Pevnost Evropa?

Státy Evropské unie se během poslední čtvrtiny dvacátého století vzhledem ke klesající porodnosti a rozsáhlé imigraci postupně vrací k bývalé, tradiční mnohonárodnostní a etnické skladbě. Tato nová –  nebo spíše obnovená – kulturní rozmanitost ovšem ohrožuje po generace zafixované pojetí „národní jednoty“. Vlády jednotlivých členských států z mnoha různých důvodů (z nichž významnou roli hraje také nárůst stoupenců pravicového extremismu téměř ve všech zemích EU) považují boj s nelegální migrací za jeden z prioritních problémů své agendy. Ve vysoce symbolickém politickém diskurzu začaly být pojmy imigrant a imigrace používány jako negativní symbol pro skutečné socioekonomické problémy (kriminalita, nezaměstnanost či neuspokojivá bytová politika). Nabízí se otázka, zda Evropská unie skutečně nesměřuje k budování „Pevnosti Evropa“ (založené na hermetickém uzavření hranic a postupném vyloučení usazených cizinců) tak, jak to předpovídá část akademické obce, respektive aktivistů nevládních organizací, jež se zabývají migrací.

V poválečném období, zejména v padesátých a šedesátých letech minulého století, státy západní Evropy imigraci intenzivně podporovaly, především z důvodu zvýšené poptávky po laciné pracovní síle. Jednalo se zejména o obyvatele států jižní Evropy a dále o občany Turecka, Alžírska, Maroka, Tuniska, ale i Indie a Pákistánu. Ropná krize v letech 1973 – 1974 přinesla nejen nutnost restrukturalizace ekonomik, ale následně přinutila západoevropské státy výrazně omezit, respektive zastavit proaktivní imigrační politiku a naopak postupně prosazovat politiku restriktivní. Jakkoli byli cizinci k návratu do země původu často doslova pobízeni – mimo jiné i příslibem finanční satisfakce – ze zhruba 20 milionů pozvaných cizích pracovníků jich odcestovala jen o něco více než polovina. Politika „rotace cizích pracovních sil“ tak splaskla jako mýdlová bublina, protože cizinci (pracovní migranti) zkrátka odmítali opustit hostitelské státy.

Zhoršující se ekonomická situace postupně vedla k prohlubování záště vůči cizincům ze strany většinových společností jednotlivých států a k rostoucímu tlaku na stále intenzivnější omezování migrace. Situace se dále zproblematizovala na přelomu osmdesátých a devadesátých let v souvislosti se zhroucením autoritativních režimů zemí střední a východní Evropy. Příliv ilegálních pracovníků, azylantů a kvaziazylantů (ekonomických migrantů, kteří se rozhodli využít nebo zneužít azylovou proceduru), stejně jako návrat etnických menšin do mateřských zemí tehdy způsobil silný migrační přetlak. Přes prosazení razantních restriktivních opatření počet imigrantů výrazně rostl až do roku 1993, což bylo mimo jiné ovlivněno také balkánskou krizí, která vrcholila právě ve výše zmíněném roce.

S jistou dávkou nadsázky by se dalo říci, že napětí způsobené postupným uzavíráním hranic začalo nahrazovat původní geopolitické napětí související s bipolárním rozdělením světa. Přestože se ve druhé polovině devadesátých let počet příchozích cizinců víceméně stabilizoval, imigrace je i nadále jedním z nejožehavějších problémů, kterému musí Evropská unie čelit.

Pokud shrneme základní statistické údaje, zjistíme, že v současné době žije v zemích Evropské unie – podle informací Evropského statistického úřadu – přibližně 13,5 milionů cizinců, včetně občanů nečlenských zemí, což znamená 3,6 procent celkové populace. V tomto kontextu lze hovořit o klesajícím trendu, neboť v roce 1995 se jednalo o 15 milionů cizinců, což se rovnalo zhruba čtyřem procentům populace. Většinu z nich tvoří trvale usazení cizinci, kteří přišli do EU za prací, a také jejich potomci. Podstatnou skupinu ovšem tvoří i ilegální migranti a mediálně nejvíce viditelní žadatelé o azyl.

Během poslední dekády dvacátého století požádalo v členských státech EU o azyl více než čtyři miliony osob, a ačkoliv drtivá většina žádostí byla zamítnuta, mnoho z odmítnutých uprchlíků se stále nachází na jejich území. V roce 2000 bylo navíc na území EU podle odhadu Evropského statistického úřadu více než dva miliony ilegálních migrantů a více než půl milionu odmítnutých žadatelů o azyl, kteří neměli žádný legální důvod zde setrvávat.

Řečeno tržním slovníkem: rostoucí imigrační nabídka ovšem evidentně není v souladu s poptávkou. Občané zemí Evropské unie se obávají, že se v důsledku „záplavy“ nově příchozích cizinců a jejich vysoké porodnosti stanou menšinou ve vlastní zemi, která ztratí kontrolu nad chodem státní administrativy, rozdělováním národního bohatství a vlastní bezpečností. Jinými slovy, obávají se chaosu, ekonomické recese a ztráty vlastní identity, neboť zjevně není možné integrovat všechny nově příchozí imigranty alespoň tak „důkladně“, jak by si to majoritní populace představovala. Téměř ve všech zemích Evropské unie způsobuje imigrace sociální i politické nepokoje. Masová média navíc problém imigrace svým typickým způsobem neustále zviditelňují, a obvykle tak přispívají k posilování xenofobních předsudků. Ty jsou dále podporovány především politickými extremisty a jejich populistickou rétorikou, která s oblibou zdůrazňuje hlavně negativní dopady imigrace na domácí zaměstnanost a kriminalitu. Pochopitelnou reakcí vládních stran na rozjitřené veřejné mínění jsou přísná antiimigrační opatření směřující primárně nikoliv k řešení problému, ale k prvoplánovému uspokojení veřejnosti.

Stavění bariér ovšem přineslo spíše zvýšení počtu nelegálních imigrantů a zneužívání azylové procedury než efektivní řešení problému. Restriktivní přístup také ani zdaleka neodpovídá současné hospodářské a demografické situaci Evropské unie. Podle dostupných údajů Evropského statistického úřadu totiž během příštích dvaceti pěti let dojde v zemích EU s největší pravděpodobností k pětiprocentnímu poklesu počtu obyvatelstva v produktivním věku. Pokud se tento předpoklad skutečně potvrdí, budou členské státy potřebovat během následujících padesáti let padesát až sedmdesát pět milionů imigrantů, aby byly schopny udržet funkčnost ekonomického a sociálního systému. V praxi by to znamenalo příchod více než jednoho milionu imigrantů ročně, což by pochopitelně přineslo zásadní etnickou i demografickou proměnu hostitelských evropských společností. Země Evropské unie tak jsou nyní nuceny postupně revidovat přístup k imigraci: zatímco v minulosti se hovořilo o „kontrole imigrace“, v současnosti je používán termín „řízení procesu imigrace“.

Mezinárodní migrace se ovšem velmi rychle stává nejen problémem národní identity a hraničních kontrol, ale taktéž problémem boje s velmi dobře organizovanými nadnárodními kriminálními syndikáty. Mezinárodní organizovaný zločin, často eufemisticky nazývaný „odvrácená tvář globalizace“, používá stále sofistikovanější a účinnější prostředky, které jsou paradoxně dále zdokonalovány právě v návaznosti na přísnější kontroly vnějších hranic Evropské unie.

Podle informací Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) je do Evropy každoročně vpašováno nejméně půl milionu migrantů, přičemž celosvětové údaje hovoří až o čtyřech milionech osob, jež každoročně ilegálně překračují hranice jednotlivých států. Pašování migrantů, které ještě v osmdesátých letech nemohlo být označováno za globální problém, zažívá nyní obrovskou expanzi a stává se multimiliardovým obchodem organizovaným vysoce profesionálními kriminálními syndikáty.

Fenomén imigrace, respektive ilegální migrace se stal problémem globálním, který již nelze vyřešit izolovaným jednáním jednotlivých států. Dosavadní systém založený na územní suverenitě, ale charakterizovaný nedostatečnými kapacitami současných států není schopen narůstajícímu tlaku čelit. Neschopnost vyřešit problém ilegální migrace a kriminalizace samotných migrantů navíc spolu s negativní mediální prezentací vytváří ve společnosti atmosféru nedůvěry a předpojatosti, která výrazně ztěžuje kulturní a zejména sociální integraci cizinců do většinové společnosti.

Autor je politolog a právník. Působil jako vedoucí právního oddělení Poradny pro integraci.