před sedmi generacemi

Dnes je poctivý člověk ohrožen všelijakými zločinci. Neví, kdy ho vyhodí do povětří teroristi nebo na místě zabije auto. To dříve bývalo bezpečněji, leckde ani nezamykali. Jak ale víme, že dříve, třeba před sedmi generacemi, bylo bezpečněji? Méně se kradlo? Méně lidí přišlo na buben nebo skončilo o žebrácké holi než dnes? To stěží. Některá ohrožení lidé neznali, zato se potýkali s jinými, která nás už neděsí. Nebojíme se vojny, požáru ani toho, že zůstaneme po zmrzačení při práci (tedy dnes spíš při zábavě) odkázání na milosrdenství obce nebo žebrotu. Rolníka neděsí neúroda, však to erár zaplatí. Máme ale jiné strachy, znásobené nezvykem sledovat utrpení a nouzi kolem nás. Děsí nás nemoci a epidemie, které ani armáda lékařů nepřemůže. Znovu se vrací strach z exekutorů a drtivé břímě nesplacených dluhů, které šíří mezi sprostý lid celé lichvářské štáby. Bojíme se strašidelných a tajemných endogenních disruptorů a jiných xenobiotických polutantů číhajících všude kolem nás. Každá doba si hledá své strachy.

To chleba je ale dnes dost. O tom není pochyb. Ani sirotci už nechápou, co má být ono slavné „když má chleba dáti, třikrát ho obrátí“. Radujme se, chléb náš vezdejší máme darován na celý týden dopředu. Ale člověk na něj dostane pořádnou chuť teprve při četbě Souostroví Gulag, Krabice živých nebo poslouchání povídky o blokádě Leningradu.

Stěžujeme si sice, že je ten chlebíček včerejší, málo propečený, plný aditiv, málo či mnoho žitný, ale málo platné — je tu. Bída je pryč. Kam ale šla? Nečíhá někde za horama? Stačí zajít na Jeden svět nebo se vydat do dalekých zemí a vidíme, kolik uhodilo. Těžko uvěřit, kolik je tam někde těch lidí, co mohou jen hladově hledět na malý chlebíček, plechovku rýže nebo trochu sága.

Podle toho, jak dlouho dnes chodíme po světě, mi lidé ze šťastných zemí, to vypadá, že je dnes bezpečněji. Ale pocit bezpečí je jiná věc. Bezpečně ale víme, že zítra ráno si můžeme jít koupit čerstvý chléb, a budeme na to i mít.