Případ Vlněna

Obě otázky jsou zcela základní pro vytvoření vize, a tím i směřování města. Pokud bychom se snažili nějakou aktuální vizi města Brna vypátrat, bude se nejspíše jednat o strategii co nejrychleji se problému zbavit a souhlasit s tím, co si jednotliví stavebníci a developeři umanou. Jako architekt si dovolím s tímto postupem naprosto nesouhlasit. Je totiž hloupý a nebezpečný. Město je živý organismus, který se postupně utváří a roste. Odebráním určitých vrstev jej můžeme velmi poškodit. Vždy bychom se jej naopak měli snažit chránit a udržovat. Každý zásah by měl být dobře promyšlený.

Co zničit a co si ponechat?

K těm nejdůležitějším a zároveň nejkrásnějším brownfields v Brně patří staré textilní továrny. Jedná se o hodnotu se zatím nevyužitým potenciálem. Hodnota spočívá v jejich identické atmosféře, kterou bychom dnešními prostředky dosáhli pouze jakousi neplnohodnotnou simulací. Potenciál pak dřímá ve správném využití. Jak často prokázaly příklady se zahraničí, tyto areály můžou být zhodnoceny velmi úspěšné a inteligentně. Hojně citovaný příklad představuje čtvrť muzeí v nedaleké Vídni (Museumsquartier Wien), kde vhodný zásah a doplnění historických budov dodává místu nebývalou atmosféru i atraktivitu. Další úspěšné příklady přeměny továren na loftové byty najdeme snad ve všech evropských městech.

Budovy textilních továren jsou totiž velmi flexibilní a typově podobné městským domům. Výška jejich vnitřních prostorů se nemusela výrazně přizpůsobovat velikosti strojů, jak tomu bylo u těžkého průmyslu. Půdorysy sestávají z jednoduchého volného prostoru a schodiště. Areály často splynuly se svým okolím a tvoří nedílnou součást Brna. Jedním z takových je i stará textilka Vlněna, nacházející se kousek od hlavního nádraží a obchodních domů Tesco a Vaňkovka. Areál prošel složitou, téměř dvousetletou historií, kdy byl postupně vybudováván. V posledních dvaceti letech ovšem ztratil svůj význam a začal chátrat. Nynější již pátý polistopadový vlastník Remon Vos a společnost CTP jej chce na jaře tohoto roku asanovat a místo něj vybudovat naprosto jinou strukturu, tvořenou především kancelářskými budovami s podzemním parkováním pro více než tisíc automobilů. Záměr je velmi podobný předchozímu projektu s názvem Brno Spielberg Office centrum, i po několika letech od výstavby poloprázdného a v noci zcela opuštěného. Naopak areál Vlněna je dodnes z velké části využíván, jelikož si zde našli pro své kanceláře a ateliéry prostory nejrůznější drobní podnikatelé a umělci. Z mého nejbližšího okolí by téměř každý chtěl mít v podobném areálu svou kancelář a byt. Proč se tedy má Vlněna kompletně zbourat?

Znovuobjevení jedinečného místa

Častý argument, uváděný i současným vlastníkem, zní: nevyplatí se to. Ovšem cíle stávajícího investora leží zcela mimo potenciál tohoto území a měly by se jednoznačně zaměřit na pronájem prostor pro drobné podnikatele, řemeslníky a pro loftové bydlení. Jak již bylo řečeno, jde o velmi přizpůsobivé objekty pro téměř jakékoliv využití. Navíc demolice vyjde na více než 60 milionů korun a ochromí město na déle než půl roku. A to nemluvím o znečištění, hluku a problémech v dopravě. Dalším alarmujícím faktem je, že v Brně nalezneme poměrně hodně prázdných nezastavěných pozemků. V dnešní nejisté ekonomické situaci by se tak mohlo stát něco podobného jako po demolici areálu Kras. Ten se nacházel v blízkosti Mendlova náměstí a poté, co byl zbourán, se investice zastavily. Vzniklá planina zarůstá křovinami a již pár let čeká na zastavění.

Pokud si dovolíme nadále ničit historii a identitu města a nahrazovat ji plytkou architekturou kancelářských budov, je velmi pravděpodobné, že bude trvat desítky let, než se hrubé zásahy ve městě znovu zacelí. Všechny vrstvy města společně vytvářejí nedílnou jednotu, kterou je potřeba stále vrstvit a obohacovat. Demolicí a výstavbou kancelářských parků nevzniká obyvatelné město, jak často argumentovala známá americká novinářka Jane Jacobsová ve svém boji proti novodobému urbanismu.

Tento typ urbanismu nerespektuje své okolí a současné situaci jen přitěžuje. Území mezi vlakovým a autobusovým nádražím je nesnadno průchodné, a to především v nočních hodinách, přičemž jedna z příčin spočívá v nedostatečné zabydlenosti této lokality. Průchod přes poupravený areál Vlněny by však mohl nabídnout alternativní cestu ke komerční ose mezi nádražími, a být tak bezpečnou a zajímavou cestou po celý den. A Brno by navíc znovuobjevilo jedinečné místo připomínající slavnou éru textilních továrníků, jakými byli Alfred Löw Beer (otec Grety Tugendhatové), rodina Neumark, Stiassni a řada dalších.

Zchátralý, rozkradený, ale funkční

Areál Vlněna tvoří 48 budov na ploše necelých čtyř hektarů. Vznikl znárodněním několika rodinných firem. Jeho dominantou je nárožní betonová budova, kterou nejspíše stavěl slavný brněnský architekt Ernst Wiesner. Tento zcela funkční objekt chtějí ale současní majitelé zákeřně zdemolovat jako první, proto je nyní téměř prázdný. Prostory, které skrývá, jsou ohromné. V areálu bychom však našli i jiné betonové budovy, většinou v docela dobré kondici. Dalším stavebním typem jsou cihlové objekty s až metr širokými mohutnými zdmi a nevšedními klenbovými stropy v přízemí. Několik těchto budov má velmi poškozené střechy, tudíž i dřevěné stropy jsou ve špatném stavu. Ovšem masové cihlové zdi jen tak něco nezničí. Posledním třetím typem jsou přízemní objekty halového typu.

Do areálu se v minulosti moc neinvestovalo, a tak je celkově zchátralý a rozkradený. Většina budov po obvodu však zůstává v dobrém stavu a část z nich se pronajímá. Další zajímavostí jsou můstky, spojující budovy ve vyšších patrech a umožňující rychlejší přechod z jednotlivých výrobních oddělení. Industriální atmosféru dokreslují okna a jejich typické členění na menší okénka. Přestože se jedná o spleť budov, najdeme v jejich uspořádání logiku. Svým pravoúhlým členěním vytváří v podstatě tři bloky a pás, linoucí se podél kanálu řeky Ponávky.

Staronová Vlněna

V mém projektu Staronová Vlněna jsem v první řadě vytvořila katalog, který rozděluje budovy do několika skupin a samostatně dokumentuje každý ze 48 domů, včetně grafického znázornění. Z přiložených informací technické i estetické povahy je zřejmé, jaké možnosti pro znovuvyužití dané objekty nabízejí. Tento katalog sloužil jinými slovy především k tomu, abychom areál přestali vnímat jako jakousi hromadu šrotu. Je důležité připomenout, že samotný způsob využití prostor není důležitý. Budovy s tak flexibilními půdorysy mohou být využity téměř na cokoliv, bydlení, zábavu, práci… Tedy: přesná funkce není důležitá, ale mix těchto funkcí ano. Podstatou je pochopit, proč je tato struktura důležitá. A poté se zamýšlet, jak nejefektivněji řešit problém jejich renovace. Klíčovou úlohu sehrávají prostory mezi budovami a jejich napojení a začleňování do sítě městských veřejných prostorů. Tyto rozsáhlé areály jsou totiž stále nelogicky uzavřeny do jednoho celku s jedním nebo dvěma vstupy. Nahrává tomu i fakt, že je často vlastní jen jeden majitel.

Druhá část projektu se pak zabývá možnou formou využití a celkovým trendem úprav Vlněny. Ve svém návrhu vystihuji pět základních atmosfér v prostoru mezi budovami, které na mě v areálu působily a které se snažím zachovat a podpořit. Pojmenovávám je takto: Náměstí — u největších betonových objektů, Labyrint — spletitá struktura uprostřed, Dvůr — nejstarší část blíž k centru města, Zelený pás — podél kanálu Ponávky a poslední Cíp — již není součástí bývalého areálu, ale tvoří s ním jeden celek. Poměrně minimalistickým zásahem řeším jednotlivé povrchy těchto prostor, například povrch v Labyrintu je dlážděn červenou cihlou ze starých budov. Labyrint slouží jako obchodní pasáž pro místní řemeslníky a průjezd pro auta je zajištěn v pásu podél kanálu — v areálu tak převažuje pěší zóna.

A jak by se dalo nakládat se samotnými budovami? Jejich podélné prostory by bylo vhodné příčně rozdělit a podél fasády zajistit přístup do nově vzniklých bytů, kanceláří či ateliérů, nejlépe přistavěním lehkých venkovních pavlačí nebo vnitřních chodeb. Pavlače jsou vhodně doplněny schodišti a výtahy, které mohou sloužit pro více budov najednou. Tento způsob je jednoduchý a efektivní, navíc navazuje na historii propojení budov ve vyšších podlažích. U některých lze využít masivní cihelné zdi a doplnit je novými podlahami a střechou, jiné jsou vhodné pro nástavbu. Většinu betonových objektů je možno využívat téměř hned, u některých doporučuji radikální změnu, například v hale, kterou měním na park s betonovým torzem. Podél kanálu řeky Ponávky dále navrhuji nové objekty nebo nástavby již existujících. V cípu areálu pak vzniká podzemní parkoviště a na jeho střeše nové objekty, vhodně doplňující celek.

Alternativa, která nedojde naplnění

Vlněna se za posledních 150 let dokázala adaptovat na nejrůznější využití a změny ve společnosti a výrobě. Zároveň však vytváří specifické místo s neopakovatelnou atmosférou, klidem, historií. Prověřila ji doba. Je hodnotou Brna, ovšem povrchními měřítky nezachytitelnou. Výše naznačený projekt vytváří fiktivní brněnskou čtvrť, která těží ze své svébytné historie a jejíž noví obyvatelé přinášejí život do všech koutů. Vlněna by se stala atraktivním a vyhledávaným místem nejen pro místní, ale i pro turisty jakožto vhodná alternativa pro komerční osu mezi nádražími.

Alternativa, která — dle všeho — nedojde naplnění. Ministerstvo kultury zamítlo návrh zařadit Vlněnu do seznamu památek. Ovšem památková péče v českém pojetí není přesně tím, co by takovému areálu prospělo. Potřebuje oživit, a ne zakonzervovat.

Autorka je architektka a v současnosti studuje na Akademii umění ve Vídni. Problematice postindustriálního Brna se věnovala v diplomové práci Vlněna — spící kráskana Fakultě architektury VUT v Brně. Fotogalerii k článku naleznete zde.