Mezi kopáči a snílky

Ten den začal podobně jako všechny ostatní, vstal jsem, oblékl se, najedl se, jenomže pak jsem si vzal batoh a odešel. Směr Anglie. Celkem jsem nakonec byl v té zemi asi dva a půl měsíce. Něco kolem 80 dní strávených v komunitě.

Ta komunita se jmenuje Monkton Wyld Court a můžete ji najít na jihu Anglie na pomezí Devonu a Dorsetu několik mil od pobřeží. Žije se tam v krásné viktoriánské budově z roku 1870. Spolu s lidmi jsou tam ještě čtyři krávy, dva poníci, spousta slepic a o něco míň koček. O tom ale ještě bude řeč. Lidí je tam různý počet: od dvanácti až po dvacet členů komunity a někdy i šedesát návštěvníků. Komunita je umístěná v krásné jihoanglické krajině, asi dvě míle od nejbližšího koncentrovanějšího osídlení. Přístup je možný nejspíš pouze autem, popřípadě taxíkem.

Celá komunita je vlastně holistické vzdělávací centrum. Termín holistický pochází z řeckého slova holós, což znamená celek. Jde tedy o přístup, kdy by měl být rozhodující pohled z hlediska celku. V praxi se to projevuje tak, že tam je jednak alternativní mateřská školka, a potom, že se tam pořádají nejrůznější workshopy (to jako že se sejde určitý počet lidí dohromady a něčím se zabývají). Mezi pravidelné aktivity tohoto typu patří např. circle dancing (kruhový tanec) nebo bubnování, na což se sjíždějí lidé z blízkého okolí. Každý týden přijíždějí lidé na víkendové workshopy a občas i na celotýdenní. Náměty těchto workshopů zabírají obrovskou šíři. Od čistě praktických záležitostí jako třeba batika nebo výroba košíků přes zpěv, Alexander technique, body work, rebirthing, psychosynthesis, Tai-či až po havajský šamanismus. Účastní se nejrůznější lidé: studenti, svobodné matky, pracující, nezaměstnaní i úspěšní podnikatelé z celé Anglie a občas i ze zahraničí. Právě organizování těchto workshopů je úkolem a smyslem komunity. Většinou, ale ne vždy, je vede osobnost, která je komunitou pozvána. Komunita samotná poskytuje ubytování a stravu pro účastníky. Tohle je zdroj příjmů, a také předmět poněkud netradičního podnikání.

Já sám jsem se zúčastnil dvou workshopů. První vycházel z rituálů severoamerických indiánů a byla to vlastně taková indiánská sauna. Postavili jsme kruhový stan, přes něj přehodili spoustu dek a celt. Uvnitř byla v zemi díra a do ní jsme naházeli rozžhavené kameny a na ně lili vodu. Tím jsme docílili saunového efektu. To je ta vnější stránka, součástí procedury bylo i pozvání nejrůznějších přírodních sil a duchů, aby se také zúčastnili této slavnosti.

Druhý workshop byl o principech Tai-či. Ústředním mottem bylo tvrzení, že uprostřed každého hurikánu existuje místo naprostého klidu, které se jmenuje oko hurikánu. I my, když jsme uprostřed hurikánu života, v tom největším zmatku, neseme si v sobě tohle oko, místo, kde je naprostý klid. I v tom největším mumraji můžeme prožívat stejný klid, jako jogín meditující na vrcholku hory.

V komunitě jsem nebyl pouze kvůli workshopům. Do Anglie jsem jel s tím, že si vyzkouším jiný styl života. Takže poté, co jsem se zotavil z prvního šoku po příjezdu, začala práce.

První, co jsem se začal učit, bylo dojení. Krávy jsou celkem čtyři, z toho se dojí tři a ta čtvrtá se úspěšně chystala k telení. To, co se nadojí, pokryje mléčnou spotřebu komunity a ze zbytku se dělá sýr. Jinak krávy mají trvalé bydliště venku na pastvě a do stáje přijdou (občas nedobrovolně) pouze na dojení. Myslím, že si žijí podstatně svobodněji než většina krav českých, které se ven z kravína podívají jen jednou, a to na jatka. Rozhodně jsou i svobodomyslnější, a když se jim někdo nelíbí, tak mu to dají poměrně razantně najevo, přičemž dotyčný odletí o několik metrů dál. S krávami je poměrně veselo, ale práce je víc. Nejvíc jsem se podílel na údržbě, ale také na betonování podlah, opravoval jsem nábytek, pracoval na zahradě nebo natíral budovu. Dělal jsem také hodně na počítači — desktop publishing, zpracování a úpravu dopisů nebo dokumentů. Kupodivu jsem dokonce i vařil. Všichni komunitní vyskytanti (tj. ti, co se vyskytují v komunitě) se napíšou na rozpis (rota system). Každý den vaří dva lidé a každý vyskytant vaří jednou týdně.

Jídlo tam vůbec mají zajímavé. Snídani si každý dělá sám, většinou topinky nebo vločky. K obědu (lunch), který vaří „služba“, je většinou polévka a asi dva druhy salátů. Večeře připravovaná stejnými lidmi potom má alespoň tři chody a puding. Chvíli mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že anglický puding nemá s českým nic společného. Odpovídající český výraz by byl asi dezert. Veškerá jídla jsou proložená asi 6—7 čaji denně. Bez čaje by Angličani skutečně asi jen těžko přežili. Příprava jídla členy komunity má i symbolickou rovinu. Každý člen komunity se aspoň jednou týdně stará o stravu ostatním.

Potravinově naše komunita soběstačná není, ani nemůže být, protože každý týden přijíždí 30—60 lidí. Pro zajištění potravy pro takové stádo by byl potřeba minimálně velkostatek. Každopádně mléko je z vlastních zdrojů. Velká část použité zeleniny pochází z asi hektarové organické zahrady a je k dispozici i středně velký ovocný sad. Z potravin se tedy dokupuje především chléb, ovoce, obiloviny, margarin a malé množství sójového mléka. Za zmínku ještě stojí, že celá komunita je poměrně přísně vegetariánská, i když někteří lidé konzumují rybí maso.

Ještě než přejdu k zajímavějším věcem, asi by bylo na místě říci několik slov o denním režimu. Vstával jsem obvykle kolem sedmé hodiny, obul jsem se do gumáků a šel jsem dojit, což většinou trvalo asi do osmi hodin. Potom jsem cvičil Tai-či a v 9.15 bylo setkání komunity. Pak jsem se nasnídal a potom se oddával nejrůznější práci. S několika přestávkami na čaj to trvalo až do asi 13.00, kdy byl oběd. Po obědě jsme více či méně kolektivně trávili a po druhé hodině jsme zase začali něco dělat. Po čtvrté hodině odpolední jsem zase odcházel dojit. Večeře byla asi v 18.00 a potom se dály nejrůznější věci.

Nejzajímavější jsou vždy lidé, kteří tvoří jádro každého projektu. Průměrně tam žije asi 15 lidí, kteří jsou ve třech kategoriích: členové (members), mimořádní členové (associate members) a dobrovolníci (volunteers). Členové tam většinou žijí nejdéle a v podstatě nesou největší zodpovědnost. Základem pro členy je, že se tam rozhodli žít na dobu blíže neurčenou. Pokud dojde k nějakým rozepřím nebo zádrhelům, tak se očekává řešení především (i když ne pouze) od nich. Každý člen komunity má na starosti určitou oblast — např. kontakt s leadery workshopů, zahradu, statek, mateřskou školku atd. Členové také mají větší kapesné než dobrovolníci. Ti se většinou rozhodli zůstat pouze na určitou kratší dobu a dělají spíš to, co je potřeba A mimořádní členové jsou dobrovolníci, kteří zůstávají na dobu delší, ale omezenou např. na jeden rok a mají na starosti nějakou oblast stejně jako členové. Mají také stejné kapesné jako členové.

Existuje ještě další kategorie v případě, že se někdo chce stát členem nebo dobrovolníkem. Ta kategorie se jmenuje potenciální nový člen (PNM, Potential New Member). Každý, kdo chce přijít do komunity, nejdřív napíše. Ročně dostávají asi 180 takových žádostí. Většina žadatelů je potom pozvána na návštěvní týden, kdy buď pracují, nebo obhlížejí okolí, ale do přímého kontaktu s lidmi v komunitě nepřijdou. Na závěr toho týdne se setkají se členy komunity a popovídají si s nimi. Potom jsou pozváni na čtrnáctidenní pobyt přímo v komunitě, kdy také dostanou přiděleného svého „linkera“, který jim má usnadnit zapojení se. Pokud se chtějí stát pouze dobrovolníky, tak se většinou po těchto čtrnácti dnech dohodnou se členy komunity, má-li o ně komunita zájem a popřípadě kdy mohou přijet. Pokud se chtějí stát členy, tak musejí přijet na dalších šest měsíců a teprve potom je jim sdělen výsledek. Já sám jsem povinné proceduře unikl, a to v podstatě proto, že pocházím hodně zdaleka. Tohle je ve zkratce obranný mechanismus, který zabrání, aby se tam dostali nevhodní lidé.

Konkrétní obsazení komunity tvoří nejrůznější lidé. Jsou tam dvě kompletní rodiny, které tvoří jádro. Dál se tam vyskytují nejrůznější typy lidí, od mladé osmnáctileté Švédky, přes několik lidí, kteří nebyli schopni žít v normálním světě, ale pro které komunita představuje optimální místo, kde mohou vést plnohodnotný život, až po úspěšné podnikatele, kteří zabalili svůj byznys a odešli hledat něco jiného. Velice hezký příklad posledně jmenované kategorie je Malcolm Stern, velice úspěšný vedoucí workshopů, člen hudební skupiny Stairway a také ředitel St. James’s Church Alternatives, což je všeobecně uznávaná autorita v oboru alternativního životního stylu. Na jeho workshopy Art of Loving (Umění milovat) se sjíždějí účastníci z celé Anglie i ze zámoří. Jeho příjmy rozhodně nejsou zanedbatelné a mohl by si žít na velice vysoké (konzumní) úrovni. Místo toho ale žije v Monktonu a devadesát procent jeho příjmů slouží celé komunitě.

Vždycky, když žije nějaké množství lidí pohromadě, tak se zcela zákonitě začnou objevovat konflikty. Jsou to konflikty buď osobní, nebo koncepční. U osobních konfliktů jde nejčastěji o spor mezi dvěma jednotlivci, nejčastěji ve formě náhlé osobní antipatie. Je zajímavé, že často to má sexuální pozadí (i u lidí nepubertálního věku). Koncepční spory vznikají při řešení nějakého problému týkajícího se celé komunity a dojde přitom ke vzniku dvou (občas i více) táborů, které mají na stejnou věc jiný názor. Jedním z principů, který by měl platit u veškeré komunikace, je otevřenost. Tomu je v Monktonu přikládána snad nejvyšší hodnota.

Jedním z příkladů takového rozsáhlejšího konfliktu je „případ ztracených peněz“. Došlo k tomu těsně předtím, než jsem odjížděl, a šlo o to, že se už delší dobu ztrácely peníze. Obviňovány byly hlavně děti, protože šlo o částky, které nepřevyšovaly jednu libru. Jenže potom to prudce nabralo na tempu a celková suma pohřešovaných peněz přerostla hranici dvou set liber. V podezření byli vlastně všichni. Děti, dospělí i návštěvníci přicestovavší na různé workshopy. Vyskytly se různé názory. V podstatě jedna krajnost byla neudělat nic a počkat, až se zloděj sám spálí, a druhá krajnost byla okamžitě volat policii, což by samozřejmě taky nic nevyřešilo. Diskuse se táhla několik dní a postupně bylo nakonec přijato řešení, že veškerý peněžní systém se změní tak, aby se podobné „ztráty“ znemožnily. Když si to teď čtete, asi to vypadá poměrně logicky a že to mohlo všechny napadnout hned od začátku. Jenže to nebylo tak jednoduché, poněvadž šlo o změnu dlouhodobého zvyku a také to bylo částečně proti jednomu z nepsaných pravidel Monktonu. To pravidlo zní: důvěra. Jen pro ilustraci, v celé komunitě nejsou jediné dveře, které by se zamykaly.

Každá skupina lidí žijících pospolu musí mít nějaké rituály, které ji spojují. U kmenových společenstev to jsou např. zasvěcovací obřady, u současné západní společnosti jsou to třeba plesy. I Monkton Wyld Court má své rituály, které se stále vyvíjejí. Každopádně základ tvoří tzv. community meetings (setkání komunity). Existují tři typy: každodenní ranní setkání se jmenuje morning attunement (ranní naladění se), potom common community meeting (běžné setkání komunity), které se uskutečňuje jednou týdně ve středu večer, a nakonec members only meeting (mítink pouze pro členy), který se koná asi tak dvakrát do měsíce.

Ranní setkání většinou začíná periodou ticha, kdy se všichni drží za ruce a vciťují se do ostatních. Potom někdo mlčení přeruší, uchopí talking stick (povídací klacek). Kdo má talking stick, ostatním sdělí, jak se ten den cítí a co bude dělat. Talking stick potom koluje a každý se vyjádří. Účelem je zharmonizování všech přítomných a taky zkoordinování jejich činnosti. Common Community Meeting začíná podobně, ale potom se řeší běžná agenda. O Members Only Meetings nevím, protože jsem na nich nikdy nebyl.

Jak už jsem se zmínil, prožil jsem v Anglii necelé tři měsíce. Ta doba mi dala hrozně moc. Spoustu nových zkušeností, začal jsem cvičit Tai-či a tak podobně. O anglických komunitách existuje taky jedna knížka. Jmenuje se Diggers and Dreamers, což znamená v překladu Kopáči a snílkové. Je to nádherný název a velice přesný. Ti lidé nejsou spokojeni s momentálním stavem věcí a vymysleli si svůj vlastní svět. Jenomže o něm nejen uvažují nebo píší knížky, ale oni jej i uskutečňují, pracují na něm, kopou. Kopáči. A to je ta nejhodnotnější zkušenost: že se dá něco dělat, ne pouze nadávat.

—

Richard Kořínek (*1973) studuje v Olomouci filosofickou fakultu, obor angličtina-filosofie. Pracuje pro Kořeny budoucnosti a Hnutí DUHA Olomouc.