Re: Prvních 48 hodin: Moc, kterou jsme odevzdali systému

Neurčitý „systém“ jako předem určený viník

Článek opakovaně hovoří o „systému“, administrativně-průmyslovém kolotoči nebo pohřebním průmyslu. Není však jasné, koho přesně tím míní: lékaře, pohřební službu, krematorium, hřbitov, matriku, zákonné povinnosti, nebo společenské zvyklosti?

Právě neurčitost tohoto pojmu umožňuje připsat mu prakticky všechno negativní: spěch, nátlak, vysoké výdaje, neekologičnost, uniformitu i údajné odcizení od „opravdového“ truchlení. Takto vytvořený protivník se snadno poráží, ale není popisem skutečné, vnitřně různorodé praxe pohřebních služeb. Je to slaměný panák. Lidská tvář je naopak přiznána téměř výhradně pohřebním průvodcům, kteří jsou prezentováni jako zastánci rodiny a ochránci její autonomie. Tento kontrast je působivý, ale zavádějící.

Svoboda a právo na únavu

Ústřední výzvou článku je, aby si pozůstalí „vzali zpět moc“. Moc ale nemusí znamenat pouze aktivitu. Může znamenat možnost podílet se na péči o zesnulého a vytvořit osobní rozloučení. Stejně tak může znamenat právo říci: nechci, nemohu, nemám na to sílu; potřebuji, aby se o tělo i organizaci pohřbu postaral někdo jiný.

Toto právo je zvlášť důležité u lidí, kteří o svého blízkého dlouhé měsíce nebo roky pečovali, vstávali v noci, komunikovali s lékaři, obstarávali domácnost a dlouhodobě odsouvali vlastní potřeby. V okamžiku úmrtí pro ně nemusí začínat prostor pro tvořivé a vědomé loučení. Může přijít zhroucení sil, úleva promísená s vinou, potřeba spánku, ticha a odstupu.

Předat organizaci pohřbu profesionálům v takové situaci není rezignací na vztah se zesnulým ani odevzdáním vlastní moci. Může to být legitimní způsob, jak chránit poslední zbytky sil. Článek vidí zranitelnost pozůstalých hlavně tehdy, když je vykresluje jako možné oběti pohřebních služeb; už méně tehdy, když po nich nepřímo žádá další osobní nasazení. Ne každý potřebuje více odpovědnosti. Někdo potřebuje, aby z něj byla na chvíli sňata.

Nový diktát správného loučení

Článek správně odmítá představu, že pohřeb musí probíhat jediným předem stanoveným způsobem. Současně však zavádí jinou normu: dobré rozloučení má být pomalé, osobní, aktivní a pokud možno vytvořené rodinou mimo vliv tradiční pohřební služby.

Text tuto hierarchii nevyslovuje otevřeně. Jazykem, jímž spojuje aktivní účast s navrácením moci, opravdovostí a smířením, však vytváří dojem, že standardní pohřeb nebo kremace bez obřadu jsou přinejmenším promarněnou příležitostí. To už není jen nabídka možnosti, ale nepřímý diktát toho, jak má správné truchlení vypadat.

Oleg Vojtíšek uvádí případ rodiny, které pracovníci pohřební služby údajně vyčetli, že si výběrem levnějšího věnce neváží zemřelé matky. Pokud se situace odehrála takto, šlo o necitlivé a neprofesionální jednání. Článek však používá podobný mechanismus, jen v ušlechtilejší podobě: místo ceny věnce se měřítkem lásky stává míra osobního zapojení. V obou případech někdo zvenčí určuje, jak má vypadat dostatečná úcta k zesnulému.

Lásku nelze poměřovat cenou věnce ani množstvím úkonů, které pozůstalý osobně vykoná. Neexistuje morálně nadřazený způsob pohřbu.

Foto: Pohřební průvodci.

Individuální přístup není výsadou průvodců

Článek sugeruje, že individuální a osobní loučení stojí v protikladu ke službám tradičních pohřebních ústavů, mezi něž patří i naše organizace. Rodiny se však i u nás mohou podílet na přípravě zesnulého, volit hudbu, scénář obřadu, fotografie, výzdobu, podobu rakve, místo i celkové pojetí rozloučení. Osobitým rozloučením na míru se speciálně věnuje náš Pohřební ateliér; obřady mohou proběhnout v síni, venku i ekologicky — na přírodních pohřebištích v naší správě. Z naší zkušenosti vyplývá, že zejména mladší pozůstalí stále častěji přizpůsobují rozloučení osobnosti zesnulého — a my tento posun vítáme. Individualizace se tedy odehrává i uvnitř služeb, které článek vykresluje jako uniformní systém.

I tradiční obřadní síň však může hostit hluboce osobní rozloučení, zatímco venkovní obřad s řadou symbolických úkonů (vypouštění balónků, zpěv, psaní vzkazů…) nemusí být automaticky hodnotnější či autentičtější.

Stejně tak neplatí, že ekologicky motivovaný pohřeb musí být levnější. Nejekologičtější dostupná varianta může být kvůli pohřbení těla, výkopu hrobu a nájmu hrobového místa nákladnější než jednoduchá kremace a uložení popela. Osobní, ekologické, alternativní a levné nejsou zaměnitelné kategorie.

Placená služba není nezávislý hlas mimo obor

Pohřební průvodcovství je legitimní služba a pro některé rodiny může být velmi užitečné. Neznamená to však, že stojí mimo pohřební trh nebo proti němu. Služby průvodců jsou honorované a jejich fungování závisí na spolupráci s pohřebními službami a dalšími provozovateli nezbytné infrastruktury. Sami nemohou nahradit odborný převoz, péči o tělo, kremaci, pohřbení, práci hrobníků ani provoz hřbitovů.

Jejich rolí je především poradenství, doprovázení, koordinace a tvorba obřadu. Mohou pohřební službu doplnit nebo mezi ni a rodinu vložit další placenou vrstvu zprostředkování; není však přesné představovat je jako alternativu k systému, jehož služby potřebují a využívají.

Je tu navíc zásadní asymetrie odpovědnosti. Provozování pohřební služby je koncesovanou živností: provozovatel musí splnit zákonné podmínky, doložit odbornou způsobilost a podléhá kontrole zacházení s lidskými pozůstatky i hygienických podmínek. Role pohřebního průvodce naproti tomu není samostatně regulovanou profesí. Průvodci mohou vystupovat jako odborní arbitři kvality pohřebních služeb, nemusí však dokládat srovnatelnou odbornost ani nepodléhají obdobnému oborovému dohledu. Článek tuto asymetrii mezi přisuzovanou autoritou a skutečně nesenou odpovědností pomíjí.

Stejně tak téměř nezmiňuje jejich obchodní zájem. Komerční motiv pohřebních služeb vykresluje jako potenciálně predátorský, zatímco obchodní zájem pohřebních průvodců nechává bez komentáře. Oleg Vojtíšek je navíc jediným citovaným zdrojem, který prakticky působí v oblasti organizace pohřbů. Chybí stanovisko pohřební služby, provozovatele hřbitova či krematoria, profesní organizace i pozůstalého, kterému tradiční služba poskytla potřebnou oporu. Výsledkem není vyvážený obraz proměn pohřebnictví, ale převzetí marketingového vymezení jednoho komerčního aktéra vůči zbytku oboru.

Základem je empatie a respekt k různosti

Základem dobré pohřební služby je schopnost rozpoznat, co konkrétní člověk potřebuje, a respektovat to. Někdo chce být do rozloučení intenzivně zapojen, jiný potřebuje známou a srozumitelnou formu a co nejméně dalších rozhodnutí. Žádná z těchto možností není sama o sobě citlivější, opravdovější ani hodnotnější.

Empatie nespočívá v tom, že lidem vysvětlíme, jak by měli správně truchlit. Spočívá v respektu k jejich psychickým, fyzickým, sociálním i finančním možnostem. Právě tuto šíři empatie v článku postrádáme. Staví se proti diktátu údajně uniformního systému, ale sám vytváří nový diktát „dobrého“ rozloučení.

Skutečná svoboda pozůstalých zahrnuje i právo nechtít či nemoci rozhodovat a nechat někoho dalšího, aby se o vše postaral. Rodinám mají být nabídnuty informace, možnosti a podpora. Nemají být posuzovány podle ceny věnce, ekologičnosti rakve ani míry osobního zapojení. Moc, kterou potřebují, není povinnost vzít všechny úkoly do vlastních rukou, ale jistota, že jejich potřeby a volba budou respektovány.

Autorka je manažerkou pro komunikaci příspěvkové organizace Hřbitovy a pohřební služby hl. m. Prahy.

Foto: Pohřební průvodci.

Odpověď na polemiku Kateřiny Pavlitové

Děkuji paní Kateřině Pavlitové za reakci na můj článek. Shodujeme se v tom, že pozůstalí mají mít dostatek informací, podpory a možnost rozhodnout se podle vlastních potřeb. Právě proto bych ale ráda reagovala na několik míst, kde podle mého názoru polemika vykládá můj článek jinak, než byl zamýšlen.

Především jsem nikde netvrdila, že existuje jediný správný způsob loučení se zemřelým, ani že by pozůstalí měli organizovat pohřeb vlastními silami. Pokud někdo v těžké životní situaci potřebuje svěřit organizaci pohřbu profesionálům, je to zcela legitimní volba. Stejně legitimní je však i rozhodnutí rodiny strávit se zesnulým více času nebo využít podpory pohřebního průvodce. Smyslem článku bylo upozornit na to, že takové možnosti existují a že řada lidí o nich vůbec neví.

Paní Pavlitová píše o „novém diktátu správného loučení“. Domnívám se však, že můj článek nic takového netvrdí. Nebyl návodem, jak mají lidé truchlit, ani hodnocením toho, která forma rozloučení je správnější. Chtěl otevřít debatu o tom, zda mají pozůstalí v prvních hodinách po úmrtí dostatek informací a prostoru rozhodnout se podle vlastních potřeb.

Stejně tak pojem „systém“ nebyl míněn jako označení konkrétních pohřebních služeb nebo jejich zaměstnanců. Označuje spíše souhrn zažitých postupů, institucí a společenských zvyklostí, které mohou vést k tomu, že pozůstalí musí v krátké době učinit řadu rozhodnutí, aniž by věděli, že některé věci lze řešit i jinak.

Souhlasím s paní Pavlitovou, že se pohřebnictví proměňuje a že mnoho pohřebních služeb dnes nabízí citlivý a individuální přístup. To je pozitivní vývoj. Není však v rozporu s hlavní myšlenkou mého článku, která nesměřovala proti pohřebním službám jako takovým, ale ve prospěch větší informovanosti pozůstalých.

Stejně tak platí, že ekologicky šetrnější varianty pohřbu nemusí být vždy levnější. Jejich cena závisí na konkrétní podobě rozloučení. To však nebylo hlavním tématem článku, který se zaměřoval především na informovanost pozůstalých o možnostech, jež mají v prvních hodinách po úmrtí.

Též jsem netvrdila, že pohřební průvodci představují alternativu k pohřebním službám nebo že stojí mimo pohřebnictví. Představila jsem je jako jednu z forem podpory pro rodiny, které o ni stojí. To, že jde o placenou službu, nijak nezpochybňuji.

Pokud můj článek k něčemu vybízel, pak k tomu, aby lidé věděli, že existují různé možnosti, a mohli se svobodně rozhodnout pro tu, která nejlépe odpovídá jejich situaci. Právě v tom podle mého názoru spočívá podstata celé debaty.

Klára Nesitová. Kontakt: klara.nesitova@seznam.cz.