Lidé nesouhlasí s rozvojem jaderné energetiky

Jaderná energetika má tak výjimečné postavení z hlediska rizik pro společnost, že by se na rozhodování o její přijatelnosti měla podílet široká veřejnost.

Není proto nijak výjimečné, že se v řadě demokratických zemí o jejím budoucím využití (buď obecně, nebo v případě konkrétních projektů) rozhoduje referendem. Tento přístup má dlouhou tradici v USA a státech západní Evropy. V poslední době se ale šíří i do zemí, kde účast veřejnosti na rozhodování rozhodně není zvykem (země bývalé východní Evropy, jihovýchodní Asie).

Zde je několik případů již uskutečněných lidových hlasování.

Rakousko (1978)

V roce 1972 byla zahájena výstavba první jaderné elektrárny Zwentendorf. Výkon měl činit 700 MWe, což odpovídalo zhruba 10 % celkové spotřeby elektřiny v Rakousku. O čtyři roky později zahájila vláda propagační kampaň, jejímž cílem bylo utvrdit veřejnost v tom, že jaderná energetika je nezbytná. Dopad této kampaně byl právě opačný. Ve sdělovacích prostředcích a na veřejnosti začala velká diskuse o problémech a rizicích jaderné energetiky.

V roce 1977 proběhla první velká demonstrace u staveniště JE Zwentendorf. Nenásilné blokády již dokončené elektrárny sílily, stalo se z ní žhavé politické téma. V roce 1978 vyhlásil premiér Krejsky referendum o spuštění JE Zwentendorf. Sám přitom několikrát dal najevo, že si je jist vítězstvím těch, kdo se spuštěním elektrárny souhlasí.

Referendum dopadlo navzdory všem očekáváním a průzkumům veřejného mínění zcela opačně. Referenda se zúčastnily asi dvě třetiny voličů, z nichž 49,5 % hlasovalo pro a 50,5 % proti zprovoznění již dokončené elektrárny. Vzápětí přijal rakouský parlament zákon zakazující využívání jaderné energie pro výrobu elektřiny v Rakousku.  V roce 1990 bylo přijato rozhodnutí o přebudování elektrárny Zwentendorf na pohon zemním plynem.

Švédsko (1980)

Počátkem roku 1980 mělo Švédsko šest fungujících reaktorů, dva před spuštěním a čtyři rozestavěné. V témže roce si švédská veřejnost vymohla nezávazné (poradní) referendum o budoucnosti jaderné energetiky. Referenda se zúčastnilo 76 % voličů.

Přestože výsledky nebyly závazné, švédský parlament na jejich základě přijal usnesení, podle kterého má být všech 12 reaktorů (pokrývajících 50 % tamní spotřeby) odstaveno do roku 2010. Toto usnesení nemá právní sílu zákona. Na jaře 1996 však švédský premiér a předseda sociální demokracie potvrdil, že s odstavením alespoň části reaktorů počítá, a to v rámci přechodu Švédska k trvale udržitelnému modelu rozvoje.

Itálie (1987)

V listopadu 1987 zablokovali občané v referendu další rozvoj jaderné energetiky v Itálii. V červnu 1990 rozhodl parlament o likvidaci tří reaktorů, které byly od havárie Černobylu roku 1986 mimo provoz.

Švýcarsko (1979, 1984, 1990)

Švýcarsko vlastní 5 reaktorů, které kryjí asi 40 % spotřeby elektřiny. Doposud tam proběhla tři referenda o jaderné energetice. Žádné z nich neskončilo rozhodnutím zastavit její využívání. V prvním (1979) se proti ukončení jaderného programu vyslovila většina 51,5 % hlasů, v druhém (1984) bylo proti asi 55 % voličů, ve třetím (1990) 52,9 %.

V třetím referendu roku 1990 se mohli voliči navíc vyslovit k výstavbě nových jaderných elektráren. Výsledkem je moratorium v délce 10 let na výstavbu nových reaktorů. Očekává se, že před rokem 2000, kdy má moratorium vypršet, proběhne další referendum o jeho prodloužení.

Protože jaderná energetika spadá do kompetence federální legislativy, je výsledek moratoria závazný i pro jednotlivé kantony. Na jejich úrovni navíc proběhla další lidová hlasování. V roce 1992 se občané kantonu Bern vyslovili proti prodloužení povolení k provozu 20 let staré jaderné elektrárny Muehleberg.

Poslední z kantonálních referend týkajících se jaderné energetiky se uskutečnilo v červnu 1995 v kantonu Niedwalden. Voliči v něm zamítli projekt federální vlády k výstavbě podzemního úložiště nízce radioaktivních odpadů poblíž osady Wolffenschiessen.

Japonsko (1996)

Ačkoliv Japonsko dnes provozuje 50 reaktorů (dodávají asi 30 % elektřiny), veřejnost se podílela na rozhodování v mizivé míře. Zásadním průlomem se stalo místní referendum v městě Maki (prefektura Niigata) v srpnu 1996. Novou jadernou elektrárnu tam plánuje postavit firma Tohoku Electric Power Company.

Hlasování se účastnilo 88 % obyvatel města a většinou 60 % hlasů odmítli projekt nové jaderné elektrárny. Ačkoliv výsledky referenda nejsou závazné, starosta města Takaaki Sasaguči prohlásil, že jeho radnice bude rozhodnutí občanů respektovat a hájit. Město totiž vlastní část pozemků, na nichž by měla elektrárna stát.

Výsledky referenda povzbudily občany na několika dalších místech, kde musí čelit podobným záměrům. Od léta 1996 přijalo již pět dalších zastupitelstev vyhlášky, které vyžadují před vyslovením souhlasu města s výstavbou elektrárny uspořádání místního referenda.

Slovinsko (1996)

V letech 1995 a 1996 proběhly prozatím neúspěšné pokusy vyvolat referendum o budoucnosti jaderné elektrárny Krško. Elektrárna má jeden reaktor o výkonu 650 MWe. Je to jediná jaderná elektrárna na území bývalé Jugoslávie a dodává elektřinu do Slovinska a Chorvatska, kde kryje asi 20 % spotřeby. Důvodem pochyb o účelnosti jejího provozu jsou technické potíže s vadnými parogenerátory (elektrárnu postavila firma Westinghouse). Závady postavily vládu před rozhodnutí elektrárnu buď odstavit, nebo investovat do nákladných oprav (nejméně 150 milionů dolarů).

Rusko (1996)

Rusko patří mezi státy, kde se na názor řadového občana nikdy nikdo neptal. Je velmi překvapivé, že i zde se v roce 1996 konalo místní referendum o jaderné elektrárně. Týkalo se rozestavěné jaderné elektrárny v okrese Kostroma severovýchodně od Moskvy.

Účastnilo se jej celkem 58 % voličů, z nichž 87 % odpovědělo na položenou otázku, zda s dokončením elektrárny souhlasí, záporně. Akce proběhla díky místnímu sdružení „Ve jménu života“, které sesbíralo 35 000 podpisů nutných k uspořádání referenda. Podle ruských zákonů je výsledek hlasování pro státní orgány závazný a je možné jej změnit pouze dalším referendem.