Christoph Nothomb: Společně měníme potravinový režim

Co je GASAP a z jakých principů vzešel?

GASAP byl založen v roce 2006 a jde o belgickou adaptaci francouzského AMAP, japonského TEIKEI či z Ameriky vzešlého modelu CSA (Community Supported Agriculture — komunitou podporované zemědělství, dále jen KPZ — pozn. aut.). Jde o lokální solidární partnerství mezi producenty a konzumenty. Takto obě skupiny ale samozřejmě běžně nenazýváme, říkáme spíše strávníci či občané-podílníci a malým zemědělcům říkáme rolníci (z anglického peasant, pojem pro malé zemědělce, tvořící samostatnou společenskou třídu, jejichž aktivita byla během kolektivizace v Československu potlačena, a ačkoliv po roce 1989 došlo k návratu drobných zemědělců, hospodařících na malé výměře, které bychom mohli označit jako rolníky, tento pojem se již v České republice na rozdíl od zbytku světa nepoužívá, přestože jde o přesnější pojmenování než zemědělec, sedlák či farmář — pozn. aut.). Změna slovníku odráží změnu nastavení mysli. A o to nám jde: vyjádřit, že vztah není komerční, ale partnerský.

GASAP je skupina občanů, kteří se sami zorganizovali, aby dali najevo, že jim záleží na malých pěstitelích a výrobcích, od nichž potraviny přijímají, především na těch, kteří se snaží hospodařit ekologicky. GASAP tyto ekologické rolníky podporuje tím, že se zavazuje od nich celoročně odebírat potraviny. Rolník se zase zavazuje tyto potraviny, produkované za užití co nejšetrnějších agroekologických metod, dodat podílníkům jednou či dvakrát týdně. Skupina podílníků se organizuje sama a rolníkům platí dopředu na jeden, tři nebo šest měsíců. Tímto způsobem se podílníci snaží předejít finančním problémům ekologických rolníků, zajistit jim základní finanční stabilitu a sdílet s nimi riziko jejich hospodaření. Protože vlivem počasí se prostě někdy urodí méně, někdy více. Hojnost, a jindy zase nedostatek se tak v průběhu sezon daří lépe vybalancovat. Rolníci potřebují příjmy i v případě, že počasí sklizni nepřeje.

Kolik skupin a lidí GASAP sdružuje?

V Bruselu je okolo devadesáti skupin, každá z nich sdružuje okolo dvaceti až třiceti rodin. Celkově tedy jde o dva až tři tisíce rodin, z nichž některé vyžijí skutečně pouze z tohoto partnerství. Pro některé rolníky tvoří GASAP pouze menší část příjmů — pomůžeme jim udat produkty, které se neprodaly na trzích. V celé zemi existuje více různých forem inspirovaných modelem KPZ, které nepovažujeme za součást GASAPu, ale v celé Belgii je okolo šesti tisíc členských rodin. Rolníků navázaných na GASAP je třicet šest, většina z nich je z okolí Bruselu a Valonska.

Christoph Nothomb, foto: archiv Christopha Nothomba.

V GASAPu byl v roce 2017 poprvé zaveden systém zvaný PGS (Participativní garanční systém). Jde o participativní formu certifikace rolníků. Co tento systém přináší a v čem je odlišný od certifikace BIO?

Systém PGS přináší tři věci: zajišťuje kvalitu, zpětnou vazbu a participaci všech zúčastněných. PGS odlišuje od BIO certifikace fakt, že nezohledňuje pouze zemědělské praktiky, ale snaží se o celostní pohled na celý proces od produkce ke spotřebě. Znamená to, že sleduje i energetickou stopu, vliv na sociální vztahy, biodiverzitu a také na zisky rolníků. Nevzniká tedy pouhý seznam žádoucích standardizovaných praktik. Dalším rozdílem mezi certifikovaným ekologickým zemědělstvím a PGS je, že v PGS je doklad kvality založen na vzájemné výměně informací mezi podílníky a rolníky. Jde o systém, který umožňuje neustálé zlepšování tohoto typu vztahu. Posledním důležitým momentem je, že PGS můžeme kombinovat s běžnými certifikáty ekologického zemědělství. Za jistých podmínek se PGS může stát alternativou BIO certifikace, PGS je ale mnohem levnější, a přitom holistické, co se týká vztahu založeného na vzájemném poznání, porozumění a navrácení důvěry a reflexe vztahu mezi podílníky a rolníky. Ať už jsem podílník, nebo rolník, nutí mě to si uvědomovat, kam se chci vyvíjet. Jak můžu pomoci změnit, co se mi na systému konvenčního potravinového režimu nelíbí.

Častěji než o ekologickém zemědělství v GASAP mluvíte o agroekologii. Mohl byste tento pojem vysvětlit?

Tento pojem má tři hlavní složky: za prvé, agroekologie propojuje vědu agronomickou s vědou ekologickou. Dále shromažďuje postupy, které směřují nikoli k likvidaci životního prostředí, ale k zachování jeho rovnováhy. A  za třetí jde o sociální hnutí. Znamená to, že se nezabývá pouze produktivitou, ale také propojením podílníků s rolníky. Jde o pohled za BIO certifikace. BIO certifikát totiž sleduje pouze zemědělské postupy, zatímco agroekologie přináší celostní pohled: propojuje energii, společnost, zemědělství, biodiverzitu, životní prostředí a tak dále.

Při výběru potravin běžní lidé primárně zohledňují cenu, přičemž BIO certifikované potraviny jsou dražší. Mnoho lidí tak své nákupní chování vysvětluje tím, že si BIO jednoduše nemohou dovolit, a orientují se na takzvaně „levné“ potraviny. Co však dělá „drahé“ potraviny drahými a „levné“ levnými?

Nejprve bych rád řekl, že bychom neměli dávat rovnítko mezi tyto pojmy, protože existuje celá řada faktorů ovlivňujících potraviny, jako například kvalita. Nízká cena potravin nezohledňuje negativní dopady na zdraví spotřebitelů, nezohledňuje, že se potýkají s následky chemikálií v jídle, natožpak že se potýkáme s negativními dopady na stav životního prostředí.

Když se podíváte na myšlenku, která stojí za vznikem GASAPu, uvědomíte si, že existuje přímý vztah mezi podílníkem a rolníkem, takže veškerá marže jde rolníkovi. Spolupracujeme s malými hospodáři, kteří nemají přístup k dotacím, a tím pádem cena za potraviny, kterou jim zaplatíme, je jejich jediným zdrojem příjmů. Což není případ konvenčního zemědělství, z něhož pochází takzvané „levné“ jídlo. Tyto potraviny jsou totiž levné proto, že jejich producenti obdrželi dotace.

Jeden z našich farmářů často říká: jak mám obstát v soutěži s konvenčními farmáři, když cena mých produktů má pokrýt moje náklady i zdroj příjmu, zatímco cena zeleniny od konvenčního farmáře je pouze přivýdělkem k příjmu, který má z dotací? Ale abychom se už vymotali z této diskuse o bio-nebio, levné-drahé, věřím, že opravdu potřebujeme změnu potravinového režimu. Lidé trpí obezitou, kardiovaskulárními nemocemi… a proč? Protože konzumují příliš tučnou stravu, příliš mnoho průmyslově zpracovaných potravin, příliš mnoho masa. Můžete se stravovat ekologicky za stejnou cenu, ale je třeba více vařit doma, omezit maso a zařadit do jídelníčku více zeleniny a luštěnin. Získáte zdravější režim za stejnou cenu. Existují pozitivní příklady jako třeba francouzská obec Mouans-Sartoux, kde se ve školách dnes už stravují stoprocentně ekologicky, a ceny se přitom nezvedly. Rozhodli se totiž, že si budou potraviny pěstovat sami. Zde je tedy velmi dobře vidět, že změna v užívání jídla, potravinového a dodavatelského režimu je možná.

Christoph Nothomb, foto: Tomáš Uhnák.

Dostupnost kvalitních potravin pro nízkopříjmové osoby a skupiny je důležitým tématem a strukturálním problémem. V GASAPu jste přišli s některými návrhy na integraci lidí s nízkým příjmem, mohl byste je popsat?

Absolutně souhlasím, že jde o komplexní, systémový, socio-ekonomický problém. Domnívám se, že prioritou by měla být péče o rolníky, kteří patří k lidem s nejnižšími příjmy v naší společnosti. Našim rolníkům a skupinám GASAP jsme navrhli, aby přijali „cenové rozpětí“, tedy aby nabídli tři různé ceny: solidární cenu (pro podílníky s vysokým příjmem), běžnou cenu a sníženou cenu (pro podílníky s nízkým nebo minimálním příjmem). Tento model na zkoušku přijalo několik rolníků a ti zatím nezaznamenali žádnou změnu, nebo evidují dokonce malé zvýšení příjmů, což je slibné.

Úzce spolupracujeme s dalšími organizacemi, které se zabývají sociální problematikou a pracují s lidmi žijícími ze sociálních dávek. Jednáme s nimi o způsobech změny systému. Důležité je uvědomit si, že dnes za jídlo utratíme asi 13—15 procent příjmů, zatímco třeba před padesáti lety za něj lidé utratili okolo poloviny svých příjmů. Otázkou tedy je, jakou pozici v žebříčku svých životních hodnot jsme ochotni připsat jídlu, které konzumujeme třikrát denně. Zde se, myslím, nachází jádro celého globálního problému.

V této chvíli jdou dotace k producentům, kteří dodávají levné jídlo, které ale není zdravé a neprospívá nám. Potřebujeme tedy změnit systém dotací tak, abychom kvalitní jídlo zpřístupnili i lidem s nízkými příjmy. Potřebujeme obrátit logiku současného udělování dotací. Podstatou vývoje Společné zemědělské politiky v Evropské unii by měla být změna systému, který zde byl nastaven už na konci druhé světové války — tedy produkce velkého množství levných kalorií. Měli bychom se zasadit o to, aby byly kvalitní zdravé potraviny dostupné každému v naší společnosti. Po druhé světové válce buď šlo o jediné možné řešení, anebo jsme už tehdy byli zmanipulováni výrobci chemikálií. Teď je ale jasné, že musí přijít změna. A k tomu budeme potřebovat účast lidí na nejvyšších postech ve všech zemích EU.

Návštěva u komunitou podporovaného zemědělce v Belgii, foto: archiv Christopha Nothomba.

Hlavním argumentem českých zástupců průmyslového zemědělství pro to, aby byli hlavními příjemci dotací, je, že právě oni svými produkty živí celý národ — nikoli ekologičtí sedláci či rolníci. Ekologické zemědělství prý celý národ neuživí. V poslední době však vzniklo několik odborných studií, které tvrdí, že zemědělství postavené na principech ekologického zemědělství, potažmo agroekologie, může zajistit potraviny i pro populaci deseti miliard kolem roku 2050.

Ano, například vznikl dokument nazvaný Agroekologická Evropa v roce 2050: multifunkční zemědělství pro zdravé potraviny projektu Ten Years for Agroecology (Deset let pro agroekologii). Ukazuje třeba, že se výnosy konvenčního zemědělství za posledních patnáct let nezvýšily a stagnují. A snížily by se o 10—20 procent v případě, že bychom zavedli výhradně agroekologické metody. Je třeba také vzít v potaz, že 70 procent zemědělské produkce v EU tvoří obilí, kterým krmíme zvířata určená na porážku, na maso. A tudy se dostáváme zpět k otázce změny celého potravinového režimu — k omezení spotřeby masa. Logika většiny evropských zemí je, že potřebujeme vyživit celý národ, a ještě vydělat na vývozu. Skrze dotace Společné zemědělské politiky vlastně umožňujeme produkci levného jídla, které potom rozvážíme po celém světě. Vliv této činnosti na ekonomický růst si měříme, zatímco negativa, která tato činnost vnáší do našich životů, si zdaleka tolik nezpřítomňujeme a nepřipouštíme.

Žil jsem dvacet let v Africe a vím, že je tam levnější koupit si mléko z Evropy než mléko od tamějších chovatelů krav. Znamená to, že afričtí farmáři nepřežívají, a pokud ano, jdou do měst. Pokud nemohou jít do měst, emigrují. Problém emigrace si tedy, jak vidno, z velké části způsobujeme sami tím, kolik zboží za nízké ceny do Afriky vyvážíme — toto je ve zkratce jakési zhodnocení celého chybně nastaveného systému.

Osobně nevidím budoucnost zemědělství v monokulturních lánech polí, které jsem sledoval z okna vlaku mezi Ostravou a Prahou. Vidím ji v menších celcích, které zajišťují lokální cirkularitu. V takovém modelu pěstujete krmivo pro vaše zvířata na vlastním hospodářství a zároveň od nich získáváte hnojivo pro svou půdu. Je potřeba přeorganizovat celý způsob zemědělské produkce.

Návštěva u komunitou podporovaného zemědělce v Belgii, foto: archiv Christopha Nothomba.

KPZ rozhodně přispívá k decentralizaci produkce a distribuce, je ale vaším cílem, aby se systém KPZ a PGS stal mainstreamem, tedy aby této formy získávání a certifikace potravin využívalo co nejvíce lidí? Případně, je podle vás pro jejich další šíření nutná státní podpora?

Jedním z našich hlavních cílů definovaných v naší pětileté vizi je vytvářet další podobné skupiny, během diskuse nad touto vizí jsme si ale také uvědomili, že v dalších pěti letech určitě nechceme, aby se naše činnost stala mainstreamem. Naše činnost je menšinovou záležitostí, a tou také velmi pravděpodobně zůstane. Naše aktivity se však rozšiřují a přinášejí otázky i odpovědi. Předestíráme alternativy, upozorňujeme na ty, kteří už změn dosáhli. Představujeme nový možný systém, v němž lidé fungují celoročně. A jelikož naše existence je nevyvratitelným důkazem o možnosti změny, lze naši činnost představovat veřejně činným autoritám.

Zabýváme se možností přechodu od neudržitelného k udržitelnému potravinovému režimu. Děláme průzkumy a zkoušíme nové možnosti. V posledních třech letech jsme se věnovali průzkumu udržitelnosti — tedy tomu, co to slovo vlastně v rámci potravinového režimu znamená. Přemýšleli jsme o škále udržitelnosti a o tom, jak ji vystavět a hodnotit. Ne každý může být součásti KPZ, to je nereálné. Máme ale další alternativní systémy založené na spolupráci rolníků a strávníků. Existuje vlastně koalice těchto alternativ, a ty všechny dohromady začínají tvořit změnu. Abychom se k celkové změně systému propracovali, musíme nejprve propagovat alternativy. Politika by se měla vyvíjet takovým směrem, aby tyto alternativy prosperovaly a mohly se rozvíjet.

Jakou podobu má vaše politická strategie a s kým se na ní podílíte?

Mnoho alternativních sdružení či organizací vnímá, že jsou na některé kroky příliš malí. Proto jsme v roce 2016 jako GASAP spolu s Greenpeace, FIAN, několika rolníky a zemědělskými syndikáty založili hnutí Agroecology in Action(Agroekologie v akci). Zorganizovali jsme první setkání, kde se tehdy sešlo více než osm set lidí. Začali jsme mapovat všechny agroekologické iniciativy, které jsme v Belgii objevili. Tehdy jsme si také uvědomili, že nás je hodně, a že nás tedy může být dost dobře slyšet. Když jsme v Belgii měli volby do lokálních zastupitelstev, sepsali jsme memorandum o pěti prioritách, které jsme ještě před volbami poslali všem politickým stranám. V podstatě jsme říkali, co by se dalo na lokální úrovni změnit ve vztahu zemědělců a občanů. Prioritou číslo jedna bylo vytvořit demokratický model kontroly a správy místních potravinových systémů. Prioritou číslo dvě bylo zpřístupnit půdu, která je v obecním a státním vlastnictví a kterou bychom měli užívat na základě agroekologických principů. Třetí prioritou bylo podpořit vznik nových farem i mladé a začínající rolníky, čtvrtou snaha o zavádění krátkých dodavatelských řetězců ekologicky vypěstovaného jídla. A pátá priorita tematizovala posílení solidarity při zpřístupnění kvalitního jídla. Prostě jsme se kolektivně rozhodli, že je pro nás všechny snazší tato témata prosazovat prostřednictvím hnutí Agroecology in Action, zvláště pokud jde o advokační práci.

Nedávno jsem prezentoval GASAP a PGS na pracovní skupině udržitelného potravinového systému ekonomického a sociálního výboru EU. Společně tedy určitě můžeme mít větší vliv, funguje to. Jak to vím? Protože v lednu 2021 regionální valonský parlament přinesl nové návrhy do Společné zemědělské politiky a oslovil několik organizací, aby jim poskytly zpětnou vazbu na jejich návrhy. A jednou z těchto oslovených organizací byla Agroekologie v akci.Navrhli jsme nejen omezení platby za hektar, ale také propojení těchto plateb a lidí, kteří s půdou pracují.

Takže bych řekl, že proaktivní práce se daří. Například jsme zorganizovali setkání se šesti hlavními politickými stranami, kterým jsme představili vizi naší zemědělské a potravinové politiky. Kdybychom nebyli dobře zorganizovaní, kdybychom nebyli ochotní komunikovat s politickými zástupci, kdybychom se jako alternativa odřízli a pouze říkali, že veřejná administrativa je špatná, žádných podstatných změn bychom nedosáhli. Také během pandemie COVID-19 jsme zorganizovali celou řadu akcí a sepsali takzvané bílé dopisy k reformě nové Společné zemědělské politiky EU.

Tašky s produkty GASAP, foto: archiv Christopha Nothomba.

Evropská komise uznala ekologické zemědělství jako způsob hospodaření šetrný k životnímu prostředí a ve strategii Farm to Fork stanovila cíl dosáhnout do roku 2030 čtvrtinu celkové zemědělské půdy využívané k ekologickému zemědělství. Dále navrhla snížit používání pesticidů o polovinu i řadu dalších opatření. Jsou podle vás tato opatření dostatečně ambiciózní a povedou k pozitivní změně?

Obecně dobrý aspekt strategie je, že ukazuje, že současná zemědělská politika není udržitelná, a že je tedy třeba vyvíjet nové způsoby hospodaření. Nicméně zůstává z velké části vnímána pouze jako vývojové stadium řešení problémů, které máme (a stále způsobujeme) v oblasti kvality produktů, kvality životního prostředí, zdraví a bezpečnosti konvenčních zemědělců a spotřebitelů.

Zatím se nejedná o uznání potřeby a cesty k celkovému přehodnocení způsobu výroby a spotřeby potravin v našich společnostech. Není to ani skutečné uznání toho, co alternativy jako KPZ ukazují jako možné a proveditelné, že je třeba je podporovat, a naopak více kontrolovat a „znevýhodňovat“ konvenční zemědělství. Když se podíváte na navrhované referendum ve Švýcarsku 13. června 2021, tak to má potenciál přinést skutečnou změnu. Pokud návrh projde, Švýcarsko se stane první evropskou zemí, kde bude oficiálně zakázáno používat anorganickou chemii v zemědělství. Běžné se naopak mají stát ekologické metody, a vše ostatní bude buď zdaněno (včetně konvenčních dovážených výrobků), nebo již nebude dotačně podporováno. Pokud tento návrh projde, mohl by ukázat směr, za který bychom mohli společně bojovat v EU pro příští Společnou zemědělskou politiku pro období 2021—2027. (Návrh nakonec neprošel – pozn. red.)

Něco podobného jako ve Švýcarsku se mimochodem zavádí ve Valonsku, cílem je dosáhnout kompletní zákaz pesticidů do roku 2030. V Bruselu vzniká politická strategie „kvalitního jídla“. Takže takové strategie určitě existují, abychom je ale uskutečnili, potřebujeme autority, které budou schopné veřejně prohlásit, že změny jsou proveditelné.

Připravil Tomáš Uhnák, přeložila Kateřina Kudláčová.