Mnohé řeky

25. října 2021 /
foto: Tanya Tulupenko
Vybrané básně filmového historika, básníka a spolupracovníka Sedmé generace Luďka Čertíka pocházejí z jeho sbírky Mnohé řeky (Pilgrim 2021). K dostání v knihkupectví ArtMap či přímo u autora (certik.ludek@gmail.com).

VŠECHNY PROMĚNY SLUNCE

A věřím, že každý, kdo tvrdí, že svět je dobrý, neříká pravdu.

A věřím, že každý, kdo tvrdí, že svět je špatný, neříká pravdu.

A věřím na krásu. A věřím na lemčíky. Na lemčíky oddané úvahám o kráse —

výstavky z květů, oblázků a plastových víček pečlivě rozvržených podle barvy.

A věřím na břízy v Americe a břízy v Evropě. Na hluboký jazyk duše.

A věřím na vodopád, pod nímž stojíme. A vodopád, který v nás žije.

A věřím, že čeho se dotknu, to navěky půjde se mnou.

A věřím na koně, kteří se nikdy nezastaví. Na půdu, jež se nikdy nevyčerpá.

A věřím na uštknutí, spinifex, ohňové dravce a skleněný dům pouště.

A věřím na dějiny psané na rub větru. Tak pevně a neochvějně

na krvácení, zázrak nového dne. A věřím na lásku jako vlnobití.

Na všechny proměny slunce. Na očistu, oheň, znovuzrození.

 

A jak málo stačí…

 

O KYTOVCÍCH A LIDECH

Znám spoustu příběhů o buddhovství,

ale žádný tak vznešený, jako ten o kytovcích.

Všech těch kosatkách odtržených od rodin.

Všech těch harpunovaných velrybách,

jež v zoufalství harpunovaly mořské dno.

Všech těch sviňuchách zapletených do

rybářských sítí a kulohlavcích, jejichž mléko

zhořklo neviditelným jedem. A tu se dočítám

cosi o člověku, kterého plejtvák uchránil před

hladovými žraloky. O ženě, která se chystala

skoncovat se životem, ale na poslední chvíli ji

objevili delfíni. Anebo o běluze, která komusi

vyzvedla telefon spadlý do vody. A také cosi

o Palestincích a Izraelcích, odpálených raketách

a zmařených lidských životech. A také cosi

o Turcích a Kurdech, Pákistáncích a Indech,

šíitech a sunitech — mešitách plných krve

a pokroucených těl, touze po odplatě

a začarovaném kruhu násilí. A tohle bych

si přál — aby nám v prsou rozvážně tlouklo

velrybí srdce a odpouštět opět bylo lidské.

 

***

motýlům pozdního léta:

 

až budu hloubit soucit pro vás a pro žraloky

dám si záležet, abych kopal opravdu hluboko

 

a dá-li Bůh (nebo kdokoliv hodný toho jména)

má práce najde hebké dno

 

NĚCO DIVOKÉHO

překládat básně Jane Hirshfield

říct ti, jak moc mi záleží na každém slovu

 

vyřčeném společně

 

jít ven

jít za město

a za městem spatřit

husy na ozimu

 

něco divokého, co nám uniká

 

PŘIJDE DEN

kdy se opět staneme medvědy a vlky

kdy odejdeme do lesů, vystoupáme do hor

a daleko od všeho a všemu nablízku

budeme pít z potoků, polehávat v trávě

jedním dechem ctít vše nepoddajné

a za nocí spřádat nové, laskavější sny

 

 

Kdosi se mě zeptal,

zda vím, jaké to je, být trávou.

Upřímně, nemám nejmenší tušení.

Vím ale, jak být trávě nablízku;

jak být s ní, pro ni, v ní.

Vím, jak milovat mimo sebe.

Jak proměnit srdce v dlouhý

dům s dostatkem pokojů

 

pro všechny.

 

 

a

přál bych si

žít hebce

z květu na květ

pro všechny své

budoucí tváře

být domovem

mnoha srdcím

beztížně

tančit vším

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2024 vychází ve 2. polovině ledna