Miloševič v Haagu a globalizace spravedlnosti

Poprvé v historii soudí mezinárodní tribunál bývalou hlavu suverénního státu, obžalovanou z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ve stejné době, kdy proces s Miloševičem v Haagu začínal, byl v Bílém domě přijat se všemi poctami izraelský premiér Ariel Šaron, kterému je připisována odpovědnost za masakry palestinských uprchlíků v táborech Sabra a Šatíla v roce 1982. Šaron dostal ve Washingtonu souhlas s tvrdým postupem vůči palestinské samosprávě, Miloševič dostane v Haagu podle očekávání kriminál. Mezinárodní spravedlnost zatím očividně měří dvojím metrem.

Mnozí nicméně vidí v procesu s Miloševičem krok na cestě ke skutečné globalizaci lidských práv a spravedlnosti, která má vyvážit či „polidštit“ globalizaci ekonomickou. Spatřují v soudu naději, že právo a spravedlnost budou nadřazeny státní suverenitě a jejich dosah už nebude končit na hranicích národních států ani před branami prezidentských paláců. Sen o univerzální spravedlnosti je starý již několik století, avšak v současné fázi globalizace všeho a oslabování národního státu se může zdát reálnější než dříve.

Myšlenkový rodokmen tohoto snu se táhne k Immanuelu Kantovi a k „otci mezinárodního práva“ Hugo Grotiovi. Proti nim ovšem stojí neméně úctyhodná tradice, jejímž zakladatelem je Macchiavelli. Pře těchto tradic o hodnotu univerzální spravedlnosti versus státní suverenity je od 20. století známa jako spor idealismu s realismem. Spor lze formulovat i takto: zatímco idealisté vycházejí z toho, jak by věci měly být, realisté vycházejí z toho, jaké jsou. Jediné právo, které podle realistů skutečně platí v mezinárodních vztazích, je právo silnějšího. Abstraktní principy jako mezinárodní spravedlnost jsou podle realistů vždy jen „průhledným pláštíkem halícím sobecké, skryté zájmy států“ (E. H. Carr). Je tomu tak i v případě soudu s Miloševičem, nebo mají idealisté důvod k radosti? Podívejme se nejprve do historie.

Historie globalizace spravedlnosti

První pokusy o nadřazení spravedlnosti suverenitě a o kriminalizaci státníků byly učiněny po první světové válce. Vítězné mocnosti zvažovaly stíhání německého císaře Viléma II. za rozpoutání války a tureckých činitelů za genocidu Arménů. Přestože zřízení mezinárodního tribunálu předpokládaly poválečné smlouvy, nakonec k němu nedošlo. Rovněž všechny meziválečné snahy idealistů o ustavení mezinárodní trestní jurisdikce a zákazu válek ztroskotaly. Průlomem byly až mezinárodní vojenské tribunály v Norimberku a Tokiu po druhé světové válce. V Norimberku byli nacističtí pohlaváři odsouzeni a popraveni za „zločiny proti lidskosti“, které v době jejich spáchání ještě nebyly součástí mezinárodního práva, což bylo dosti sporné. Už v tomto prvním případě, kdy vítězové soudili poražené za porušení univerzálních principů (které sami se zpětnou platností definovali), byl navíc uplatněn dvojí metr. Podle daných principů měli být správně souzeni i představitelé vítězných mocností za bombardování statisíců civilistů v Drážďanech či Tokiu nebo použití atomové bomby proti převážně civilnímu obyvatelstvu Hirošimy a Nagasaki. A zatímco byli nacisté souzeni, ve středovýchodní Evropě probíhaly obrovské etnické čistky německého obyvatelstva. Zločinnost postupu vítězů však nikdy nebyla přezkoumána. Pravdu tedy měli zřejmě realisté: mezinárodní spravedlnost byla pouze pokračováním politiky vítězů jinými prostředky.

Po válce byla založena OSN, která přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv a Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy. Lidská práva tak byla globalizována na papíře, ale tam také zůstala. Snahu o jejich reálnější implementaci v mezinárodním měřítku zmrazila studená válka. Jelikož státy, které se tak rozhořčovaly nad nacistickými zločiny, nemohly norimberské principy jen tak odvolat, zvolily na základě tiché dohody nenápadný ústup. Kodifikace mezinárodního trestního práva vycházejícího z norimberských principů byla v OSN neustále odkládána. Ratifikovat Úmluvu o genocidě trvalo Spojeným státům čtyřicet let. Deklaraci lidských práv mohla americká velvyslankyně u OSN Jeanne Kirkpatrick klidně přirovnat k „dopisu Santa Clausovi“.

90. léta: spolu i na vlastní pěst

Dalším impulsem ke globalizaci spravedlnosti byl až šok z masakrů v 90. letech. V tanzanské Aruše byl zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR), který už poslal na doživotí za mříže někdejšího rwandského premiéra (tedy nikoliv nejvyšší hlavu státu) Jeana Kambandu. V Haagu byl vytvořen Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), před nímž nyní stojí Miloševič. (V Haagu existuje také Mezinárodní soudní dvůr, který ovšem řeší jen spory mezi suverénními státy a nenadřazuje jim lidská práva.)

Vedle těchto dílčích soudů byla zároveň oprášena myšlenka celosvětového trestního soudu a konečně se přistoupilo k její realizaci. Vznik Mezinárodního trestního tribunálu (ICC) byl odsouhlasen na konferenci OSN v Římě v roce 1998. Na konferenci se střetla různá pojetí tribunálu. Jedna skupina států v čele s USA, v níž byla většina velmocí a diktátorských režimů, prosazovala soud s omezenými pravomocemi. Před soud by nemohl být nikdo postaven bez souhlasu orgánů své země (diktátoři by tedy museli dát svolení ke svému vlastnímu souzení), nebo by činnost ICC mohly vetovat alespoň velmoci v Radě bezpečnosti OSN. Zbytek států podporovaný nevládními organizacemi požadoval silný a nezávislý soud s žalobcem, který může sám zahájit vyšetřování. Přes tvrdý nátlak USA na delegáty různých zemí byla nakonec odhlasována verze, která je blíž návrhu menších států. Proti hlasovala pozoruhodná aliance: USA, Čína, Izrael, Irák, Libye, Alžírsko a Súdán.

Tribunál bude mít právo soudit genocidu, agresi, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, mezi něž je zařazeno například i znásilňování, násilné rekrutování dětí a nucené transfery obyvatelstva. Bude však moci soudit pouze nové zločiny, které se stanou po jeho vzniku. ICC bude také moci vydávat mezinárodní zatykače. Všechny státy, které podepíší dohodu o vytvoření soudu, budou mít povinnost zadržet obviněného, pokud vstoupí na jejich území. Takto nezávislý soud představuje výrazný zásah do státní suverenity a dosavadní vrchol globalizace spravedlnosti. Cenou za příblížení snu mnoha generací idealistů (jejich dalším cílem je celosvětový soud pro lidská práva) je ovšem bojkot ze strany USA a nejspíše mnoha dalších zemí, které dohodu z Říma neratifikují. Bez ohledu na to bude ICC letos 1. července ustaven, neboť dohodu už ratifikovalo potřebných 60 států. Česká republika mezi nimi zatím není. Ke schválení tribunálu je nezbytná změna ústavy, tudíž dvoutřetinová většina v obou komorách parlamentu. Návrh sněmovnou už jednou neprošel, k dalšímu pokusu dojde možná ještě před volbami. Kdoví, jak se k tomuto omezení suverenity státu a imunity ústavních činitelů (ale i práva prezidentské milosti a amnestie) postaví třeba taková ODS?

Některé státy mezitím začaly globalizovat trestní právo na vlastní pěst a vydávat zatykače na mocné tohoto světa. Velkou událostí bylo zatčení Pinocheta v Británii za zločiny spáchané v Chile, byť byl nakonec vydán zpět do vlasti. Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger bude zřejmě muset citelně omezit svá přednášková turné. Ve stále více zemích světa může být vyslýchán, popřípadě žalován za svůj podíl na chilských i jiných zločinech. Největším šampiónem univerzální jurisdikce je Belgie. Od roku 1993 zde platí unikátní zákon umožňující soudit jakýkoli zločin proti lidskosti a válečný zločin bez ohledu na to, kde se odehrál a kdo byli jeho pachatelé a oběti. Skupina Palestinců zde podala žalobu na Ariela Šarona a nyní se chystá proces. Kdyby přijel Šaron do Belgie, mohlo by se mu stát totéž, co Pinochetovi v Británii, ale navíc by tam byl přímo souzen. Proto se jí raději širokým obloukem vyhýbá. Izraelské ministerstvo zahraničí bylo nuceno vypracovat seznam „nebezpečných“ zemí, převážně v EU. Belgii se ovšem musí vyhýbat i řada dalších státníků, na které zde bylo podáno trestní oznámení: Arafat, Husajn, Pinochet, prezidenti Rwandy a Pobřeží slonoviny. Spravedlnost se dostává do rozporu s diplomacií a belgičtí politici uvažují o omezení zákona. Státníci, kteří jsou momentálně u vesla, možná získají imunitu, aby mohli alespoň jezdit na jednání do Bruselu.

Humanitární intervence a soud s poraženými

Součástí trendu 90. let ke globalizaci spravedlnosti byly i tzv. humanitární intervence proti porušování lidských práv v Kosovu a na Východním Timoru. Humanitárními záminkami se však oháněly evropské mocnosti už v 19. století na ospravedlnění svých četných vojenských intervencí v Osmanské říši, která se postupně stala jejich faktickou polokolonií (mj. díky extrémnímu zadlužení). Mocnosti intervenovaly u příležitosti řecké války za nezávislost, a poté opakovaně proti perzekucím židů, libanonských křesťanů a Arménů.

Univerzální principy spravedlnosti už podle Grotia implikují možnost „spravedlivé války“ vedené na obranu poddaných cizího státu proti nespravedlnostem jejich panovníka. Z některých holubic se tak mohou snadno stát váleční jestřábové. Tento ornitologický zázrak bylo možno pozorovat právě při kosovské krizi v roce 1999. Nálety NATO byly ospravedlňovány snahou zabránit etnickému násilí jugoslávského státu na vlastních občanech. Otázka války rozdělila jak idealisty, tak realisty.

Napadení Jugoslávie ve jménu mezinárodní spravedlnosti, ale bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, bylo zřejmým porušením mezinárodního práva (stejně jako bombardování Afghánistánu). Nedostatečná legalita byla kompenzována maximální snahou o legitimitu v očích veřejnosti – tedy válečnou propagandou. NATO při náletech navíc podle Amnesty International a Human Rights Watch vážně porušovalo normy humanitárního práva bombardováním civilistů a používáním zakázaných zbraní (tříštivé pumy, munice s ochuzeným uranem). Podle některých renomovaných právníků se tak dopustilo válečných zločinů. Haagský ICTY se však touto obžalobou odmítl zabývat. Vrchní žalobkyně Carla del Ponte prohlásila, že ačkoli ze strany NATO došlo k některým chybám, není důvod alianci vyšetřovat, protože civilní cíle nezaměřovala záměrně. Rozhoduje tedy úmysl.

Když armáda Republiky srbské Krajiny použije při útoku na Záhřeb v květnu 1995 tříštivé pumy, přičemž je zabito sedm lidí a poškozen domov důchodců a dětská nemocnice, prezident této republiky Milan Martič je v Haagu obžalován z válečného zločinu. Zato když o pět let později tříštivé pumy NATO zasáhnou trh a nemocnici v Niši, kde zahyne 15 lidí, je to jen chyba. Kdo by si vůbec mohl myslet, že velitelé NATO úmyslně zaměřují civilní objekty?

Právníci, kteří alianci žalovali, si to myslí. Podle nich se aliance dopustila i záměrných masakrů. Když akce spojenců očividně nedokázala splnit prvotní cíl – zastavit etnickou čistku v Kosovu, údery se obrátily proti civilnímu obyvatelstvu s cílem podlomit jeho morálku a šířit strach. ICTY však odmítl byť jen přezkoumat tato podezření. NATO to přece myslelo dobře a Srbové zle. A dobrý úmysl omlouvá „vedlejší škody“. Na alianci se principy, podle nichž tribunál soudí Miloševiče a další jugoslávské válečníky, zkrátka nevztahují. Realisté tedy mohou opět konstatovat, že jde o právo silnějšího, které se pouze maskuje univerzální spravedlností.

Je proces politický?

Předpokladem nestrannosti jakéhokoliv soudu je jeho nezávislost. Také ICTY má ve svém statutu článek 16, podle něhož „bude jednat nezávisle a nebude získávat ani přijímat instrukce od jakékoliv vlády“. Spolupráce mezi domněle nezávislými mezinárodními žalobci a představiteli zemí NATO je však od počátku těsná a neskrývaná. Vystupují na společných tiskových konferencích a prohlašují, jak potírají válečné zločince, jako kdyby byli součástí jednoho a téhož týmu. Alianci – potenciálnímu obžalovanému – byla přidělena funkce zatýkání podezřelých a shromažďování údajů. Každý soud potřebuje svého policajta, je však otázka, kdo je ve službách koho. Pravděpodobnost, že by ICTY prověřil podezření, podle nichž jeho policajt překročil pravomoci, je ještě menší, než že by obvinění z policejního násilí řádně prošetřovala inspekce českého ministerstva vnitra. Bývalý mluvčí NATO Jamie Shea odpověděl na otázku, zda je možné, aby soud vyšetřoval i představitele aliance, otevřeně: „Nemožné. Byly to státy NATO, kdo tribunál založil, kdo ho financuje a každodenně podporuje.“

Jiří Dienstbier k procesu s Miloševičem poznamenává: „Zásada, že do rozsudku je třeba na obviněného pohlížet jako na nevinného, působí v Miloševičově případě absurdně. Nemožnost jejího dodržení však uchovává pocit, že proces je politický, jak soudí i prezident Koštunica. K tomu přispívá i obecná dikce obžaloby. Americká právnička z Yale, studující porušování lidských práv na Balkáně, označila obžalobu za ‚méně než průměrný produkt … napsaný byrokraty podle novinových výstřižků‘.“

Idealista by stejně mohl říct: lepší než nic. Soud s jedním válečným zločincem je lepší než s žádným. Dvojí metr ještě nemusí nutně znamenat, že samotnému Miloševičovi nebude měřeno spravedlivě. Tribunálu nelze upřít, že žaluje válečné zločince všech stran bojujících v jugoslávských konfliktech (nikoli však čelné bosenské a chorvatské politiky). Jakkoliv je soud jednostranným mocenským nástrojem NATO a dovolává se univerzálních principů pro partikulární cíle, tyto principy mohou fungovat jako dvousečná zbraň. Jakmile jsou jednou uznány, začínají žít vlastním životem a mohou se obrátit proti svým vlastním zakladatelům, kteří si vůči nim chtěli sami ponechat imunitu. Nad dvojím metrem i retroaktivitou norimberského tribunálu se většinou přivírá oko, neboť nacismus chápou téměř všichni jako absolutní zlo. U Miloševiče a bombardování Jugoslávie už je konsensus mnohem slabší. Mediální show s Miloševičem se potáhne roky a na povrch při ní vyjde mnoho věcí, což bude vyvolávat prospěšnou debatu o všech těchto otázkách.

Z hlediska realisty soud naopak přinese více škody než užitku. Hlavní funkcí medializovaného procesu je zpětná legitimizace problematické vojenské akce. Avšak mohou tak být předem ospravedlněny také další „humanitární intervence“ jugoslávského typu. Intervence jsou útokem na suverenitu a zásadu nevměšování se do vnitřních záležitostí, které doposud zakládaly alespoň jistou rovnost a vyváženost mezi národními státy. Intervencionismus ve skutečnosti prohlubuje mocenskou nerovnost mezi státy – suverenita jedněch (např. Jugoslávie) je omezena, moc druhých (NATO, velmoci) je právem intervence posílena. Taková „globální spravedlnost“ je paradoxně méně univerzální než dosavadní rovná suverenita. Pod zástěrkou globální spravedlnosti vzniká nová hierarchie globální moci – velmoci se vyvyšují nad mezinárodní právo, které přitom jejich slabší protivníky stále více svazuje.

Obrat po 11. září

S „válkou proti terorismu“ však došlo v trendu mezinárodní politiky 90. let k určitému obratu. Státníci, kteří vedou strukturálně podobné „protiteroristické“ konflikty jako Miloševič v Kosovu – Putin v Čečensku, Ťiang Ce-min v Sin-ťiangu či Šaron na okupovaných palestinských územích – mají nyní volnější ruku. V rámci boje proti „terorismu“ a „islámskému fundamentalismu“ získalo státní terorizování civilního obyvatelstva novou legitimitu. Bush totiž vede podobný typ konfliktu v globálním měřítku. Globalizace terorismu a války předstihla globalizaci spravedlnosti. O to paradoxnější je, že právě nyní začal soud s Miloševičem, relikt předchozího „humanitárního intervencionismu“. A že právě letos zahájí svou práci Mezinárodní trestní tribunál.

Americký odpor k ICC se po 11. září ještě prohloubil, i k procesu ICTY s Miloševičem má nyní USA poněkud rezervovaný vztah. Myšlenka celosvětového trestního tribunálu je touto změnou mezinárodní atmosféry vážně ohrožena. Ratifikaci ICC se brání také Rusko a Čína. Ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN zatím ICC ratifikovala jen Francie. Mezi válkami podobné snahy o ustavení mezinárodní trestní jurisdikce blokovaly především Itálie, Německo a Japonsko, tedy státy, které usilovaly o revizi mezinárodního statu quo. Dnes jsou to velmoci. Obávají se, aby jejich vlastní vojáci nebyli pohnáni před soud za činy, které spáchali v konfliktech doma či ve světě. Zvláště „světový četník“, ze kterého se mezitím stal „bojovník proti terorismu“, se pochopitelně nemůže něčemu takovému podřídit. Teroristy, které zatkne, si raději bude soudit sám. Mimo jiné proto, že mezinárodní soud nemůže ukládat trest smrti. Jestliže USA je nejsilnějším motorem většiny globalizačních procesů, v globalizaci spravedlnosti tedy naopak stále tahá za brzdu. Vhledem k tomu, že Amerika je naprostým světovým mocenským hegemonem, podpora silného a nezávislého mezinárodního soudu z jejího hlediska nedává smysl. ICC by se mohl stát politickým nástrojem protiamerických snah (podobně jako loňská konference OSN o rasismu v Durbanu). Občas by se snad Americe takový soud s univerzální legitimitou mohl hodit, ale sama by musela být z jeho působnosti vyjmuta. Počet civilních obětí vojenských akcí USA v Afghánistánu pravděpodobně přesáhl počet obětí z 11. září a jistě by chtěl někdo americké představitele žalovat z válečných zločinů.

Schmittovo varování

Viděli jsme, že globalizace spravedlnosti je – stejně jako ostatní globalizační procesy, ať už kulturní, ekonomické či politické – silně asymetrická. Spravedlnost možná v posledních letech překročila několik státních hranic, ale vždy se zastavila na vnějších hranicích západních velmocí, Ruska a Číny. Zvláště Spojené státy využívají univerzální principy proti svým protivníkům, když se jim to hodí, ale samy se bohorovně staví nad právo a spravedlnost. Debaty o univerzálních principech jako lidská práva se většinou točí kolem sporu, zda jsou tyto principy skutečně univerzální, anebo jen kulturně relativní (a tudíž je jejich prosazování „západním imperialismem“). Přitom se zapomíná, že je to sám Západ a především USA, kdo se v důležitých momentech odmítá podřizovat i těm nejzákladnějším mezinárodním principům. Pokud tedy někdo hledá západní imperialismus, ať se raději soustředí na tuto asymetrii a dvojí standardy.

Idealisté jsou optimističtí. Existence Mezinárodního trestního tribunálu a přibývání států s globalizovaným trestním právem po vzoru Belgie zaručí, že váleční zločinci včetně těch nejvýše postavených nebudou moci volně běhat po světě, nýbrž se octnou tam, kam patří – před nezávislým soudem. Vítězství spravedlnosti nastane, až se univerzální jurisdikci zcela podřídí i světový hegemon a ostatní velmoci.

Zatímco podle idealistů se už svět blíží naplnění jejich snu, realisté varují, že je lépe se z tohoto snu zavčas probudit. Nejvarovnější proroctví o globalizaci spravedlnosti přichází od kontroverzního právního teoretika a politického filozofa Carla Schmitta (1888–1985). Podle Schmitta je celé novověké myšlení Západu ve znamení snahy vytlačit politický konflikt z našeho světa. Spory mají být „racionálně“ řešeny na základě „objektivního“ popisu situace, „neutrálního“ hlediska a „univerzálních“ principů. Podle Schmitta je však každý univerzalismus falešný a skrytě politický. Rádoby univerzální rozum má svůj rub: ten, kdo byl dříve v politickém konfliktu chápán a uznán jako nepřítel, tj. nositel jiných lidských hodnot, je nyní odlidštěn a ponížen na pouhého zločince, extremistu nebo blázna. Konflikt je prezentován jako boj mezi lidským a nelidským, mezi zástupci lidskosti a zločinci proti lidskosti. Pokud nestačí jen porazit nepřítele, ale zlikvidovat a odsoudit zlo, hrozí úpadek do násilí zbaveného všech mezí. Čím univerzálnější a absolutnější je náš cíl, tím více násilí je možno v jeho jménu spáchat. Snaha o depolitizaci končí katastrofou. Ve skutečnosti je politický konflikt z lidské společnosti nevykořenitelný a nelze před ním utéct. Pokud to Západ neuzná a nerezignuje na svůj falešný univerzalismus, budou mít další konflikty tendenci ke stále větší brutalitě a totálnosti.

Globalizace spravedlnosti, úsilí o právní, tedy nepolitické řešení všech konfliktů, je realizací Schmittových nejhorších obav. Odsouzením Miloševiče za zločiny proti lidskosti si Západ potřebuje potvrdit, že reprezentuje univerzální lidství, zatímco jeho protivník představuje nelidské zlo. Rovněž ICC, celosvětový tribunál univerzální spravedlnosti, je vyjádřením touhy vytlačit politiku za obzor moderního univerzalismu, postavit každý konflikt před neutrální tribunál rozumu. Podle Schmitta se však každé neutrální území stává postupně novým bitevním polem.

Je téměř symbolické, že mezinárodní trestní tribunál je zřizován na počátku globálního „protiteroristického“ tažení. Rovněž ono se zdá být uskutečněním Schmittovy noční můry. Válka proti celému státu, potenciálně státům, je vedena jako boj proti zlým, nelidským teroristům. Celý svět a lidstvo se má vypořádat s teroristy, Usámy a Saddámy. Nyní bude důležité, jaký vztah spolu „válka proti terorismu“ a „globální spravedlnost“ navážou. Zatím je mezi nimi spíše rozpor. USA si počíná jednostranně, mezinárodním právem se neřídí a ICC bojkotuje. Tažení však zřejmě bude trvat dlouho a USA bude přes svou vojenskou soběstačnost potřebovat více mezinárodních spojenců a legitimity. Potom možná uzná mezinárodní tribunál, přenese svůj boj na jeho půdu, a spojí tak tažení proti terorismu s úsilím o globální spravedlnost.

Podřídí se potom i velmoci mezinárodním principům vyžadovaným ICC? Bude to, jak doufají idealisté, vítězství opravdového univerzalismu? Anebo opět jen falešný nástroj moci, který bude soudit pouze velmocensky definované teroristy a zločince a v důsledku plodit stále násilnější konflikty, jak prorokoval Schmitt?