Lepší klima Čelakovského sadů

22. srpna 2022 /
foto: FB stránka Čelakovského sady a okolí Národního muzea.
Večerní historické centrum Prahy se dělí na dvě části: na ty, kam se podívat chcete, a na ty, kam se podívat bojíte. Parky přímo v jádru Starého Města pražského nemají příliš dobrou pověst. Pojem Sherwood negativně zlidověl do takové míry, že málokdo zná jeho pravé jméno — Vrchlického sady. Druhé sady, které se nacházejí jen o pár desítek metrů dál a obklopují historickou budovu Národního muzea, zná také jen skutečný znalec. A málokdo vůbec tuší, že ten zarostlý průchod mezi dvěma dálnicemi pražské magistrály může být právě Čelakovského sady.

Aby se z místa, kam se v noci — a vlastně i přes den — bojíte jít, mohlo stát místo, které toužíte vidět, chce to roční usilovnou práci několika stovek lidí. Revitalizace Čelakovského sadů začala ke konci slavnostního zveřejnění finální podoby Národního muzea ke stoletému výročí založení vzniku Československa. Zhruba rok před otevřením budovy si pak pražští radní nejspíše uvědomili, že by mohla být ostuda otevřít jednu z nejikoničtějších pražských památek a zároveň nechat původní park ve strašidelném stavu.

Čelakovského sady byly domovem lidí bez střechy nad hlavou a trosečníků po pátečních párty, veřejnými toaletami, zkratkou mezi trasami metra A a C, a především skvělou zašívárnou pro narkomany z širokého okolí. A to se muselo změnit. „Měli jsme ohromné problémy s personálními stavy, nikdo nechtěl sbírat takové množství stříkaček, s jakým jsme se museli potýkat. Odvezli jsme odsud kontejner o objemu tři a půl kubíku plný stříkaček a zbytků od různých drogových pomůcek,“ popisoval zoufalý stav parku jeho hlavní zahradník a krajinář Ondřej Fous.

Katastrofální stav parku byl důsledkem jeho nešťastné polohy a pozvolného přeměňování prostor různými vládnoucími stranami a režimy. Z původní podoby, kterou zvolil architekt a zahradník František Thomayer, se dochoval jen oblouk cesty. Následně se park, trpící polohou uprostřed turistického, ale i infrastrukturního centra, neustále měnil a vyvíjel podle nepříznivých okolností. Za války byly na jeho území dokonce protiletecké kryty. Aktuální podobu, kterou zná nejvíce Pražanů a Pražanek, získal od roku 1973, kdy se v jeho okolí stavěly hned dvě linky metra a jedna stanice MHD a současně byl uložen mezi dvě osy magistrály.

Odvaha kácet stromy

Revitalizace z roku 2018 proběhla ve skutku moderním a velkém stylu. Nejprve bylo potřeba území vyčistit. Stromy a vzrostlé keře zachovat, přesadit, ale i pokácet. „Pokácet strom, který neroste, ale jen živoří a přežívá, je nutnost, ale jen málokdo k tomu má odvahu. V pražských ulicích je plno stromů, které byly zasazeny zcela nevhodně a špatným způsobem a za posledních dvacet let nepovyrostly ani o metr. To nejsou stromy, to jsou torza,“ vysvětluje Fous.

Přesazení tisů. Foto: FB stránka Čelakovského sady a okolí Národního muzea.

Strom v ulici plní svou funkci jen v případě, že je schopný růst, žít a fungovat jako součást ekosystému. A když nadejde jeho čas, je třeba nechat ho důstojně odejít. Stejně jako jeden z největších stromů v parku, ohromný a starý dub. Kolem jeho silného kmene je možné pozorovat několik hlubokých děr. „Snažíme se mu dopřát trochu vzduchu a kyslíku, třeba ho to ještě probere a začne žít. Je to typický příklad dřívějšího sázení stromů ve městě, kdy se minimalizovaly náklady na vykopání díry a zasazení stromku. Nic víc se neřešilo, žádné životní podmínky ten strom do budoucna nedostal. Tenhle byl navíc zasypán výkopovou sutí ze stavby metra, důkladně udusán a je v mizerné kondici. Nemá, jak dýchat,“ popisuje Fous a dodává, že pokud přívody vzduchu stromu nepomohou, budou ho monitorovat a nechají ho důstojně odejít. Živit a držet strom, který by zabíral místo mladému a funkčnímu rostoucímu, je podle něj pro park jako ekosystém velmi škodlivé.

Právě výsadbu stromů považuje Fous za jednu ze základních znalostí, kterou by zahradník a krajinář měl skvěle ovládat a město by do ní mělo dlouhodobě investovat. V dřívějších letech byla výsadba stromu naceněna na zhruba patnáct set korun, v současnosti je to ale až kolem sta tisíc korun a v případě speciálních košů připravených na prokořenění je cena ještě několikanásobně vyšší. Takové baly jsou použité například u jerlínů u vchodů do muzea. Jsou zasazeny do dlažby a denně přes ně několikrát přejede nákladní auto, v jejich těsné blízkosti stojí magistrála, vlakové nádraží a v budoucnu by zde měla být i tramvajová trať. A právě díky neobvykle vysoké investici do přípravy kořenových systémů by se tyto stromy měly dožít vysokého věku a celý svůj život růst, vyvíjet se a poskytovat stín na náměstí.

Stromy je třeba ale i zachovávat. Při revitalizaci sadů zahradníci a zahradnice přesázeli přes sto šedesát původních starých tisů. Jen šestnáct z nich se neujalo, což je vzhledem k velikosti a stáří stromů výborný výsledek. Dříve tisy chránily park od smogu a hluku silnice, zapříčinily tím však větší neprostupnost parku, a poskytovaly tak zázemí zmiňovaným nevítaným hostům.

Postavili jsme si park, ale chodili nám tam lidi

Problémy s narkomany a lidmi bez domova má park pořád, ale výrazně menší. Nyní, téměř čtyři roky po jeho revitalizaci a výrazném zkrášlení a vyčištění parku, jsou travnaté plochy jako pikniková nebo psí loučka sice relativně čisté, avšak na lavičkách sedí nepříliš důvěryhodní lidé a křoví slouží jako veřejné toalety. Přetížení parku v tomto ohledu je poměrně špatně řešitelné.

David Hora ve zprávách ČT o výsadbě platanu do prokořenitelného prostoru vybudovaného ze strukturního substrátu v nosné vrstvě pod dlažbou s pojezdem. Snímek mimo jiné ukazuje i nestandardně malý bal. Foto: FB stránka Čelakovského sady a okolí Národního muzea..

„Park byl projektovaný nejen na blížící se změnu klimatu, se kterou veškerá naše opatření počítají, ale i na provoz lidí. Je to park, který slouží jako průchozí zóna mezi chodníky, ale současně i jako prostor na čekání na zastávce. A jezdí přes něj nákladní auta s exponáty do muzea, takže musí být odolný i vůči provozu,“ vysvětluje hlavní architekt a projektant Jakub Hendrich. Přesto je park přetížený. Počítat se zkrátka nedá se vším. „Dříve měl každý park svého četníka, to dnes není reálné, ale je to asi to jediné, co by mohlo pomoci,“ míní Ondřej Fous.

Takzvané lidské zdroje byly při revitalizaci parku nejspíše největší překážkou. Že je třeba sady obnovit, a to ideálně při příležitosti slavnostního otevření muzea, si uvědomilo město velmi pozdě. „Takhle rychlý projekt je něco neskutečného. Co by jindy trvalo čtyři měsíce, museli jsme mít za čtyři hodiny. Do roka zkrátka muselo být nejen vymyšleno, ale i slavnostně otevřeno. A skutečně, za dvanáct měsíců od zadání jsme měli hotovo. Paradoxně i díky tomu jsme v projektu získali volnost pro mnoho inovativních řešení,“ popsal Hendrich. Získat zahradníky i kopáče včas a v dostatečném množství bylo komplikované, ale podařilo se to.

Foto: FB stránka Čelakovského sady a okolí Národního muzea.

Po dostavbě sadů ovšem přišel opačný problém: do najednou krásných a prostorných sadů začalo chodit mnohonásobně více lidí než předtím. S přechodem od zóny „kam se bojíte podívat“ do zóny „kam se chcete podívat“ autoři projektu nepočítali tak velkoryse. Park je malý, má rozlohu zhruba jeden hektar, a tak v něm kromě piknikové louky a několika laviček příliš prostoru nenajdete. Během slunných dní a turistické sezóny sem ovšem denně zavítá i několik tisíc lidí, čímž trpí nejen sady, ale i zahradníci a projektanti. „Dalo by se říci, že jsme postavili park, ale chodili nám tam lidi,“ trpce se směje Fous. „Jenže neustále řešíme jen čištění exkrementového pole v záhonech, polámané stromy, vytrhané záhony či odpadky.“

Nový přístup k městské zeleni

Čtyři roky po dokončení prací už je možné zhodnotit novou podobu sadů a funkčnost nákladné revitalizace. Park se navzdory výše zmíněným problémům dostal do finálního kola hlasování o cenu Adapterra Awards, které se uskuteční letos na podzim. A není divu, výsadba stromů s využitím nových postupů není tím jediným, v čem je park inovativní.

Čelakovského sady dbají i na druhovou rozmanitost stromů. Z úcty k tradici se zahradníci a zahradnice pokusili zachovat historicky vysázené trnovníky pražské, což je jedinečný druh stromu vyšlechtěný specificky pro pražské městské klima. K oblíbeným českým lípám, které vedle Národního muzea plní i národotvornou funkci, vysázeli i zmíněné jerlíny, jež umějí absorbovat slané prostředí městského ekosystému a jsou velkými stínotvornými stromy. Současně mysleli i do budoucna a vysázeli jižní odrůdy dubů, které dokážou přežít klimatické změny i za třicet let a poskytnou v té době stín a vodu českým lípám, jež bez jejich vzájemné symbiózy teplejší klima nepřežijí.

Foto: FB stránka Čelakovského sady a okolí Národního muzea.

Sucho bylo jednou z ambiciózních překážek, se kterou se krajináři museli vypořádat. Aby měly stromy dostatek vláhy a nemusely být — dle slov Ondřeje Fouse — „na kapačkách jako bezmocní pacienti“, zvolil Jakub Hendrich různorodost spár v dlažebních kostkách. Stačí relativní maličkost v přemýšlení při stavbě okolí muzea, a rázem je z parku komplexní městská krajina. Spáry mezi dlažbami jsou v horních částech ochozu budovy normální, ovšem jak se kamenné kostky blíží k zeleni, jejich spáry se rozšiřují pozvolně až na 3,5 centimetru. A to při větších deštích vodě umožňuje, aby přirozeně odtékala pod zem, a krmila tak půdu stromů — místo toho, aby stékala po dlažbě až do kanalizace.

A tak se z parku, kam se lidé báli chodit, stalo místo, které stojí za to vidět.

Kontakt: krist.cermakova@gmail.com.

Hlasovat v soutěži Adapterra Awards můžete ZDE.

Jeden komentář: “Lepší klima Čelakovského sadů”

  1. Jakub napsal:

    Není to Staré Město ale Nové Město.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2022 vychází v 2. polovině října.