Že žijeme ve věku rozumu, na to snad dnes neskočí už ani maturant. Postmoderní výkřiky jako vyučovat ve školách mimo vědu i magii sice v západních společnostech přežívají na periferii debat o žádoucí povaze vzdělávání, nicméně paralelní výkladové rámce postavení člověka ve všehomíru bují s nevídanou silou. I z krátké procházky mezi regály s esoterickou literaturou v běžném knihkupectví se může čtenáři zatočit hlava. V jedné malé moravské vesnici dnes spolu přes plot sousedí katolík, měřič geopatogenních zón, krystalový terapeut a astroložka; v létě zde jako bonus projíždí povoz přívrženců Hnutí Hare Krišna. Představy o pravdě, víře a rozumu se mohou zdát stejně barevné jako stejnokroje jejich nositelů.
Jakou část té které nauky přibalíme do kufříku symbolických map k orientaci na své životní cestě a kterou již vykážeme na smetiště nedůvěryhodných idejí, záleží více méně na naší osobní nátuře. A právě mechanismy třídění reality a fikce, pravdivého a bláznivého, samozřejmého a záhadného jsou námětem posledního filmu Karla Vachka Tmář a jeho rod. I bez znalosti mezinárodního věhlasu uznávaného režiséra záhy snadno podlehneme jeho podmanivé výzvě k provokativnímu putování za intelektuálním dobrodružstvím. Profesor Vachek je nám na tomto vážném i obskurním výletě průvodcem, který má cosi z archetypů moudrého starce, kejklíře i mága zároveň.
Spolu s ním nasloucháme mudrcům v jejich poustevnách po strop obložených knihami, účastníme se kázání odhalujících světové spiknutí, pozorujeme psychoterapeuticko-šamanské seance, debatujeme s mystiky, léčiteli a kryptozoology. Byť je konverzační jazyk různorodý — skáče mezi pojmy ze světa chemie, záhadologie, genetiky nebo třeba teologie — největších nadějí, sympatií, a tím i jisté privilegovanosti jako by se v tomto karnevalu výkladů dostávalo fyzice. Některé z návštěv mohou vzbuzovat údiv, jiné úsměv či obdiv, a to podle toho, jakým měřítkem je kalibrovaná naše vlastní optika.
Vachek jakožto dokumentarista-umělec míchá elixír, jehož verbální síla je mistrně umocněna vizuálními prostředky. Nečekaná spojení i protiklady se objevují často právě skrze nápaditou střihovou zkratku. Jazyk umění nám tak pomáhá nadechnout se tam, kde nám exaktnější dokumentární linie začíná být příliš těsná. Jednotlivé světonázory, víry, záhady a jejich zachycené reflexe režisér prvoplánově nehodnotí, natožpak aby je soudil (ostatně není zde v roli člena klubu skeptiků Sisyfos). Jeho posláním je osahávání křehké a nejasné hranice mezi známým světem a neznámem. Na divákovi pak zůstává, jakým způsobem si nabyté zážitky začlení do svého duševního světa.
Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid, režie Karel Vachek, Česká republika 2011, 199 minut, premiéra 3. května 2012, více o filmu včetně ukázky najdete zde.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář