Musí se začít jinak

Jak jste se dostal k ochraně přírody na Moravě?

Přestože nepocházím z tradiční lesnické rodiny, k lesu mě to táhlo vždycky. Asi je to i tím, že jsem do školy chodíval přes lesopark Bělský les v Ostravě. Můj starší brácha zase jezdíval s ornitology fotit ptáky a já jsem do lesa taky chodil pořád. Původně jsem chtěl jít studovat střední lesnickou školu, ale nakonec jsem vystudoval gymnázium a následně lesnickou fakultu v Brně. Po studiu jsem nastoupil do Lesoprojektu v Hradci Králové a od devětaosmdesátého pracuji tady ve Správě CHKO.

Jak vypadá vaše pracovní náplň?

Jsme tady dva lesníci, kteří dělají přímo lesnický obor. Území CHKO máme rozdělené na dvě části. Pod severní část spadá okres Frýdek Místek a pod jižní Vsetínsko. Kolega se stará o Moravskoslezské Beskydy s největšími vrcholy jako Lysá hora, Smrk a Kněhyně. Já spravuji hřeben Javorníků a Vsetínských vrchů. V CHKO se nám překrývají vlastníci od státních lesů přes soukromé a obecní lesy, a když to řeknu zjednodušeně, naším hlavním úkolem je hájit zájmy ochrany přírody při hospodaření v těchto lesích.

A to děláte jak?

Celé území máme rozdělené na tři zóny podle odstupňované formy ochrany. První zóna je nejpřísnější a třetí je nejméně přísná. Kromě toho spravujeme maloplošná zvláště chráněná území, tedy národní přírodní rezervace, přírodní rezervace a přírodní památky. Pro vybrané části, kde se zpracovává lesní hospodářský plán, vydáváme závazné stanovisko k jeho schválení a pro každou rezervaci vypracováváme plán péče, který detailně popisuje, co se v daném území může či nemůže dělat. Také nás překrývá ptačí oblast a evropsky významná lokalita Beskydy, které vznikly jako součást celoevropské ochrany přírody Natura 2000. Předmětem našeho zájmu je tedy i ochrana nejvzácnějších a nejvíce ohrožených přírodních stanovišť, živočichů a rostlin, vzácných ptáků, ale i velkých šelem, jako je rys, medvěd nebo vlk. Také pomáháme vlastníkům lesů financováním některých činností, například výsadby listnatých dřevin a jedle, ochrany přirozeného zmlazení proti zvěři anebo hloubení tůní pro obojživelníky.

Pavel Popelář, foto: archiv Pavla Popeláře.

Co se tedy smí a co se nesmí provádět v jednotlivých zónách?

V první zóně se nacházejí přírodě blízké porosty, kde se nejčastěji uplatňuje bezzásahovost, v podstatě jsou určené pro samovolný vývoj nebo hospodaření založené na výběrných principech. Ve druhé zóně, kde převažují listnaté a smíšené porosty, je povolená těžba do určitého procenta s ponecháváním výstavků a ideální by zde byl postupný přechod k výběrnému hospodaření. Ve třetích zónách s převahou uměle založených smrčin se hospodaří prakticky bez omezení. Naším úkolem je zvážit, kde a jaké omezení aplikovat, a vlastníci lesů pak na základě našeho rozhodnutí mohou uplatnit náhrady za omezení lesního hospodaření.

Jak vaši práci ovlivnila současná kůrovcová kalamita?

Abych pravdu řekl, kůrovec nejvíce řádí v porostech třetích zón, což jsou v podstatě kulturní smrčiny. Ty mají pro nás víceméně minimální ochranářskou hodnotu, takže do toho prakticky nevstupujeme. Složitější je to v první a druhé zóně. Předloni jsme vydali vzhledem k lýkožroutovi velké rozhodnutí. Pokud by holina překračovala jeden hektar, jsou vlastníci povinni v porostu nechávat smrkové souše, nebo i zpracované ležící dřevo o objemu třiceti kubíků na hektar. Nejpřísnější omezení jsou z naší strany v rezervacích, kde se ve vybraných částech mohou odkorňovat jen ležící zlomy a vývraty napadené kůrovcem, stojící stromy se nechávají bez zásahu. Na ostatní ploše jsou povolovány odstupňované zásahy proti kůrovci, zejména pokud je v blízkosti čistý smrkový porost. Opravdu záleží na oblasti.

Kterých oblastí se týká úplná bezzásahovost?

Nejpřísnější omezení platí na nejvyšších vrcholech, kde se nacházejí poslední zbytky přirozených smrčin. Z hlediska vývoje přirozeného lesa je nutné, aby tam nějaké ležící dřevo zůstalo, což se prakticky daří a v tomto názoru se potkáme i s vlastníky, kterými jsou zejména Lesy České republiky (LČR) a církevní lesy. Složitější je to například na Vsetínsku, kde je vlastnická struktura hodně roztříštěná. Lesy zde z části vlastní opatství, LČR a obce, ale také velké množství soukromých vlastníků, kteří spravují ve většině kolem tří hektarů lesa. Proto je obtížné s vlastníky vůbec přijít do kontaktu, a navíc je jich tolik, že je nějaké ovlivňování hospodaření hodně komplikované.

Jak se rozdrobená držba podepisuje na lesích?

Velká část majetků je v podstatě neobhospodařovaná. Porosty jsou nepřístupné a tím, jak jejich vlastníci stárnou, dědí je nejbližší příbuzní, kteří často ani nevědí, kde se jejich les nachází. Taková ta divoká devadesátá léta, kdy dřevo hromadně skupovaly firmy a dávaly lidem peníze, to už je pryč. Lidé si poté začali dávat pozor a zjistili, že je les velký majetek. Teď je situace ještě trochu jiná. Ceny dřeva šly rapidně dolů, zvlášť u smrku, a někteří vlastníci se o porosty nestarají vůbec.

Beskydy, foto: Mirek Molin.

Co se s takovými lesy dá dělat?

Teď jednáme asi s deseti vlastníky o odkoupení kolem třiceti hektarů lesa, ve kterém se už na většině plochy léta netěží a má charakter v podstatě pralesovitého porostu, kde jsou souše, torza a narušené stromy. Je možnost, že těch třicet hektarů odkoupí stát, nebo se snažíme domluvit náhrady na těžbách, kdy za veškerá omezení dostanou vlastníci úhradu. Je to však běh na dlouhou trať. Všichni spoluvlastníci musejí souhlasit, a pokud by šlo o výkup, vše se musí nechat odměřit a ve výsledku se může stát, že se to nepovede.

Proč tomu tak je?

Jednání jsou tak na rok, dva a člověk dneska neví, jestli budou peníze ve státním rozpočtu. Takových podobných porostů je opravdu hodně, a pokud by se nám to povedlo, mohli bychom pokračovat podobným způsobem ve větším rozsahu dál. Ale je to v podstatě nekonečná práce. Navíc se v takových porostech stromy těžko kácí a nedojede tam technika, protože chybí cesty. Mnohdy jsou to rodové majetky, takže je to i citlivá záležitost. Valaši jsou v tomto ohledu velmi svérázní, a je to tedy občas složité. Ale nakonec, když vidí, že je to i pro ně výhodné, většinou na to kývnou.

Řekněme, že jsou vámi zmíněné lesy zasažené kůrovcem. Co s tím dělá CHKO?

My kůrovce řešit nemůžeme, nemáme na to zákonné ani finanční prostředky. Z našeho pohledu to chápeme tak, že když už jako důsledek kůrovcové kalamity vznikají obrovské holiny, je to šance na změnu druhové skladby, možná snad i na změnu hospodaření. Samozřejmě pomáháme získávat prostředky z evropských operačních programů, aby se holiny mohly zalesnit převahou listnáčů. To se daří a přes oplocenky se tady holiny opravdu zalesňují. Také se začíná pracovat s přípravnými dřevinami, břízou a jeřábem a lesníci se vracejí k postupům, které jsou známé ze starší lesnické literatury a opravdu fungují.

Lesy neničí jen kůrovec. Co je podle vás další příčinou jejich hromadného rozpadu?

Velkým problémem je sucho. Nejde ani tak o množství srážek, ale jejich distribuci. Střídají se přívalové deště a dlouhé epizody sucha, a tak se to pořád opakuje. Loni nastala změna. Celý červenec propršelo, takže se to trochu zlepšilo, což můžeme vidět na jedlích, které mají přírůsty a jsou vitálnější. Ale je patrné, že mají problémy dřeviny, které normálně tolik vody nepotřebují, jako borovice a duby. Vidět je to také u jasanů, které dlouhodobě odcházejí na houbová onemocnění, trpí i jilmy a spousta dalších dřevin. U buků se oslabení zatím neprojevilo, ale časem se může vyskytnout. To by byl obrovský problém, jelikož bychom je neměli čím nahradit. Navíc jsou půdy po smrčinách bez živin, takže je jen dobře, že se začínají sadit přípravné dřeviny. Jeřáb údajně velice rychle zlepšuje půdně fyzikální vlastnosti a dostupnost prvků rozpadem listí. Tak se uvidí, ale určitě se nedá pokračovat v sázení smrku v nižších a středních polohách, to je zjevné a snad to už většina vlastníků pochopila.

Beskydy, foto: Mirek Molin.

Takže nějakou naději do budoucna vidíte?

Trochu ano, ale není to tak jednoduché. Na holinách bude obrovský problém se zvěří, když doslouží oplocenky, což je otázka méně než deseti let. Když pak do mladého porostu vnikne zvěř, jen těžko ji někdo zloví, aniž by tam nadělala škodu. Navíc to nevypadá, že by stavy spárkaté zvěře šly dolů, a to je pro budoucnost lesa základ. Takže se ještě uvidí. Každopádně vidím pozitivní změny, které dříve ani nebyly možné. Třeba přípravné dřeviny byly dříve označovány za plevelné. Ve velkém se vyřezávaly, aby rychleji odrostly smrky. Ale teď se k nim pomalu vracíme.

Ještě otázka ke zvěři. Jedním z řešení je zavřít zvěř do obor. Co si o tom myslíte?

V některých případech by to asi přineslo ten největší užitek. Je to složité, ale můžeme vidět, že fungují například přezimovací obůrky, které škody způsobené zvěří zmenšují. Zvěř se do nich na zimu naláká, přes zimu se dokrmuje a pak se zase vypustí zpátky. Ale ta situace s přemnožením se stále nemění, i když se zpřísňují kritéria. Desítky let se o tomto problému pořád mluví, a přesto se stav nelepší. Takže ano, možná i takový radikální přístup by pomohl. Nicméně by k tomuto řešení byl pravděpodobně velký odpor, hlavně mezi myslivci. Ti se vždy ohánějí etikou, ale když si člověk vezme, kolik špatně střelené zvěře běhá po lese, trpí a pomalu umírá, to jde nějaká etika stranou.

Existuje podle vás i jiné řešení?

Například mohou větší vlastníci začít provozovat myslivost sami, jako to u nás dělají lesy ve vlastnictví augustiniánského řádu. Funkční by to mohlo být i u LČR, kdyby měly větší část myslivosti ve své režii. Jsou příklady z Německa a Rakouska, kde místo pronájmů vytipovali místní myslivce a lovce, dali jim povolenku na odstřely a poplatek a stav zvěře šel hned dolů.

Proč si myslíte, že se to u nás nemění?

To si můžeme říct upřímně. Kromě myslivců střílí také spousta politiků, kterým to tak vyhovuje. Lov byl vždycky určité privilegium. Pro LČR jsou zase pronájmy jakýmsi finančním přínosem, ale když se pak spočítají škody, je to spíš naopak. Myslím si, že v tom hrají roli především osobní zájmy. Nechci všechny házet do jednoho pytle. Jsou samozřejmě i vlastníci a nájemci honiteb, pro které je myslivost vášeň a střílejí dost, ale na těch stavech se to bohužel pořád nějak výrazně neprojevuje.

Jak je to podle vás s přirozenými predátory?

To je složitější. Jsme okrajovou oblastí a jedna vlčí smečka, několik rysů a nějaký ten medvěd určitě ke snížení stavů nepostačí. Pro medvěda navíc spárkatá zvěř není hlavní potravou, je to všežravec a více ho zajímají mršiny. Proč stavy predátorů nerostou, je samozřejmě otázka. Roli v tom může hrát nelegální odstřel, ale nejsou pro to důkazy. Co si vzpomínám, tak tu nějaké kusy byly evidentně střelené, ale střelce nikdy nedopátrali. Ale když se někde objeví vlčí smečka, okamžitě se to pozná. Zvěř v podstatě hned zmizne. Ne že by byla vylovená, ale migruje a nezdržuje se na jednom místě. Tím se škody rozptylují na větší plochu. Kdyby to takto fungovalo, bylo by to určitě přínosné, ale nevím, jestli je reálné počítat se šelmami jako hlavním činitelem úbytku zvěře.

Co říkáte na návrat k přírodě blízkému lesnímu hospodaření? Fungovalo by i v hospodářských lesích?

Na to, že lesy obhospodařované přírodě blízkým způsobem jsou finančně výnosné, existuje nespočet studií. Přechod na jiný typ hospodaření založený na výběrných principech, kdy kritériem není věk, ale tloušťka, je normální hospodářský postup. Nejde o výmysl ochranářů přírody. Lesníci musí změnit myšlení a budou si muset zvyknout na úplně jiné principy, což je mnohdy těžké. Problém není jen v hospodaření, ale i v dřevozpracujícím průmyslu, který byl a je víceméně nastavený jen na smrky. Nicméně by se to mělo obrátit. Nemohou se donekonečna přizpůsobovat jen producenti.

Beskydy, foto: Mirek Molin.

V lesích je také nedostatek pracovních sil. Nebude jich při přechodu k přírodě blízkému hospodaření potřeba více?

Přírodě blízké způsoby hospodaření pracovní sílu šetří. Spoustu činností už pak lesníci nemusí provádět. Ale je pravda, že přechod z toho typicky pasečného lesa je náročný, a z počátku i finančně. Když už pak začne fungovat, práci ulehčuje, protože ta se v podstatě zúží jen na výběr stromů. V ideálním případě odpadá zalesňování, prořezávky, minimalizují se škody větrem, a v konečném důsledku odpadá i ten kůrovec. Spoustu činností lesníka převezme samotný les. Navíc ekonomické modely ukazují, že tento druh hospodaření není ztrátový a z dlouhodobého hlediska má vyšší výnosy. Vlastník neprodělá na tom, že nebude mít holiny a nechá pár stromů v porostu k zetlení. Naopak tím přidá vitalitě lesa. Problém nastane, když revírník, který vypěstoval přírodě blízký les, nemá adekvátního nástupce. To pak může být vše, co budoval třicet let svého života, během pěti let pryč.

Změna způsobu lesního hospodaření je potřebná. Dokážete říct, jak na to reagují a budou reagovat lesníci?

To je individuální. Nedávno jsem se setkal se dvěma lesníky. Jeden říkal, že doposud vše dělal blbě, a snaží se to změnit. Holt se musí začít jinak. A druhý zase reagoval tak, že když hospodařil tímto způsobem doteď, měnit se nebude. Pravdou je, že na zalesňování velkých holin po kůrovci jsou potřeba obrovské náklady, ale to je proto, že se nepodsazovalo. Kdyby se třeba dvacet let před kůrovcem smrčiny ředily, je dneska úplně jiná situace, ale to se nedělo. I teď ještě někteří vlastníci pořád sadí smrk.

To vzhledem k situaci nechápu. Proč tomu tak je?

Já to také nechápu. Někteří z nich tvrdí, že je smrk přípravná dřevina. O tom mám sice pochybnosti, ale možná je to důsledek toho, že byl ve školkách přebytek smrku, tak ho chtějí ještě během jednoho, dvou roků využít. To jsou mé domněnky a neříkám, že to tak skutečně je. Také je nedostatek jiného semenného materiálu. Ale školky se poměrně rychle přizpůsobují. Teď je nová metoda, při níž vám za rok vypěstují bukovou sazenici na vzduchových polštářích. To je až moc rychle, a dokonce jsem od některých lesníků slyšel, že takové stromky moc nevydrží a mají velké ztráty. Jiní zase říkají, že to tak špatné není. Ale podle mě spěch v lese není nikdy dobrý a nevyplácí se.

Myslíte si, že současný stav lesů bude tou příčinnou, která spory mezi zastánci a odpůrci bezzásahovosti urovná?

Částečně asi ano. Ale například v Jeseníkách je to podle mě až moc vyhrocené, a to i ze strany environmentalistů. Pro lesníky je to velká zátěž. Ze všech stran se na ně útočí a oni se s tím musejí nějak vypořádat. Byli zvyklí, že v lesích vládnou, a teď jim to někdo bez diskuse zakáže. Z mé osobní zkušenosti musí trochu couvnout obě strany. Když se rozejdou s tím, že jedna absolutně prohrála, nikdy to nekončí dobře. Nemám proti environmentálním organizacím nic, ale také vím, že na sebe těmito spory upozorňují nebo přitahují média. Možná že tím prosadí i něco víc, ale nevím, jestli to úplně stojí za to. Samozřejmě odvádějí i spoustu užitečné práce, ale u některých případů mám trochu pochybnosti.

Jak celou situaci okolo kůrovcové kalamity a obecně vývoj zdravotního stavu našich lesů vnímáte do budoucna?

Je to šance na změnu, jak v druhové skladbě, tak v hospodaření. Ale je tu jedna podstatná věc, kterou nejsme úplně schopni ovlivnit, a tou je klima. Když nebude pršet, může se stát, že uschnou i druhově bohaté lesy, i když budou určitě odolnější. Ale stále vidím v přírodě blízkých lesích větší šanci, že se nějaká dřevina přizpůsobí a něco vždy přežije. Proto jsou druhová změna, snížení stavu zvěře a proměna lesního hospodaření zásadními podmínkami pro budoucnost našich lesů.

Připravila Heda Greplová. Autorka studuje na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Kontakt: greplova.heda@gmail.com.

Tento text byl vytvořen s finanční podporou TA ČR.