíc stoupla hladina podzemních vod a s ní dostupnost vody v okolních vesnicích. 

Do jedné z nich, Kottapalli, jsme se na otevřené korbě dodávky vydali jednoho večera, když přišel čas premiéry (a zároveň derniéry) hry, kterou „naše“ děti tak pilně nacvičovaly.

Mladí herci hráli, tančili, zpívali a deklamovali s velkou chutí. Kolem sedělo na zemi asi 120 místních a celou hru soustředěně sledovali. Na závěr proběhla diskuse s obecenstvem o dětských sňatcích. Řídil ji Chiru, usměvavý mladý muž se strništěm na snědé tváři, jenž pracuje jako programový koordinátor projektu Kalpavalli. Ten mi také později vysvětloval jeho strukturu. Základem je jedenáct vesnic, které jsou v projektu aktivní a pečují o své, jasně vymezené, obecní území — občinu neboli commons.

Skalky v Kalpavalli, kresba: Naďa Johanisová.

V každé vesnici je čtyři až pět místních skupin, sangh, každá o přibližně třiceti členech. Sangha volí ze svého středu čtyři až pět nejaktivnějších členů a ti se stávají leaders — vůdčími osobnostmi sanghy a současně členy či členkami komise pro péči o občinu té které vesnice. Každá tato komise s cirka pětadvaceti členy pak volí ze svého středu jednu osobu, jež se stává členem představenstva Družstva Kalpavalli. Toto družstvo má právní subjektivitu a je vlastně sdružením všech jedenácti komisí. S leaders, s členy představenstva družstva i s watchers (ti jsou na rozdíl od ostatních placeni) pracují zaměstnanci Timbaktu Collective, jako je Chiru. Pravidelně se s nimi setkávají, plánují společně aktivity a pořádají pro ně školení. Jen za těch pár dní, co jsme tam byli, měli v táboře tři takováto setkání, včetně tříhodinového nácviku zpěvu. „Tam, kde se zpívá, je i dobrá nálada a radost,“ vysvětloval Chiru. „A napomáhá to lepší spolupráci.“

Na rozdíl od běžných chráněných území v Indii, jako jsou národní parky, které usilují o zachování nedotčené „divočiny“ a kde jsou místní obyvatelé po založení parku často vyhoštěni, probíhá ochrana přírody v Kalpavalli „zdola“, prostřednictvím místních lidí. Příště si povyprávíme něco o dalších úspěšných projektech Timbaktu Collective, zejména o ženských úvěrních družstvech. 

Autorka je ekologická ekonomka, působí na Katedře environmentálních studií FSS MU. Kontakt: johaniso@fss.muni.cz