Sen o cirkulární ekonomice žije ve Vídni

28. června 2022 /
foto: Žaneta Gregorová (vše). V re-use centru Carla nechybí letní kolekce dámských šatů a designové kousky.
„To by u nás nešlo,“ slyším ze skupiny opodál postávajících žen v jedné z komunitních zahrádek nedaleko vídeňského nádraží Meidling, kam jsme koncem května dorazili. Rajčata rostou, jahody kvetou a branka nízkého plotu oddělující louku od záhonků různého tvaru není zamčená. Tady na zahrádce Sonnenwende mezi novými bytovými domy začíná studijní cesta úřednictva a zastupitelstva pražských městských částí a magistrátu hlavního města po dobrých příkladech praxe ve Vídni, kterou organizuje spolek Praha cirkulární spolu s pražskou kanceláří Nadace Heinricha Bölla. Nebude to ale výprava po nezamčených komunitních zahradách, tam budou jen odpočívat. Jednadvacet lidí navštíví podniky, v nichž kvete cirkulární ekonomika. Především pak takzvaná re-use centra.

Vídeň se svými téměř dvěma miliony obyvatel ve více než devíti stech tisících domácnostech na více než čtyřech stech kilometrech čtverečních je právem považována za mekku cirkulární ekonomiky. 

Věci se musejí točit

Podobné věty plné pochyb uslyším za tři dny ještě několikrát. Třeba hned v úvodu při prezentaci firmy Materialnomaden a jejich desky vyrobené ze starých parket, která má sloužit jako prototyp. „V Praze parkety nelikvidujeme, ale renovujeme,“ kroutí hlavou účastnice. Vyslouží si uznání designérů, to je přece ten vůbec nejlepší příklad nevyhazování věcí. Ale při demolici budov ve městě nebo likvidaci zařízení často vzniká odpad, který může být díky množství stejných kusů vhodný pro přetvoření k novým, sériovým výrobkům. „Například jsme získali tisíce stejných betonových dílů z ropné infrastruktury. Na místo jejich rozbíjení jsme se rozhodli využít je v současné podobě, ušetřit oxid uhličitý a vyrobit z nich lavičky,“ vysvětluje zástupkyně firmy Materialnomaden Andrea Kessler. Firma připravuje nejen prototypy, ale také katalogy s návody, jak jednotlivé stavby „dekonstruovat“, jaké je potřeba nářadí a jak z výsledného materiálu vyrobit něco nového. Nejen pro firmy, které pak výrobky prodávají, ale i pro obyčejné lidi. „Vzniká tak úplně nový obor rukodělné práce,“ shrnuje. Ukazuje nám telefonní budky a vypočítává: „Těchto je v Rakousku jedenáct tisíc a my nyní vymýšlíme, jak je nejlépe přetvořit v tichá místa pro volání například v kancelářských prostorech.“

Studijní cesta začíná v jedné z mnoha komunitních zahrádek mezi obytnými domy.

„Jen něco okolo pěti procent rakouských architektů a dodavatelů používá re-use materiály,“ přibližuje situaci Andrea Kessler. S tímto má pomoci zadávání veřejných zakázek, protože město Vídeň bytové domy staví a vlastní, takže si může stanovit procentuální počet použití recyklovaných materiálů. „Tohle může udělat Praha také,“ zaznívá nadějně od zastupitele z Prahy 6.

Přesouváme se do Carly, re-use centra provozovaného organizací Caritas Vídeň, které na čtyřech tisících čtverečních metrech prodává snad úplně všechno. Systém je to vlastně jednoduchý: převezmou od dárců čisté a neponičené věci, roztřídí je, ocení a ihned dají k prodeji. Denně zhruba od sto dvaceti dárců, o víkendech až od dvojnásobku. Za věci Carla dárcům neplatí. „Oblečení nepereme, nemáme kde. Ale ve Vídni je hodně dalších charitativních obchodů, které se na módu specializují více,“ vysvětluje vedoucí centra Rotraud Moldt.

Proudí sem různé skupiny lidí. Ukrajinské uprchlice i s dětmi tu dostanou oblečení, hračky a nějaký nábytek zdarma. Jinak se ceny pohybují velmi nízko. Lidé darují tuny nábytku, oblečení, hraček, kuchyňského vybavení a dalších věcí. Carla umí pomoci i s odvozem. „Věci se tu musejí točit,“ připomíná Moldt nakonec. Zasmějeme se společně tomu, že Carla využívá dobrovolnice a dobrovolníky, aby jim skládali puzzle a ověřili, že nechybí žádný dílek. 

Misí Materialnomaden je najít pro velké množství sériově vyráběných produktů nové uplatnění. Třeba pro vrata z mřížek radiátorů.

Sociální hotel bez veřejných peněz

Vedle obrovského počtu prodaných věcí z druhé ruky je Carla ještě v něčem výjimečná: funguje jako sociální podnik. Pomáhá lidem, kteří by jinde měli se sháněním práce problém. „Na třídění a přemisťování věcí přece člověk nepotřebuje dobrou znalost jazyka,“ překládá ještě jednou pro jistotu účastníkům jedna z organizátorek za Prahu cirkulární Hana Matoušová, která se o vznik pražského re-use centra dlouhodobě zasazuje (rozhovor s ní najdete v 7.G 1/2021).

Koncept sociálního podniku nás čeká také v hotelu Magdas. Budova bývalého domova pro seniory v Prátru se může pochlubit spojením konceptu cirkulární ekonomiky a zaměstnáváním nejen imigrantů, kteří pracují pod odborným dozorem. „Na začátku jsme se rozhodli, že provoz musí být udržitelný bez veřejných peněz a stále to dodržujeme. Chceme ukázat i dalším hotelům, že připravit člověka přicházejícího do Rakouska za prací v hotelnictví jde i bez dotace,“ vypráví Gabriela Sonnleitner, vedoucí manažerka hotelu. 

Hotel funguje od roku 2015, rekonstrukce budovy si vyžádala devět měsíců práce a investici ve výši jednoho a půl milionu eur, s níž pomohla vídeňská Caritas. Pětaosmdesát pokojů, restaurace, bar a zahrada — to všechno je obsluhováno lidmi v zácviku, kteří na konci obdrží certifikát, jenž je opravňuje k práci v hotelnictví. Za těch sedm let, včetně necelých dvou pandemických, tudy prošlo osmdesát lidí. 

Pár euro za dětskou knihu nebo kuchařku. Ty jdou na odbyt ze všeho nejvíc.

Povolení k provozu dostal hotelový tým v této budově jen dočasně, kompletní renovace střechy a elektroobvodů si letos vyžádá přesun do jiných prostor. I další budova bude vybavena použitými věcmi. Proto je každý pokoj jiný a všechny prostory zdobí designové kousky: pletená stínidla lamp, staré dveře na zdi ve formě zrcadel, desky stolů vyrobené ze starých školních lavic. Využití starého je vkusné a vtipné. 

U večeře v rušném podniku v Prátru zaznívá, že je potřeba najít čas na debatu o tom, co jsme právě viděli a slyšeli. „Já osobně si myslím, že ty věci u nás možné jsou, ale chci to slyšet i od ostatních. Třeba vidí překážky tam, kde já ne,“ říká mi jedna z úřednic.

Ptáci ve fasádách i v guerilla zahradě

Ráno už se střídáme po dvou skupinách na úřadu vídeňské ombudsmanky pro životní prostředí. V Česku nevídaná instituce pomáhá obyvatelům hlavního města tím, že hlídá ekologičnost veřejných zakázek nebo připomínkuje demolice a rekonstrukce budov s cílem ochrany biodiverzity. Ptáci hnízdící ve fasádách se tak díky ombudsmance každoročně dočkají nových hnízd dle parametrů určených biology a bioložkami z úřadu. Ombudsmanka je také zapojena do otázek jaderné bezpečnosti a do problematické stavby dálnice do centra města, která vyvolává protesty aktivistů a aktivistek. „Není to jednoduchý případ, pracujeme na něm už tři roky a stále nemáme složky uzavřené,“ kroutí hlavou náš hostitel Norbert Hörmayer, zástupce současné ombudsmanky. 

„Některé kusy zničeného nábytku umíme opravit, stejně jako elektrické přístroje, ale přiznávám, že toho už hodně zachránit nemůžeme. Například ušpiněné knihy,“ vysvětluje vedoucí re-use centra Carla Rotraud Moldt.

Cestou navštívíme další pozoruhodnost: v prázdném prostoru nad vlakovou tratí v Meidlingu vyrostla už před patnácti lety guerillová komunitní zahrada. Nikdo ji neplánoval ani nepovoloval, nemá žádnou skupinu na sociálních sítích, žádný web ani pravidla. Přesto ve zhruba dvaceti členech různého staří i osudu obhospodařují neutěšený plácek o výměře tři sta čtverečních metrů plný betonu a graffiti. „Úplně největší problém je s vodou na zalévání. Loni jsme se ji pokusili čerpat z nedaleké říčky Vídeňky, ale nakonec jsme se zase připojili na nedaleký hydrant. Pozemek patří drážní společnosti nebo městu, a tak jej prý nemůžeme oplotit, ale jsme tu trpěni. A posledním problémem je množství tříděného odpadu, který tu vzniká,“ vypočítává naše průvodkyně Dina Ludwig. 

Členská schůze konaná jednou za půl roku vybere od každého roční příspěvek ve výši osmi eur na nákup hadic a dalšího materiálu a zjistí, jestli je členstvo v plném počtu. Dina si vzpomíná na jediný případ, kdy se komunita shodla, že je potřeba nějaké pravidlo: „Chvíli byl součástí komunity člověk, který pěstoval ve velkém česnek pro svoji restauraci. I když jsme se shodli, že nebudeme úrodu hnojit, on to porušoval.“ Dneska už zeleninu nepěstují, na různorodých záhoncích vidíme květiny a bylinky. „A když někdo něco zničí, co už, jsou to rostliny, zase vyrostou,“ uzavírá Dina a usmívá se, když se nám snaží přeložit druh ptáka, který sem zalétává. Je to prý vzácný druh drozda.

Pračky, co se (ne)dají opravit

Osvěženi zeleným hájkem uprostřed rozpáleného města se vydáváme do Reparatur- und Service-Zentrum (zkráceně R.U.S.Z.), kde nás mezi repasovanými pračkami vítá zakladatel Sepp Eisenriegler. Vypráví příběh o tom, jak ho štvalo, že v Rakousku neustále klesá životnost výrobků. „Často nemá cenu nechat si pračku opravit, protože nová vyjde skoro stejně draho jako oprava té staré plus součástky. A kvůli tomu ještě víc ubývá opravářů a stává se z toho začarovaný kruh,“ vypráví, zatímco nás provází halou plnou kuchyňských spotřebičů. „Tak jsem něco musel udělat. V roce 1988 jsem otevřel opravárenské centrum, zaškolil dlouhodobě nezaměstnané a zajistil si celostránkový inzerát v největších rakouských novinách.“

Po třech letech praní průměrně čtyřikrát týdně úplně zmizí těsnění. U velmi nekvalitních praček dokonce i po půl roce. Často je nesehnatelné, vysvětluje Sepp Eisenriegler.

Názorně nám demonstruje, kde se v pračkách nacházejí takzvaná „kurvítka“. A jaké přínosy má neplastový obal bubnu pračky. „Jasně že ty tisíce opravených a znovu prodaných výrobků mi přinášejí znalosti. Použitá pračka v ceně tří set eur od nás vydrží alespoň dalších deset let a tahle čerstvě nová ze supermarketu vám odejde po pár letech, podle toho, kolik za ni zaplatíte. Nová pračka za tři sta eur vydrží maximálně tři roky, za čtyři sta eur čtyři a tak dál. Jen u praček nad šest set eur můžete mít velkou jistotu, že vydrží patnáct a více,“ vysvětluje Eisenriegler a jmenuje tři značky, s nimiž v centru pracují a na které nedá dopustit (konkrétně jde o Siemens, Miele a Bosch). 

„Dobře vím, že opravdové změny jsou ty systémové. A k nim už potřebujete lobbing u politiků. Posledních pět ministrů životního prostředí Rakouska se se mnou muselo seznámit,“ směje se a líčí, jak Rakousko díky jeho iniciativě a ministerskému návrhu Leonore Gewessler platí z národního plánu obnovy (ve kterém se počítá s využitím 1,4 miliardy eur) každému občanovi polovinu z ceny opravy jeho rozbitého spotřebiče. Průměrná cena opravy je aktuálně 152 eur, tedy jeden vánoční stromek. A pak hovoří o nové evropské legislativě, která zavádí povinnost distribuce náhradních součástek deset let od ukončení prodeje výrobku a která za pár let přinese štítky informující o předpokládané životnosti výrobku, třeba o počtu pracích cyklů. 

Podle Eisenrieglera má spotřebitel obrovský vliv. Celých 53 procent zátěže na životní prostředí spojených s životním cyklem spotřebiče, jako je pračka, vzniká při dopravě a výrobě. „V této zemi můžeme ušetřit celé čtyři miliony tun oxidu uhličitého ročně, když budeme o rok déle používat čtyři typy přístrojů: pračky, vysavače, telefony a laptopy,“ vypočítává. 

Re-use boxy jsou pro lidi snadno pochopitelný koncept. Každý navíc obsahuje informace o druhu sbíraných věcí.

Starosti má jen s nedostatkem lidí. „Evropské peníze nyní míří do inovací, nikdo nechce financovat špinavé prsty. Úplně se vytratily vzdělávací instituce, které by učily člověka opravovat věci,“ uzavírá smutně. Naději slyším jen v příslibu nového pracovníka, který se přijde ukázat zrovna dnes. „Doufám, že bude šikovný a doplní tým.“

Pražské re-use centrum bude v…

Zatímco se před návštěvou posledního re-use centra procházíme čtvrtí Seestadt, která je budována jako koncept „bez aut“, probíhá debata o tom, že budoucí pražské centrum budou muset řídit srdcaři. Logistika re-use center se zdá složitá a nezbytnou roli musí hrát magistrát, shodují se. 

Hlavní úlohu musí hrát podle Martiny Ableidinger z vídeňského magistrátu ještě více věcí. Například design. „Potřebujeme ukázat, že nejsme žádný blešák nebo skládka, že použité zboží je stejně plnohodnotné jako věci z běžných obchodů.“ Zvenčí vypadá re-use centrum 48er-Tandler tak trochu jako budova v Pražské tržnici. Když ale vejdete dovnitř, ocitnete se v jiném světě. Uprostřed obchodu stojí naleštěný historický kabriolet obklopený kruhovými knihovnami. 

Guerilloví zahrádkáři prý velmi dobře vycházejí se sousední skejťáckou komunitou, občas spolu pořádají akce.

„Věci u nás v Tandleru sice získáváme zadarmo, ale vždycky je prodáváme. Zaprvé je díky tomu celý náš provoz rozpočtově neutrální. A zadruhé máme vyzkoušeno, že věcí zadarmo by si lidé tolik nevážili — buď by je zakrátko zase odložili, nebo by jich někteří naopak shromažďovali neúměrné množství. Takhle naopak garantujeme kvalitu každého kusu, který prodáváme,“ doplňuje Martina Ableidinger. „Jen počet dílků puzzle bohužel nestíháme ověřit,“ směje se naší otázce. 

Vídeňský Tandler fungující pod magistrátním odborem odpadů provozuje dvě prodejní centra a externí sklad, ale spravuje také více než dvacítku sběrných míst po celé Vídni, odkud sváží dvakrát týdně použité oblečení, nádobí, sportovní potřeby nebo knihy. Také pronajímá dva obytné vozy plné nádobí na nejrůznější venkovní akce. Město Vídeň totiž už v roce 2009 zakázalo jednorázové obaly na akcích a některé kelímky jsou prý v oběhu už třináct let. Tandler má rovněž na starosti všechny ztráty a nálezy ve Vídni, které se po uplynutí lhůty k vyzvednutí vracejí do oběhu. 

„V centru také organizujeme nejrůznější akce, protože věříme, že tak se k nám některé skupiny lidí dostanou snadno. Například minulý týden tu byla autorka anglicky psané literatury a předčítala,“ vypráví Martina Ableidinger.

Procházka po čtvrti „bez aut“ Seestadt, která byla vystavěna pro 25 tisíc lidí. Domy mají zelené fasády a bazény na střechách. Samozřejmostí tu je zadržování vody i použití repasovaného stavebního materiálu. Ulice jsou pojmenovány po ženách a parkovat před domem není možné. Čtvrť byla vystavěna pro kola a pěší a parkovat lze v parkovacích domech.

Po prezentaci se k nám na pár chvil ještě připojí Markéta Vinkelhoferová z české Federace nábytkových bank a re-use center. Přítomným politikům, političkám a úřednictvu nabízí konzultace a zkušenosti s nastavením principů a sociální problematiky. „Re-use centra jsou obrovskou příležitostí pro spojení environmentálních výzev s řešením sociálních problémů,“ shrnuje. 

Kolem mě v rohu stolu se začalo debatovat o tom, proč by pražské re-use centrum nemohlo být součástí nákladového nádraží na Žižkově. Mohlo, zaznívá od představitelů magistrátu i městské části Praha 3. Že by opojení dobrými vídeňskými příklady přineslo tak rychlou a bezproblémovou dohodu? Doufejme.

Autorka pracuje v pražské kanceláři Nadace Heinricha Bölla. Kontakt: gregorova@sedmagenerace.cz.

Článek vznikl díky spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.