Z fotografování divoké přírody se stal tvrdý byznys

Co všechno jsou fotografové a podnikatelé schopni udělat, aby dosáhli u diváků hledajících divočinu maximální emocionální odezvy?

Vyhledávanou turistickou destinací je ostrov Hegoland v Německu. Míří tam hlavně nadšení fotografové. Zvířata jsou na ně zvyklá, ale o nějaké divoké přírodě nelze mluvit. Bohužel se z takové fotografie stává byznys. Vzniká celá řada zážitkových firem, které postaví někde u lesa úkryt, a vy si za 250 eur na den koupíte vstup. Je to taková buňka pro tři čtyři fotografy, kam se nosí celou zimu oběti, aby se přilákali orli.

Lidé dnes často žijí a pracují mezi čtyřmi stěnami a prožitek přímého kontaktu s přírodou vyhledávají. Dá se na podobných zážitkových místech i něco ocenit?

Ale ano, a zaplať pánbůh za to. Rozmnožili se tady orli mořští. Ale z pohledu fotografa je z takového místa zajímavá jen jedna fotka, ta první. Další jsou bez nápadu a bez duše. Je to byznys z divokých zvířat. Vláda peněz. Nebo když někdo fotí například jelena v absolutně nepřirozeném prostředí, kde jezdí kolaři na výlet. To mi připadá trochu marné.

Jak tedy k fotografování plachých druhů přistupujete vy?

Já fotím skutečnou přírodu. Když se bavím s ochránci a dozvím se, kde hnízdí datel brzký nebo datel černý, jdu do míst, kde vždy hrozí, že ptáky nějak víc vyruším, a oni odletí. Naštěstí už mám zkušenosti, že je rušit nebudu. Tak vznikají skutečné a autentické fotky.

Liška obecná (Vulpes vulpes), foto: Jaroslav Vogeltanz. 

Jaké zkušenosti máte na mysli?

V zásadě při práci vycházím z loveckých principů. Musíte mít dobrý vítr a nesmí foukat na vás. Na většině míst musíte být ještě za tmy, než se začne rozednívat a příroda začne žít. Nesmíte dělat kravál. Když třeba dáváte aparát na stativ, cvakne kov o kov, což je v přírodě nepřirozený zvuk, a vzniká tak riziko, že můžete všechno poplašit. Nebo když postavíte kryt, tak je lepší nechat ho tam nejdřív týden stát. Ptákům je to jedno, ale savci si na něho musí nejdřív zvyknout. Existuje spousta dalších triků. Každé zvíře reaguje pochopitelně na žrádlo, hlavně teď v zimě, když je hlad. Návnadu je lepší přiklepnout k zemi, aby ji mezitím nesežrala liška nebo prase.

Vidíte tedy nějaký rozdíl mezi českou divočinou a divokou přírodou?

Divočina u nás v podstatě neexistuje. Kromě národních parků u nás vlastně asi žádná divočina není. Dneska se z divočiny stává turistická atrakce, takový malý „Hollywood“ a já už po těch „Hollywoodech“ nejen nerad jezdím. Jako fotograf dokonce odmítám jezdit na taková místa, která jsou ohraničená a fotografové tam obvykle fotit jezdí. Ale tím se vracím třeba k těm turistickým fotodestinacím v Německu.

Jste autorem řady knih o přírodě. Pracujete teď momentálně na něčem?

Samozřejmě, ale nerad bych to úplně prozrazoval. Připravuju něco o jelenech na Šumavě, čímž navazuju na svoje monografie o vlcích a rysech.

Tetřívek obecný (Tetrao tetrix), foto: Jaroslav Vogeltanz. 

Jak se díváte na návrat velkých šelem a velkých savců do české krajiny?

S profesorem myslivosti Jaroslavem Červeným jsem byl u přípravy programu péče pro velké šelmy. Tehdy se monitorovali první rysi na Šumavě a já jsem dělal fotodokumentace, z čehož vznikla zmíněná monografie. Mohl jsem být u toho, když se šelmy vrátily. Mám takový dobrý pocit, že jsem docela malou kapkou přispěl k tomu, že rysi na Šumavě jsou. Jsem rád, že se tyto šelmy rozšířily po republice, protože podle mě je rys úžasné zvíře, které do naší přírody patří. Jsou v Brdech, Krušných horách, Jeseníkách, kde si myslím, že už je jejich populace stabilní. Jak rysi, tak i vlci žijí na Šumavě a věřím, že do pěti let tady budeme mít ustálené smečky.

Začínal jste jako fotograf v deníku a fotil jste hlavně lidi. Jak jste se od nich dostal k přírodě? Co v přírodě prožíváte?

Dneska je v Plzni mše, ale beze mě, protože já jedu na Šumavu. Příroda je pro mě chrám. Když jsem v přírodě, vnímám ji. Vnitřně se otevře a člověk s ní má na určitých úrovních spojení. Kochám se a to mně stačí. Nemyslím na nic, odvádí mi to myšlenky. Při fotografování se musíte soustředit, dívat se a pořád monitorovat prostor před sebou.

Všude, kde jste, kde se nacházíte, to musíte prožívat. Právě jsem se vrátil ze Šumavy, z Hochsteinu, viděl jsem na Alpy a byl jsem tam až do západu slunce. Bylo to moc krásné.

Husa velká (Anser anser), foto: Jaroslav Vogeltanz. 

Jaké je vaše neoblíbenější místo? Pozval byste čtenáře někam?

Na prvním místě je to jednoznačně Šumava, kterou jsem našel po mnoha letech, přestože žiju jen sto kilometrů od ní. Jsou tam místa, která běžní turisti nemají šanci poznat. Šumava je úžasná, už nemusím nikam do Afriky. U nás je krásně – máme čtyři roční období, na podzim poslední ořechy na stromech, sklizeň třešní nebo jablek… A na druhém místě mám Pálavu a celou jižní Moravu, co se přírody týče.

Do publikací Hnutí DUHA jste věnoval několik svých fotografií. Co na této organizaci oceňujete?

Vážím si, že to není agresivní organizace, že se nesnaží přesvědčovat a také že je tady tak dlouho. Když mě osloví někdo, kdo chce podporovat vlka nebo rysa v České republice, mám pocit, že tím, že mu věnuju fotku, jsem pro to něco udělal. Nebo když někdo chce vybudovat naučnou stezku, rád fotky věnuju, protože to je pro dobrou věc. Chtěl bych, aby se jim povedlo prostřednictvím mým a mé práce oslovit i další lidi, aby se s tou přírodou už něco stalo. Aby tady nebyla jen dvě procenta původní přírody, ale abychom si začali uvědomovat i její cennost. Když vidím skládku nebo věci vyklopené do lesa, představuju si bůhvíkoho a děsí mě, že je za tím třeba úplně normální člověk.

Poslanci budou projednávat zákon o národních parcích. Sledujete jednání v Poslanecké sněmovně?

Jednání Poslanecké sněmovny nesleduju, přiznám se, že jsou mi celkem jedno. A je mi v zásadě jedno, kolik bude procent bezzásahových území, ale ať už do toho finálního rozhodnutí nikdo nezasahuje. V zákulisí stejně stojí dřevařská lobby, nic jiného to není. Jsou za tím peníze.

Jelen lesní (Cervus elaphus), foto: Jaroslav Vogeltanz. 

Připravili Vratislav Vozník a Eva Kaličinská. Webové stránky Jaroslava Vogeltanze: www.worldnaturephoto.com. Rozhovor původně vyšel v Magazínu Hnutí DUHA Evergreen.