Směřujeme k vyděšené společnosti

Téma tohoto čísla Sedmé generace věnujeme otázce „Jak bydlet ekologicky?“. Jakožto historika architektury nebo bývalého šéfredaktora Ery 21 se vás tedy na úvod zeptám, jaké prvky by měla stavba či architektura mít, aby se dala nazývat ekologickou?

Myslím si, že ekologická architektura není žádné specifikum. Obávám se, že vždycky, když se něco začne nazývat jako ekologické, dostane to vzápětí opačný, negativní punc. V určitou dobu byla taková nálada v české společnosti silná, dnes už možná pomíjí nebo alespoň může pominout. Z mého pohledu může být každá stavba ekologická. Největším problémem ekologické stavby ale nakonec může být, že bude dlouhodobě neobyvatelná.

Co tím máte na mysli? Třeba domy zapuštěné do země, do kterých proniká vlhkost?

Myslím i tyto extrémní případy podzemního bydlení, protože jednak tento způsob není možné aplikovat plošně — na to je současná společnost až moc zhýčkaná — a za druhé jsou dnešní stavební technologie už natolik vyspělé, že umožňují realizovat některé zvýšené nároky ohledně tepelných úspor v rámci moderních výrazových prostředků. Jde především o motivaci investora a znalosti architekta.

Pro mě je jedním z výjimečných příkladů ekologické stavby obrovitánská centrála ČSOB v Radlickém údolí v Praze, kde pracuje dva a půl tisíce lidí. Tato megastavba v sobě zahrnuje všechny zásady, které ekologická architektura může mít, a přitom se neposouvá do žádné zvláštní kategorie. Je dostupná městské hromadné dopravě, zasazená do již existující urbanistické struktury a jistým způsobem zpřítomňuje dříve zaniklou vesnici Radlice. Hospodaření uvnitř domu je z hlediska energetických nároků úžasné. A do ekologického rozměru bych zařadil i vztah jeho obyvatelů k domu — energetické úspory nebo zelené střechy jsou jistě důležité, ale musí být také funkční. Tito zaměstnanci přitom byli na radlickou periferii přestěhováni z centra města, což pro některé bylo určitě degradující, ale postupem času si řada z nich našla k nové centrále pozitivní vztah. I díky tomu, že management vydal příručku, jak ten dům používat, jak si například nastavit pracovní harmonogram, jak pracovat v kavárně, čajovně, na střeše. V tomto momentu se pro mě tvoří ekologická architektura, nikoliv tak, že se někdo rozhodne osadit dům energeticky spornými solárními panely.

Proč jsou sporné?

Je otázkou, jestli je solární panel dostatečně energeticky účinný. Možná se ukáže, že výrobní náklady na panel jsou tak nesmyslně drahé, že touto cestou není vhodné dál postupovat. Ekonomický nárok by měl být s ekologickou potřebou vždycky v souladu.

Když už jsme u sporných otázek, co naopak není ekologickou stavbou, i když se to tak jeví? Měla by být ekologická stavba například skromná, asketická?

Rozhodně ne nutně. Jedno z úskalí ekologické architektury je v tom, že se začne zaobírat jen technologiemi nebo systémy, které se v rámci ekologického stavitelství uplatňují, a vůbec nezohlední estetickou či architektonickou hodnotu. Pak to může dopadnout jako v případě domů z balíků slámy, stavěné například architektem Alešem Brotánkem. Tyto stavby můžou vyhovovat několika jedincům, kteří jsou stejně nadšení a především chtějí postavit dům poměrně úsporně. Ale ani to nemusí být hlavní charakteristikou ekologické architektury, ona nemusí být vždy nejlevnější. Neméně důležitou vlastností je vizuální kvalita nebo estetická kvalita zhmotňování materiálu. Ta musí odpovídat komplikovaným společenským nárokům. Často se stává, že stavby tomuto kritériu neodpovídají.
To je jedno úskalí. Ekologická stavba nemusí být upozaděná, může klidně i výrazově křičet. Ale chtěl bych to posunout jinam: pro mě je základem ekologického stavění zodpovědný přístup těch, kteří rozhodují o úplně základních věcech jako třeba rozvoj struktury města —  tedy pracovníků stavebních úřadů, útvarů rozvoje města nebo developerů spíše než samotných stavebníků. Protože pokud si někdo v satelitním městečku nechá zateplit fasádu, položí dřevěné podlahy, ošetří je přírodním voskem, a přitom každý den dva obyvatelé domu jezdí do práce autem, pak se mně úplně vytrácí smysl takového konání.

Ekologický přístup začíná v momentu, když existuje soubor nějakých vizí a vůlí, které se snaží zahustit sídelní strukturu tak, aby se stala ekologičtější, co se týká dopravy, provázanosti služeb, a tak podobně. To je pro mě daleko podstatnější, než když se někdo opře o principy ekologického stavění. To je z hlediska širšího horizontu nic neřešící jednotlivost.

V nedávno vydaném sborníku Zelená architektura.cz píše Václav Cílek, že architektura je vždycky hlavně zhmotněním hodnot, které společnost považuje za „žádoucí nebo prestižní“. Což jsou podle Cílka momentálně ohledy k přírodě, opodstatňované „zelenou ideologií“. Prosazuje se tedy už v České republice zelená architektura či plánování? Nakolik zodpovědně státní úřady nebo developeři dnes postupují?

Do územních plánů našich měst se ekolo-gické ohledy určitě dostaly, ale teď jde o to, jestli existuje politická vůle takto koncipované plány prosadit do praxe. Konkrétně v Brně se ale už třeba objevují náznaky revitalizací posvitavských továrních areálů. Například velký investor J&T koupil areál bývalé Zbrojovky a naplánoval zde obytné soubory s doplňujícími službami. V prvních plánech se dokonce mluví o tom, že investor chce začít využívat železniční zastávku v Židenicích. To se může stát důležitou inspirací pro vznik něčeho jako S-Bahn, (pří)městské rychlodráhy. To může být v rámci Brna považováno za tak významný ekologický projekt, jaký zde doposud nebyl realizovaný — ale nikdy to takto charakterizováno nebude.

Rozhodně bych tedy nemluvil o tom, že si někdo v Lelekovicích postaví dům, který zapadá do palety ekobydlení. To mě absolutně nezajímá. Mě zajímá to, co může pozitivně omezit zbytečný pohyb lidí v rámci automobilové dopravy. Co může přispět k tomu, že se navýší kvalita služeb, která nenutí lidi jezdit koncentrovaně do shopping parků v okolí. Protože ekologické myšlení v architektuře má kromě konkrétního momentu, samotného domu, i širší měřítko, a tím je urbanistická rozvaha včetně kontextu.

Jenom škoda, že díky chystané revitalizaci Zbrojovky přijdou o zkušebny desítky brněnských kapel… Ale to jen na okraj. Jakožto šéf Domu umění se v posledním roce věnujete především rekonstrukci budovy — jsou ty úpravy ekologicky vstřícné?

Ekologii jsme nijak zvlášť neřešili. Zohledňovali jsme výstavní požadavky, památkářské ohledy, stávající stav a výši financí. Řešení, které takto vzniklo, sice posiluje pasivní ochranu domu před přehříváním nebo únikem tepla, ale na druhou stranu je doplněno řízenou klimatizací, která je samozřejmě energeticky nesmírně náročná. Na kompletní osazení klimatizačních jednotek ale nemáme peníze, takže můžeme mluvit o úsporném až ekologickém řešení, ale ne programově.

Samotná rekonstrukce se vám docela „temelínsky“ prodražila. Kdy Dům umění nakonec otevřete?

Stavební průtahy jsou tady typické, víceméně jsem s nimi počítal. Otevřeme 17. listopadu tohoto roku, kdy chceme s pomocí osmi předních kurátorů — Tomáše Pospiszyla, Karla Císaře, Jiřího Ptáčka, Vlado Beskyda, Anety Mony Chisa, Martiny Pachmanové, Františka Kowolowského a Michala Kolečka — představit dvacet let svobodné společnosti v československém prostoru. Každý kurátor zpracuje jedno téma a shromáždí k němu odpovídající autory.

Jedním ze stabilních témat dvaceti polistopadových let je nedostatek peněz na kulturu — vy sami musíte zařizovat kavárnu pomocí peněz z aukce obrazů. Jak hluboko máte do kapsy?

Samozřejmě spokojeni nejsme, protože kulturní oblast — a galerijní zvlášť — bude vždycky finančně podhodnocená. Vždycky je nesmírně deprimující, když odchází kvalitní lidé kvůli tomu, že je nemáte z čeho zaplatit. Samozřejmě průběžně propátráváme všechny grantové možnosti, ale peníze z nich nejdou na provoz Domu umění, ale na konkrétní projekty. Nezbývá nám než přesvědčit vedení města, že navýšení mezd je nutností, protože jinak budeme nadále slýchat, že člověk, o kterého jsme projevili zájem, by u nás pracoval moc rád, ale za jedenáct tisíc čistého to prostě nejde. Bohužel náš stávkový po-tenciál je mizivý — představte si, že by se všechny výstavní instituce domluvily a řekly: od zítřka nevystavujeme. Koho by to zajímalo? Ze strany politiků je tedy nezbytná maximální empatie v tom smyslu, že galerie jsou nezbytně nutné, ne trpěné součásti kultury.

Slovy proslulého pražského radního za ODS Milana Richtera se zeptám: proč by na vás měli přispívat lidi, kteří o výtvarné umění okem nezavadí?

Protože zaplatit se může pouze to, co má populárnější kvalitu. Ale správce veřejného prostoru by měl dbát především na to, aby se opečovávaly hodnoty, které mají obecnější charakter a dlouhodobější platnost. Což rozhodně není muzikálové divadlo. Náročnější formy divadla, hudby nebo výtvarného umění dokáží daleko přesněji vystihnout kulturní pohyby a dát zásadnější podněty k diskusi. To takový hojně navštěvovaný Drákula neumí, ten dokáže pobavit, ale těžko vyburcuje k sebezpytování.

Vy chcete Dům umění otevřít širšímu spektru návštěvníků, ale zároveň udržet uměleckou kvalitu. Není to kvadratura kruhu?

Ne. Schopnost komunikace současného výtvarného umění není zas tak omezená. Je nutné se o to starat, učit se to překládat. Dovedu si představit, že sobota a neděle v Domě umění bude živá, že můžeme být  adekvátní náhradou za vyjížďku do multiplexu. Je totiž možné nachystat programy, které dokáží zajímavým a klidně i zábavným způsobem zprostředkovat to, co je na výstavě. Navíc výstavní program lze koncipovat tak, aby zlákal větší podíl veřejnosti. Na rok 2010 například chystáme Planetu Eden, což bude představení československého sci-fi žánru, nebo výstavu 100 let českého komiksu. A když k tomu přidáme zajímavé přednášky, animace nebo příjemnou kavárnu, pak může Dům umění fungovat jako permanentně přítomné místo, kam stojí za to zajít.

Výstavu obrazů Daniela Landy tedy po vzoru jiných brněnských institucí nechystáte…

To rozhodně ne, má to svoje limity. Nelze zajít za slušnou hranici. Pokud chce člověk pracovat s tím, co je kvalitní, pak nemůže prostor, který má k dispozici, zpronevěřovat.

Plány máte ambiciózní, ale v posledních měsících kvůli ekonomické recesi nastávají pro neziskové organizace včetně těch kulturních krušnější časy.

Samozřejmě se obávám toho, že se krize dotkne i nás. Sice tady popisuju ještě to, co jsme si namysleli v loňském roce, ale možná u některých luxusněji koncipovaných projektů dojde k nějaké redukci. Ale na druhou stranu člověk podvědomě cítil, že doba evropského luxusu trvá až podivně dlouho, a že moment zvratu dříve nebo později přijde. Byl bych ale nerad, kdyby oním momentem zvratu byla současná finanční krize. Zvykl jsem si na to, co všechno západní společnost dokáže poskytovat.

Několik let také působíte v občanském sdružení Brno — věc veřejná, které se snaží rozpoutat diskusi o využívání veřejných prostor města. Jak se vám za ty roky podařilo vtáhnout do diskusí různé skupiny, od politiků přes architekty až po obyčejné měšťany?

Sice jsem dosud mluvil o řídících místech, kde se spravuje obec, ale veřejný prostor se týká především lidí samotných. A inicia-tiva Brno — věc veřejná vznikla právě jako reakce na neochotu politiků poslouchat názory veřejnosti. Přístup současné městské koalice je příznivější a atmosféra ve městě se za ty roky podstatně proměnila. Ale v Brně pořád chybí bohatost forem, jak veřejná prostranství využívat. Brno by klidně mohlo fungovat tak, aby i v letních měsících nebo o víkendech bylo dostatečně zajímavé k trávení volného času. Stále čekáme, kdy bude z Brna konečně přítulné město, a ono přítulné není, a to z mnoha důvodů. Neexistuje politické odhodlání k tomu, aby se ve velkém podařilo to, co se dnes děje v parku Lužánky, kde se potkávají jogíni, cyklisti, běžci, malé děti, lidi piknikují, hrají šachy nebo na hudební nástroje. Taková pestrost a barvitost by se ale mohla rozprostřít do větší šíře. Vedle většího pochopení ze strany politiků ale ta základní aktivita vždycky musí vycházet od těch, kteří daný prostor užívají. Pro ně je třeba připravit návod, co všechno si můžou dovolit, aby dané místo bylo daleko atraktivnější. Pak by nemuselo docházet ke každoroční prázdninové hibernaci Brna.

Pokud je přístup současné koalice příznivější, v čem je tedy zakopaný pes?

Dřív tento proces podstatně blokovala politická neochota a neznalost nebo malá odvaha lidí snažit se využívat veřejné prostory jinak. Dnes tomu výrazně nepomáhá odliv a degradace služeb v centru. Když člověk vyjede na hlavní osy ze středu Brna, například do Králova Pole, Maloměřic či na ulici Křenovou, naráží na jednu hernu za druhou. Člověku připadá, že Brno je jedna obrovská herna. Možná to politikům ještě úplně nedochází, ale jakmile tyto podniky začnou zaneřáďovat důležité tepny města, dochází k postupnému odlivu dalších služeb, jako jsou malé pekárny, kavárny, cukrárny, prodejny potravin, látek a podobně. A jakmile tyto obchůdky vymizí, nebude možné v těchto čtvrtích „korzovat“, potkávat lidi, a tím se jen posílí potřeba vyjíždět za „silnými“ zážitky do hypermarketů na okrajích měst.

Brno — věc veřejná každoročně uděluje ceny Brněnský chodec těm aktivitám, které podle vás veřejné sféře města prospívají. O jaké se jedná?

Nechtěli jsme fungovat jenom jako kritik všeho, co se v Brně děje. Ocenili jsme tedy například kultivaci Denisových sadů, které jsou dnes atraktivní jak pro rodiny s dětmi, tak pro středoškoláky otevírající lahváče. Dále jsme ocenili brněnskou Muzejní noc, a to proto, že naznačila, že ve městě je opravdu možné atraktivně trávit volný čas.

Letos jste Brněnského chodce neudělili, ale mezi kandidáty jste na webových stránkách jmenovali rekonstrukci Husovy ulice. Proč, když magistrát opět na této ulici cyklistům nevyhradil pruh, natožpak stezku?

To je jedna z promarněných šancí, stejně jako před pár lety na další důležité ulici Křenové. Ještě v roce 2009 není v centru města kromě pár stojanů před JAMU žádná možnost zamknout si kolo. Nechápu, proč mají cyklisté stále zakázán vjezd do středu města.

To se tedy musíte zeptat politiků současné koalice…

Cyklisti jsou tímto způsobem dáváni na stejnou rovinu s automobilisty, a zároveň nemají vůbec možnost využívat to, co automobilisté. Ony jsou to zdánlivě maličkosti, ale přijde mně, že cyklodoprava je jedním z těch prvků, které hrají ve veřejném prostoru důležitou roli, protože pokud se do něj dostává takovýto měkký prvek, pak využitelnost míst nabývá na intenzitě, na barvitosti. Jinak ještě k tomu Brněnskému chodci: pro mě jsou nejžhavějším letošním kandidátem bruslařská odpoledne, při nichž jela obrovská skupina inlajnistů uzavřenými ulicemi Brna.

Před pár lety jste pro MF Dnes odpovídal na otázku ohledně nového parkovacího domu na Moravském náměstí slovy: „Že se v centru Brna staví hromadné garáže, vítám. Vyžaduje si to současný životní styl.“ Neměly by se garáže stavět spíše na okrajích měst?

Myslím si, že ne. Pokud mluvím o ekologické dopravě, neznamená to, že chci maximálně omezovat dopravu automobilovou. Jednak to nejde, a jednak si myslím, že automobil do centra patří.

Čili ty přístupy známé ze západních měst, kde se auta odstavují před centry a k cestě do středu města se využívá chůze nebo MHD, nejsou inspirativní?

To ano, ale Brno konkrétně nemá žádné velké centrum a ani se nesnaží, aby nabobtnávalo. Všechno se vlastně odehrává v hranicích okružní třídy. Vně centra nejsou až na výjimky úřady, obchody a kavárny, které by lidi lákaly. Nedovedu si představit, že by třeba parkovací domy stály u Královopolského nádraží a lidi jezdili do centra šestkou šalinou.

A co patřičnost podzemních garáží v obchodně-zábavním centru Velký Špalíček, postaveném v historickém jádru města?

Samotný Špalíček je s prominutím tak debilní stavba, že je o ní škoda mluvit. Ale na druhou stranu, kdyby to, co Špalíček obsahuje, měla stavba někde na vnitřním městském okruhu — třeba Kolišti, pak to jenom vítám. Způsob a forma řešení Špalíčku je samozřejmě zavrženíhodná. Jenom pro doplnění: proti parkovacím domům jako takovým nic nemám — je ale důležité mít na paměti, že monofunkčnost staveb má neblahé následky. Ideální je kombinovat bydlení, obchod, administrativu a garáž. A když se k tomu přidá bydlení, pak je to projekt k zulíbání.

Zmínil jste, že se nikdo nesnaží, aby centrum Brna nabobtnávalo. Ono to možná nebude tak pravda s ohledem na snahu odsunout hlavní vlakové nádraží na jih od centra a vytvořit tam takzvané Jižní centrum. Patřil jste mezi jedny z prvních kritiků přesunu. Jak hodnotíte dnešní situaci, kdy stávající koalice včetně Strany zelených navzdory předvolebním slibům nakonec v tomto projektu dál pokračuje?

Myslím si, že kauza brněnského nádraží byl důležitý moment především pro brněnské politiky, kteří dostali lekci, že se není možné chovat arogantně ke svým voličům a neposlouchat jejich názory — tím nechci říct, že došlo k zásadní změně, ale ten arogantní nádech se zásadně proměnil, za tím si stojím.

Nicméně ten projekt odsunu je stále v běhu. Berete to jako prohru?

Myslím si, že se podařilo mnohé. Přece jenom teď je ve hře varianta, že současné hlavní nádraží zůstane jako uzel regionální dopravy a vybuduje se k tomu nádraží nové, které by řešilo dopravní problémy spojené s nádražím stávajícím. A pokud by k tomuto došlo, považuji to za obrovský úspěch. Už jenom kvůli tomu, že se tak dává základ nové důležité dopravní formě, již zmiňovanému S-Bahnu.

Kritici nejen z Koalice Nádraží v centru říkají, že toto „kompromisní“ řešení není reálné a že slouží jen jako úlitba zklamaným voličům.

Mně to přijde jako naprosto reálný a pro chod města obohacující moment, ale berte to jako odhad člověka, který se v tom jeden čas angažoval; nemám teď podrobné informace.

Dobře. Dala by se do našich měst přenést inspirace z pověstně progresivního Berlína, kde jste před časem žil?

Nepochybně. Například v Berlíně v jednotlivých čtvrtích existují „přirozené“ občanské skupiny, vznikající z neformální sosedské sounáležitosti. A ty si pak vymyslí nějaký festival, pozvou si umělce, stánkaře s mezinárodními kuchyněmi, zavřou ulice a přes víkend slaví. Tyto momenty Brno ani jiné zdejší město asi ještě dlouho mít nebude.

Spíš než ve velkých městech jsou takové akce časté na předměstích nebo na vesnicích, kde ještě funguje komunita.

Třeba ve Vídni je ale spousta akcí a míst, kde člověk může navázat kontakt s někým cizím. Kdežto v Brně zůstáváme u Lužánek a Špilberku, ale těžko takovou roli sehrává náměstí Svobody s megaakcemi pořádanými PR firmami nebo s předvánočními trhy. Nic „měkčího“ zde není, všechno zůstává v nehostinných formách.

Vy osobně bydlíte kde? A ekologicky?

Myslím, že ano. Dočasně jsme se nastěhovali do jednoho loftu, který obývá náš kamarád. Původně jsme měli úmysl založit jakési bytové družstvo, koupit pozemek a postavit bytový dům. To mi přijde jako nejekologičtější, nejekonomičtější a při dobré organizaci nejsnadnější způsob, jak přijít k bydlení. S další rodinou jsme nakonec koupili domek v Maloměřicích, takže kromě finanční úspory si třeba můžeme pomáhat s hlídáním dětí, které pak nemusí hypertrofovaně jezdit do odpoledních kroužků, ale můžou se s dětmi od sousedů vyřádit třeba na zahradě. Navíc se odtud dá pohodlně a bezpečně dojet do centra na kole.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že tři slova charakterizující vaši osobu jsou „les, tři zákruty a hodně vzduchu“. Co si pod tím máme představit?

Pamatuju si, že jsem chtěl k té otázce přistoupit poctivě a asociovat první tři slova, které mě napadnou… Proč „les“? Protože miluju krajinu, včetně příměstské. Můj vztah k přírodě je obrovský, dříve jsem dokonce vážně uvažoval o studiu biologie, mým snem byla ornitologie. A to jsou věci, které člověka neopouštějí. Proč ty „tři zákruty“? Protože všechno je komplikovanější, než by člověk chtěl. A jestliže jsou lidé, kteří si věci dovedou zkomplikovat dvakrát, tak já třikrát… A konečně proč „hodně vzduchu“? Není to úplně přesné, ale protože je potřeba mít kolem sebe prostor právě pro to komplikování si situace. Když mně ji komplikuje někdo jiný, vytváří se ve mně velké napětí, ale když si to všechno můžu zkomplikovat sám a vydatně, je to ten můj vyhledávaný životní prostor…

Jakožto vystudovaného sociologa se vás ještě musím zeptat na tradiční otázku,
v jaké společnosti žijeme především?

Spíš je otázka, do jaké společnosti se dostaneme. Nebude patrně trvat dlouho a dostaneme se do společnosti vyděšené. Protože se poměrně rychle strhne lavina ztracených jistot. Upnuli jsme se totiž k obrovskému blahobytu jakožto vrcholnému výdobytku západní společnosti, a některé jeho prvky se ukazují jako labilní a nedořešené. A my se můžeme začít ptát, kdy to skončí, co může následně přijít a jestli existují i jiné než materiální hodnoty, ke kterým je vhodné se přimknout. Patrně přijde období jednoduchých receptů, které můžou výrazně zkomplikovat nejen rozvoj české společnosti, ale i evropské integrace. A pokud nedojde k posílení evropských struktur, obávám se, že není prostor na to, abychom se vyvarovali jednoduchých řešení typu národní myšlenky nebo boj proti bohatým. Ty by nás totiž vtáhly zpátky do 20. století.

Připravil Vít Kouřil. 

Další rozhovory si můžete přečíst zde.