Snažím se českou krajinu zachycovat na světové úrovni

Původně měla aukce proběhnout loni v březnu, ale kvůli koronaviru byla přesunuta na září. Proběhla?

Přesně tak, koronavirus nám v březnu trochu zkřížil plány. Právě ten den, kdy se měla aukce uskutečnit, se vše zavřelo. Ještě dopoledne jsme si mysleli, že proběhne, nakonec se však přesunula na neurčito a v létě na září. I tento termín byl jen taktak. Naštěstí vše proběhlo v pořádku, i když by za normální situace asi dorazilo více lidí. Ale přišli ti, kteří měli zájem o fotografie a chtěli pomoci, takže se opravdu všechny obrazy vydražily a vybralo se kolem 130 tisíc korun na kampaň Zachraňme lesy.

Oslovil vás během této akce nějaký silný moment?

Na mě zapůsobilo, že všichni lidé, se kterými jsem se bavil a kteří dorazili, měli opravdu zájem o to, co se tady děje, co se děje s našimi lesy a přírodou. Byli opravdu ochotní, chtěli přispět a fotky se jim líbily, to mě samozřejmě těší i jako autora. Vždy potěší, když se setkám s lidmi, kteří mají podobné smýšlení jako já a není jim to celé úplně lhostejné.

Martin Rak, foto: archiv Martina Raka.

Na svých webových stránkách píšete, že fotíte hlavně Krušné hory, České středohoří nebo Českosaské Švýcarsko. Co vás na této krajině nejvíce přitahuje?

Na české krajině mě asi nejvíce přitahuje sever. Krajina je taková rozmanitá, a i když tam nejsou úplně hodně vysoké hory, třeba ve Středohoří najdete krásné kopce. Středohoří je lokalitou, která je celkově v Evropě poměrně ojedinělá. A často si tuto skutečnost moc lidí neuvědomuje. Ať už jsou to pískovcové oblasti, Českosaské Švýcarsko, Český ráj nebo třeba Broumovsko, jde o krásná divoká místa. Sice se jedná rozlohou o poměrně malé oblasti, je tam ale spousta míst, zákoutí, roklí a pohledů k objevování a „prošmejdění“.

V Českém středohoří se při focení asi moc nevyhnete třeba elektrárnám, v Krušnohoří zase monokulturní krajině. Co pociťujete, když vidíte takovou krajinu?

Když jezdím fotit, snažím se zachytit krajinu v co nejhezčím světle a v co nejzajímavějších podmínkách. Z mých fotek je hodně patrné, že pracuji s mlhou. Konkrétně elektrárnám se snažím vyhýbat. Počkám si, až je přikryje mlha a vykukují jen kopce. Což se samozřejmě nestane vždy, občas na té fotografii jsou, ale spíše jen v pozadí. Jednou jsem třeba fotil u zámku Jezeří, za nímž je uhelný důl. To opravdu není fotka, kterou bych si sám dal na zeď, ale fascinoval mne ten kontrast. Ve Středohoří si představuji, jak asi krajina vypadala před sto lety, než se začaly stavět chemické závody, továrny a elektrárny. To musela být pohádka, kopce s vesničkami… Ale musím říci, že v určitých ohledech se situace zlepšuje.

foto: Martin Rak

A k těm monokulturám — ty si myslím, že se také změní právě díky kůrovcové kalamitě, kde jsou lesy na mnoha místech úplně uschlé. Příroda se po čase sama obnoví, později se tam uchytí bříza a nějaké původní listnaté dřeviny a vznikne opět smíšený les. Ale samozřejmě to období, než se tak stane, bude ne úplně příjemné na pohled. Je také důležité, aby se smrky na místech, kde je ta možnost, nevykácely všechny. Protože na pasece nemají živočichové a hmyz v podstatě žádný úkryt a ztrácejí tím i životní prostor. Jakmile člověk přestane přírodu negativně ovlivňovat, sama se myslím zregeneruje poměrně rychle. Není to všude tak špatné. Za posledních dvacet let sleduji, jak se více a více iniciativ snaží pomáhat přírodě a životnímu prostředí. I když jsem si samozřejmě vědom toho, že žiji v nějaké sociální bublině, je to teď větší téma než dříve. Lidé okolo mě to cítí většinou podobně, ale většinové společnosti je to bohužel jedno. Jsem však optimista a doufám, že to bude stále lepší a lepší.

Pro zájemce nabízíte a vytváříte různé foto-zájezdy nebo workshopy. Vidíte v práci s lidmi spíše povinnost, nebo je pro vás něčím vnitřně důležitým?

Řekl bych, že je to tak půl napůl. S lidmi určitě pracuji rád, sdílím s nimi svůj vztah k přírodě, k focení. Vždy, když vyrazím někam s fotografy, které baví chodit do přírody a fotografovat ji, je mi s nimi dobře a rád se pak podělím o nějaké tipy, rady a triky, a zároveň je to v dnešní době jeden ze způsobů výdělku. Své obrazy a fotografie sice prodávám, ale v dnešní době je to trochu těžší než dříve. Lidé si spíše chtějí fotografii vyfotit sami, než že by si ji od někoho zakoupili. Ale samozřejmě prodávám také fotografie do různých publikací, kalendáře nebo fotoobrazy, i kurzy jsou nedílnou součástí práce krajinářského fotografa.

foto: Martin Rak

Ovlivnila vaši práci nějak koronavirová krize?

Ovlivnila především kurzy, protože je pořádám primárně pro zahraniční klientelu. Jezdím jako lektor do Dolomit s britskými klienty, nebo dělám kurzy pro klienty, kteří přijíždějí z celého světa do České republiky. A z toho letos neproběhlo téměř nic. Na druhou stranu jsem zase fotografoval skoro výhradně v Čechách, kromě pár výjezdů za hranice. Pro mě osobně je v Česku spousta míst, která se dají fotit, takže bylo skvělé věnovat se českým lokalitám o to více. Obvykle mám větší radost z fotografie vyfocené někde v Čechách než v Alpách nebo na Islandu, i když třeba z krajiny v Kanadě nebo na západě Spojených států jsem byl úplně unešený. Ale pro běžného člověka je taková fotka někdy až nezajímavá, pokud to trošku snížím. Proto se snažím českou krajinu tady u nás zachycovat na světové úrovni, aby se vyrovnala podobným ikonickým pohledům ze světa. O to více mě práce naplňuje.

V poslední době byli lidé nuceni zůstat doma a více se věnovat sobě, svému okolí, chození do přírody. Zaznamenal jste nějakou změnu v zájmu o vaše kurzy či focení obecně?

Určitě jsem si všiml většího zájmu o individuální kurzy, což je poměrně nasnadě vzhledem k omezení, které více či méně letos probíhá. Je to asi nejbezpečnější. Dokonce mi ty individuální kurzy přijdou i nejmilejší. Mohu pracovat na tom, v čem se kdo chce zdokonalit, anebo vyrazit na konkrétní lokalitu, kam oni chtějí jet. Zaznamenal jsem také, že se lidé mnohem více vydávají do přírody, jelikož vše ostatní je zavřené. Je skvělé, když vyrážejí ven namísto procházení nákupního centra nebo dívání se na televizi. V určitých případech je to však pro mě osobně nepříjemné. A nejspíše i pro ty, kdo chodí do přírody proto, aby si odpočinuli, nebo protože vyhledávají samotu. Na určitých místech, na nichž jsem obvykle býval sám, je třeba i ve čtvrtek ve čtyři odpoledne kolem dvaceti lidí. Paradoxně může být i na Karlově mostě možná větší klid než na Ještědu. Před pár lety bylo ve Středohoří fotografů pár, teď na jaře se to tam jimi ale úplně hemžilo, včetně mě tedy. Přijížděli z celé České republiky, a hlavně z Prahy, jelikož Středohoří je od hlavního města asi hodinu cesty. Dá se tam vyjet opravdu na odpoledne, a když tam člověk jede na východ slunce, není to ani takové drastické ranní vstávání. Tím, že výstupy na kopce jsou poměrně krátké, stávají se i snadno dostupnými.

foto: Martin Rak

Teď je takový nový trend fotit pomocí dronů. Jaký máte názor na focení s touto technikou?

Pohledy z dronu se mi obecně poměrně líbí, je to samozřejmě odlišná perspektiva. Hlavně na místech, kde by ze země člověk neudělal tak pěknou fotku, s dronem získá úplně jiný nadhled. Zejména co se týče kopců se zříceninami na vrcholku nebo celkově hradů, které jsou více méně v rovině, a kolem není žádná vyhlídka, tato technika práci velmi usnadní. Sám jsem o dronu přemýšlel, ale váže se k němu poměrně složitá legislativa a spousta lidí, která s nimi fotí, na to ani nemá povolení. V chráněných krajinných oblastech a parcích člověk bez oprávnění ani létat nemůže. A kdybych to oprávnění chtěl, je složité ho získat a platí pouze na určitou dobu. Často se rozhoduji, že pojedu fotit několik hodin nebo třeba půl dne předem podle aktuálních povětrnostních podmínek. Takže sehnat si povolení na konkrétní den ráno je nesmysl. Dále také může dron rušit zvířata, i když to by vzhledem k silnicím a dálnicím, které procházejí skrz lesy i chráněné krajinné oblasti, asi takový problém nebyl. Užitečné jsou takové restrikce třeba na dobu, kdy hnízdí ptáci, aby lidé nelétali s drony kolem skal, to se naštěstí poměrně dodržuje.

Probíhá nějaká část vaší práce on-line, ať už se to týká kurzů, nebo domluvy se zájemci o vaše fotky?

Díky technologickému vývoji v posledních deseti až patnácti letech je veškerá má prezentace on-line. Myslím, že tak devadesát procent mých zákazníků si najde mé služby buď přes web, nebo přes sociální sítě. Což mi opravdu usnadňuje práci, jelikož mohu svoji tvorbu zadarmo ukázat obecenstvu z celého světa. V tomto ohledu je on-line svět skvělý, zároveň je tu ale také konkurence z celého světa. Což je tedy trochu dvojsečné. Zatím jsem nedělal žádné on-line kurzy, protože už tak u počítače trávím dost času. Ať už je to úpravami fotografií, nebo právě správou svých různých sociálních účtů, jsem na virtuálním světě závislý. Potřebuji mít také nějaký reálný kontakt. A když je to ještě v přírodě, pohyb a pobyt venku ten on-line život skvěle vyvažuje.

foto: Martin Rak

Zasahuje vám on-line svět, například správou vašich účtů nebo odpovídáním na komentáře k fotkám, do osobního života, nebo si své soukromí hlídáte?

Je to takový nešvar, mě samotného irituje, když má člověk telefon stále u sebe. Vlastně kdokoliv vás kdykoliv zastihne. E-maily chodí od rána do večera, stejně tak neodbytné jsou kontakty na sociálních sítích. Já třeba mám komentářů k fotkám poměrně hodně, ať už na Instagramu, nebo na Facebooku, a snažím se lidem odpovídat a vycházet jim vstříc. Je to samozřejmě časově náročné, částečně mě to ale baví. Někdy si spíše říkám, že bych se měl snažit on-line život omezit, člověk se už tak do obrazovky dívá opravdu hodně. A jak nemám kancelář a pracuji z domova, beru si práci i tam. Možná by bylo nejlepší vyhradit si na tento typ činností určité hodiny a třeba v sedm večer si říci „teď to vypnu“, asi ale na takové rozhodnutí nemám dost silnou vůli. Na druhou stranu mám někdy klid, celý den fotím a nemusím řešit žádné telefony. A pak se těmi kancelářskými záležitostmi nebo on-line věcmi, které musím řešit, mohu zabývat až večer. Pravděpodobně je to tím vyvážené.

Připravila Mariana Arkai. Kontakt: marina.cre@seznam.cz.