Romové dnes mají své vlastní předsudky

Již třetím rokem se věnuješ práci na středisku, v čem spočívá činnost lidí, kteří tu spolu s Tebou pracují?

Středisko vzniklo z iniciativy Úřadu městské části Brno-Sever v roce 1989, s cílem napomoci řešení základních problémů romských dětí a mladých lidí, kteří v této lokalitě tvoří početnou skupinu. Já jsem na středisko nastoupil před téměř čtyřmi lety a začali jsme pracovat na tom, jak zvýšit účinnost jeho aktivit. Po konzultaci s odborníky jsme dospěli k závěru, že je nutné věnovat se především třem základním oblastem: volnočasovým aktivitám, pomoci ve výchově a vzdělávání a poradenství pro rodiče. Volnočasové aktivity střediska fungují nejdéle. Máme tady nízkoprahovou klubovnu pro děti, jejichž zájmy zatím nejsou nijak vyhraněné. Je otevřena pro děti školního a předškolního věku a činnosti, jichž se tam mohou účastnit se velmi střídají, aby tam chodili a nezůstávali na ulici. Mezi to nejzajímavější, co jim můžeme nabídnout, patří cimbálová kapela, Zvláštní divadlo, folklórní a taneční kroužky, hudební skupina, ekologicko-turistické a sportovní kroužky…

SG: Co si Ty a Tvoji spolupracovníci kladete za cíl?

MZ: V podstatě chceme dětem usnadnit start do života, chceme jim usnadnit komunikaci a pomoci v integračním procesu. V oblasti vzdělávání jsme začínali s tím, že jsme školám nabídli spolupráci při řešení problémů jejich romských žáků; tehdy jsem tady pracoval sám. Okamžitě se mi ozvali z několika škol s naléhavou potřebou řešit kolem sedmdesáti případů. Přijali jsme proto pět pracovníků, především žen, kteří začali docházet do rodin. Měli hlavně jednat s rodiči o dětech a se školou a zprostředkovávat komunikaci mezi nimi. Romové dnes často mají své vlastní předsudky, když všechny neúspěchy a problémy označují za rasismus, ačkoli jde o běžné problémy školních dětí. I naši pracovníci zpočátku směřovali k tomu řešit problémy dětí ve škole jako problém rasismu a označovat je touto nálepkou. Postupně ovšem změnili názor. Svým příkladem také dali impuls ostatním romským občanům. Jejich nároky na školu, v přístupu k dětem, se podstatně zvýšily.

Spolupracujete se školami ještě jiným způsobem?

V tuto chvíli je především vše jinak. Na základě tzv. Bratinkovy zprávy z podzimu minulého roku asistenti již nepracují u nás, ale stali se zaměstnanci přímo jednotlivých škol. Na Středisku pro ně ve spolupráci se Školským úřadem již jen připravujeme kursy pedagogicko-psychologického minima, jehož získání je podmínkou pro tuto práci, projekt výchova k toleranci a proti rasismu, určený studentům středních škol, projekt pro učitele, připravujeme sady pomůcek pro romské asistenty a do škol.

Původním povoláním jsi voják, jaký impuls rozhodl o tak zásadní změně Tvého povolání?

Určující pro mě bylo, že jsem se po skončení vojenské služby chtěl vrátit na Moravu. Když jsem hledal práci, dověděl jsem se o konkursu vyhlášeném na tuto práci. Ve svém předchozím povolání jsem si problémů romské minority příliš nevšímal, ale právě v té době se začala i média zabývat různými rasistickými útoky a diskriminací, tak jsem se o to začal zajímat.

Sám jsi se nikdy nesetkal s projevy rasismu vůči své osobě?

Samozřejmě, že člověk cítí, že je jiný, některé náznaky v chování ostatních můžete vycítit vždy, těžko bych to ale nazval rasismem. Když jsem se ženil, nikoli s Romkou, aspekt odlišnosti hrál jistou roli. V praxi se mi často stával, že se mě ptali, jestli jsem, nebo nejsem Rom. Když jsem řekl, že ano, tak reagovali, ale ty jsi jiný než oni, ty jsi náš. Veřejnost vylučovala možnost, že Rom může být stejný jako příslušník majority.

Tvoje rodina neměla výhrady proti tomu, že jsi se neoženil s Romkou?

Občas se takové výhrady objevily, ale nikoli výrazně. Vím o rodinách, kde se k tomu přihlíží. Dnešní mladí Romové toto hledisko příliš nezohledňují, zdůrazňují ho někdy spíš starší generace. Je to dáno spíše strukturalizací ve společnosti, ač se tam ten barevný aspekt nějakým způsobem promítne.

Říkal jsi, že Tě Češi brali jako ne-Roma, znamená to, že jsi prožíval dětství odlišně od většiny romských dětí?

V nejútlejším dětství jsem se často střetával se svou širší rodinou, žil jsem v uzavřené romské komunitě. V době školní docházky se moji rodiče odstěhovali, ale širší rodinu jsem stále často vídával. Teprve když jsem začal chodit do školy a přestal jezdit často domů, trávil jsem více času spíše ve společnosti svých spolužáků.

Liší se nějak dětství romských a českých dětí?

Výrazně odlišné nejsou. Jejich odlišnost je sociokulturní. Nejvíce je to vidět u těch, které nechodily do školky a ve škole se dostávají do prvního prostředí, kde nejsou jen romské děti. Chci zdůraznit, že mluvím o části Romů, i mezi nimi jsou výrazné odlišnosti. V romské rodině se hra běžně nechápe jako prostředek výchovy či vzdělávání. Rodiče své děti odmalička zapojují do problémů světa dospělých. Ti mají největší radost, když se díte zachová dospělácky. Děti jsou tak okradeny o hry a fantazii. Svého času jsem se pokoušel s dětmi hrát foglarovské hry a ony se nedokázaly vžít, postrádaly fantazii.

Když Romové přišli do městského prostředí, snažili se rychle převzít jevové znaky majority, ale jen ty jevové, bez pochopení podstaty věcí. Museli mít televizi…

Ze začátku se na středisku stávalo, že děti vběhly dovnitř a odnášely si v kapsách pastelky, protože to není úplně tradiční věc, doma si běžně nemalují. Jinak si myslím, že kromě rodinného prostředí se jejich dětství výrazně neliší. Opět to ale platí jen pro určitou část Romů. Když jsem začínal, ředitelé škol mi sami říkali, že rodiny, které v Brně bydlely déle, už byly naučeny, že měly jakýsi standard, dalo se s nimi domluvit, rodiče také absolvovali stejnou školu. Problémy narostly až po přistěhovalecké vlně ze Slovenska, protože sociokulturní nepřipravenost slovenských Romů byla obrovská. Do té doby například nebyly takové problémy se školní docházkou.

Jak se liší vyrůstání romských a českých dětí?

Hlavní roli hraje, jak už jsem říkal, že si děti nejsou schopné hrát, a taky že nerozeznávají činnosti určené pro děti a činnosti určené pro dospělé. Základním prvkem je rodina. Když děláme nějaké akce pro děti, tak se toho hojně účastní dospělí a můžeme se stavět na hlavu a nezabráníme tomu, rodiče u toho chtějí být. Na druhé straně s sebou děti berou všude na dospělácké akce. V tom je tedy jakási odlišnost, ale týká se to jisté skupiny. O těch, co tady v Brně žijí již dlouhou dobu, by nikdo neřekl, že jsou Romové, přijali zvyklosti majority.

Mohl bys po necelých čtyřech letech na Středisku bilancovat?

Výsledek, kterého si já považuji, je třeba to, že v roce 1995 jsem nenašel nikoho, kdo postupoval na střední školu, i když netvrdím, že to tak opravdu bylo. Letos o tom uvažovalo osm dětí. Problémy, které se řeší třeba na školách, se vlastně příliš nemění. Nejvíce případů bývá se školní docházkou a to se standardně udržuje.

Jinak jsme na Středisku začínali zhruba s padesáti dětmi, dnes jich v různých zájmových činnostech evidujeme asi tři sta.

Kdo v současné době Středisko financuje?

Financuje nás Magistrát města Brna, jeho provozovatel je Úřad městské části Brno-Sever a na dílčí projekty žádáme o granty. Například o Ministerstva školství jsme dostali peníze na motivační programy pro mladistvé, podpořilo nás také Ministerstvo vnitra v rámci projektu prevence kriminality.

Co jsou to motivační kursy?

K závěru, že jsou nutné, jsme dospěli po úvahách s Úřadem práce a trochu nás inspiroval projekt, který probíhal ve Vsetíně a Mostě. Úřad práce řešil problém rekvalifikačních kursů pro romskou mládež. Tyto rekvalifikační kursy se ukázaly jako neúčinné, neboť mladí v nich nevydrží. Skončí s nimi, protože nemají přímo návaznost na zaměstnání. Pracovně jsme tedy nové kursy nazvali „předrekvalifikační“. Spočívaly v tom, abychom donutili mladé lidi zamyslet se nad vzorci chování, které vedou k nezaměstnanosti a neúspěšnosti. Náš původní plán, ve kterém jsme počítali s mladými lidmi kontaktovanými prostřednictvím Úřadu práce, zcela selhal. Museli jsme zvolit jiné metody výběru a nechat je zvolit, o čem kurs bude. Dost nás překvapilo, že s nimi nikdo moc nemluví, pro ně bylo vzácností, že jsme s nimi hovořili o všem možném. Společně jsme došli k závěru, že mají vzorce chování, kterých pokud se nezbaví, tak nemohou změnit svoji neúspěšnost.

Podle mého názoru není nutné vytvářet specifické školství, ale doplnit to, co máme k dispozici. Je třeba dělat jakéhosi prostředníka v komunikaci Romů s majoritní veřejností.

Vzpomínám si na šikovného kluka, který šel na střední školu a po půl roce ji vzdal, protože se nedokázal vyrovnat s tím, že se na něj chodili dívat do třídy – protože je cikán. Nedokáží se porvat s tím, že toto je běžné, něco takového vnímají jako hlubokou urážku. Přičemž to musí brát jako něco standardního, jako dítě, které má velký nos a spolužáci se mu smějí. Podtext tam je ještě jiný, ale projevy rasismu se v české společnosti objevují a příslušníci menšin je vnímají silněji, přikládají tomu větší význam než majoritní společnost. Jako největší problém Romů vidím to, že nebojují, že jsou totálně bezperspektivní. Předchozí režim je naučil, že se někdo stará za ně, naučili se být klienty.

Co dalšího ještě hrálo roli v tom, že nedokážou bojovat?

Romové jakoby neprošli průmyslovou revolucí. Zemědělec věděl, že zasadí, pak musí čekat, oni od života čekali všechno hned, museli se nějak zachovat hned. A pak také byli pronásledování, tak si těžko mohli plánovat budoucnost. A to v nich zůstalo, minulost a budoucnost jsou mlhavé. Nejaktuálnější je přítomnost, nejvzdálenější budoucnost je zítra. To, že byli pronásledování a že nemohli život nijak plánovat, způsobilo, že dosahování něčeho, čemu předchází splnění další podmínky, jako například studium, to je pro ně velmi těžké.

Jeden hoch mi říkal, že bude automechanik, že jím chce být. Řešil jsem s ním kroky, které musí udělat, protože ve škole měl neúspěchy. Nedokázal to pochopit, že k tomu je třeba nějaký dokument. Protože on to umí, dělá to s tátou. To s tím také souvisí.

Majorita Romy vnímá jako homogenní skupinu.

Ano, ve skutečnosti jsou stejně strukturalizovaní jako majoritní společnost. U Romů jsou diametrálně odlišné podmínky vývoje, nejvíce je to znát v rodinných klanech. Složitost spočívá v tom, že mladá generace vždy přebírala řemesla, která provozovala generace starší a z hlediska trhu nemohli se svými řemesly zůstávat na jednom místě. Každé řemeslo s sebou také neslo společenské postavení. Tradičně nejvýše stáli hudebníci.

Co nejvíce oceňuješ na romské kultuře?

To jsi mě tedy zaskočila.

Romové vždy byli více obráceni do minulosti, což u ostatních národů není úplně běžné. Romové nemají sbírky a knihy, ve kterých by si četli o své minulosti. Informace a poučení se předávala z pokolení na pokolení, jejich jediným zdrojem byla konkrétní minulost předků. Říká se, že když hoří, Rom zachrání nejdříve své rodiče a teprve pak své děti.