Škola ekologického stavitelství uvádí iluze na pravou míru

Letní škola ekologického stavitelství v Bílých Karpatech, vedená Petrem Skořepou, propagátorem slaměných a hliněných staveb v Česku i na Slovensku, letos na jaře svedla dohromady mimořádně velkou skupinu — kolem šedesáti lidí. Jak se ukázalo hned prvního seznamovací večera u ohně, nikdo tak velkou účast nečekal. Jenom základní představování v kruhu kolem ohniště zabralo téměř dvě hodiny. Atmosféra byla naštěstí velice příjemná, seznamování neformální a později došlo i na hudební nástroje. Na letní školu přijeli lidé různící se věkem i profesí, kteří většinou nikdy nic nestavěli, ale chtěli by bydlet v zeleném a pokud možno co nejlevněji. Byli tady studenti, kteří dokončili školu a hledali si práci, mladé páry, které si ujasňovaly, jak chtějí bydlet, lidé, kteří chtěli jen konstruktivně využít volný čas, i stavební inženýři a architekti, které zajímaly alternativní způsoby stavění. Někdo neměl žádnou konkrétní představu a téma je pouze zajímalo, někteří účastníci měli už pozemek a přišli se seznámit s různými variantami, jiní zase chtěli upravit svůj stávající domek.

Já a mně podobní, kdo jsme přijeli s představou hobitího domečku, postaveného ekologicky, levně a kvalitně, jsme postupně přicházeli o nadšení. Naše romantické představy vzaly zasvé již první večer. První přednáškový blok o přírodním stavitelství otvírala věta Petra Skořepy: „Za deset dnů se z nikoho stavitel nestane.“ Čekat, že po deseti dnech prázdninového pobytu začneme sami stavět domky z hlíny, by bylo asi naivní. Dlužno ale dodat, že i takoví účastníci se našli. Nakonec to ale nebylo tak zlé: v průběhu semináře jsme si vytvořili představu novou, sice méně romantickou, ale zato lépe informovanou.

Levně, jednoduše, rychle?

Pokud by někdo čekal, že stavění z přírodních materiálů bude jednodušší než klasika s cihlami a betonem, je na velkém omylu. Stavby z hlíny a ostatních přírodnin jsou necertifikované systémy, takže se o nich hůř shánějí informace. U dobré stavby přitom není radno podcenit žádný detail. Přírodní materiály jsou totiž mimo jiné náchylnější k narušení povětrnostními vlivy.

Jednu výhodu ekologické stavění má — pokud si domek stavíte svépomocí, jde to relativně dobře od ruky. „Postavit hrubou stavbu malého rodinného domku je rychlé. Když je dobrá parta a počasí, za dva týdny je hotová,“ říká Petr Skořepa. Z hlediska financí už to ovšem tak růžové není. Postavit si ekodům nebývá levnější, ale naopak dražší. Ekodům musí mít všechny náležitosti; jediný rozdíl je v materiálu — kostra domu se dělá ze dřeva, stěna je vyplněná slámou, dům má omítky z hlíny, zelenou střechu a izolaci z ovčí vlny. Z toho je skoro zadarmo jedině sláma, zato ostatní materiály se prodraží. Na semináři si tedy každý z nás musel odpovědět, proč chce vůbec stavět nízkoenergetický ekodům sám a zda mu nestačí jednoduchá stavba na klíč.

Standard, nebo luxus?

Je tedy vůbec možné bydlet ekologicky, a přitom si ještě více nezkomplikovat život tím, že budu muset vydělávat spoustu a spoustu peněz? To je otázka, kolem které se točila druhá, „filosofičtější“ rovina semináře. Petr Skořepa tento problém souhrnně označuje jako závislost na tzv. evropském standardu. Tím je míněno vše, na co jsme ve svých bytech a domcích zvyklí a co potřebujeme k pohodlí — splachovací záchod napojený na kanalizaci, stálý přívod velkého množství elektrické energie pro nejrůznější druhy spotřebičů, teplá, pokud možno pitná voda na sprchování, plyn k topení a vaření, počítače s internetem. V našem prostředí jde o zcela běžné požadavky na základní vybavení bytů. Nahlíženo optikou méně bohatých částí světa se však jedná o vysoký nadstandard.

„Ekologické bydlení neznamená jen udělat všechno ze slámy a hlíny. Jde především o snížení vlastních nároků a větší skromnost. Je důležité uvědomit si, kolik věcí člověk k životu skutečně potřebuje. Pro mě je třeba velkým luxusem i elektrická pračka, a kdybych neměl manželku, určitě žádnou pračku nemám,“ zamýšlí se Petr Skořepa. Pokud mluví o snižování nároků a soběstačnosti, zdůrazňuje kreativitu a jednoduchost alternativních řešení. Než začal stavět v Čechách a na Slovensku přírodní domy, cestoval a žil v Indii, odkud si přinesl inspiraci jak v oblasti filosofie, tak i technologií.

Bez práce nejsou koláče

Abychom si vyzkoušeli, jakou práci stavba hliněného domku skutečně obnáší, věnovali jsme mnoho hodin nanášení hrubé vrstvy hliněné omítky na slaměné balíky, penetrování, tedy zatlačování hlíny do slaměného balíku holí, míchání různých druhů bláta, používaného v jednotlivých fázích stavby, vyškrabávání ornamentů a obrazců do poslední vrstvy omítky, uhlazování stěn, vkládání slaměných balíků do základní konstrukce, kopání a přesívání hlíny, nošení bláta v kyblících. Tyto dny byly dosti fyzicky náročné, a přesto jsme zažili jen malý zlomek toho, co se na stavbě domku skutečně dělá a musí dělat. Šlo jen o hrubou stavbu, před kterou se ještě kopou základy a staví dřevěná konstrukce, a po jejím dokončení přijde další práce.

Velmi cenné pro nás byly chvíle volna, které jsme trávili sdílením zkušeností u ohně nebo v hospodě. Tam bylo prostředí ještě méně formální než při přednáškách. Kromě stavění jsme se bavili o elektrosmogu, živé a veganské stravě, o energiích a lidovém léčitelství i o válce na Ukrajině. I přes velké množství neobvyklých slov a témat jsme si navzájem rozuměli a dokonce spolu souhlasili, což se za běžných podmínek zas tak často neděje. A protože spousta lidí se po skončení semináře chystala stavět, vyměnili jsme si navzájem kontakty, neboť každá pomoc nebo naopak možnost získat praxi na opravdové stavbě se může hodit.

Konec knižních iluzí

Na letní školu jsem přijel plný zvědavosti a znalostí o přírodním stavitelství, získaných z knížek. Těch dnes vychází přehršel a v každé z nich se píše, jak je vše úžasné, jednoduché, levné a spirituálně obohacující. Stačí mít pouze trochu času a domek je na světě. Byl jsem hrozně zvědav, kolik lidí už tuto zkušenost učinilo a kde se všichni skrývají, když o nich nevím. Jak jsem však na místě zjistil, jde spíše o zidealizovaný mýtus.

Petr Skořepa, který již během své stavitelské kariéry několik domků skutečně vybudoval — od jurty a tee-pee přes slámohliněné domky, domy se zelenými střechami, stěhovatelné dřevěné domky až po kombinace všeho řečeného, má o všem představu o mnoho realističtější.

„Punkové příbytky o rozloze kolem 60 m² bez vody a záchodu se dají postavit hodně levně, za 80 až 100 tisíc korun, čemuž odpovídá jejich komfort. Pro vodu si dojdu do studny, záchod mám venku kompostovací. Aspoň se projdu na vzduchu a šetřím,“ vysvětluje. „Domek z přírodního materiálu lze postavit za 30 tisíc i za 30 milionů, s nároky totiž roste i cena. Když stavím rodinný dům, tak to dělám pro ženu a děti. Ty potřebují kuchyň, koupelnu a splachovací záchod, což vyjde minimálně na 200 tisíc. Já sám dům nepotřebuju, můžu žít i venku,“ dodává.

Proč bydlet v hlíně?

Přírodní domky nejsou v Česku ani na Slovensku populárním trendem v bydlení a bydlet v slámě a hlíně není typické ani pro zdejší vegany či ochranáře. Je otázka, jestli vůbec má smysl bydlet v domku z přírodního materiálu, když i ve městské bytovce lze za radikálního snížení vlastních nároků výrazně snížit ekologickou stopu. Já jsem si na letní škole sesumarizoval následující důvody, proč to pro mne smysl má:

Ekonomické — Stavba nízkoenergetického domku není levnější než stavba běžného cihlového a betonového domku. Má však nižší provozní náklady, protože je lépe izolovaný a v zimě v něm není potřeba tolik topit.

Estetické — Hliněné domky jsou většinou velmi pěkné, vypadají jako z pohádky. Jejich vnější i vnitřní výzdoba se lehce udržuje a lze ji měnit i za běhu, když je dům už hotový.

Spirituální — Říká se, že stavba ekologického domku svépomocí působí blahodárně na lidskou psychiku, pojí člověka s přírodou, protože se domku při stavbě dotýká vlastníma rukama.

Ekologické — Přírodní materiály jednoznačně zanechávají nejmenší ekologickou stopu, dají se sehnat lokálně a po likvidaci vzniká z přírodního domku minimální množství odpadu. Emocionální — Stavba slámo-hliněného domu je velice intimní záležitostí, protože se na ní majitel sám podílí, promítá do něj svou osobnost a v ideálním případě si ho navrhuje sám podle sebe. Architekt nebo stavební inženýr pomáhá pouze s řešením technických záležitostí. Tím si obvykle majitel vytvoří k domku bližší vztah, než kdyby se stavby se neúčastnil a dělala ho pro něj firma, které by za to pouze zaplatil.

Související informace najdete na www.ekovesnice.cz. Další texty v seriálu Šetrnější spotřeba najdete tady.