Aleš Brotánek (1957) je autorizovaný architekt. Specializuje se na pasivní domy, velmi rád ale navrhuje i z přírodních materiálů. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP), poté se zaměřil na ekodesign staveb, bydlení i nábytku. Z USA si přivezl poznatky ohledně stavění ze slámy, které předává v rámci kurzů pořádaných občanským sdružením Ekodům; ve spolupráci s ČVUT se mu podařilo typ nosné slámy REI 120 obhájit jako požáru velmi odolný materiál. Přednášel na několika univerzitách a vedle toho vede architektonický, „pasivně“ zaměřený AB ateliér. Loni v říjnu s dcerou Klárou, která je socioložka, vydali knihu Jak se žije v nízkoenergetických a pasivních domech.
K tématu „jiného bydlení“ jste směřoval už v době svých studií na VŠUP, kde jste se také setkal a myšlenkově sblížil s jedním ze zakladatelů sociální ekologie, Bohuslavem Blažkem. V čem může sociální ekolog pomoci architektovi?
Architektovi zpravidla hrozí, že se na problém zaměří jen z jednoho úhlu pohledu. Že architekturu okleští od dalších souvislostí a přesahů – například k lidem, kteří v těch domech budou bydlet nebo pracovat, anebo k životnímu prostředí. A pak samozřejmě hrozí, že jediný, komu se bude výsledek líbit, bude on sám.
A čím vás nejvíce ovlivnil právě Bohuslav Blažek?
Slávek byl živel, který rád věci řešil systémově, a přesto inovativně. Od něj jsem pochopil, že poskládání informací v širokém horizontu z různých úhlů pohledu přináší nadhled, ze kterého mohou vyrůstat překvapivě originální a inovativní řešení. To je dodneška pro mne vrchol radosti a plnosti života.
Ve své knize zmiňujete ještě jeden významný impuls: přitahovala vás pověst severních Čech jako „měsíční krajiny“. V roce 1980 jste proto procestoval Děčínsko, Mostecko i Karlovarsko. Co jste vlastně tehdy věděl o stavu životního prostředí u nás?
Ten obraz zkázy byl utajovaný, jen se o něm šuškalo. A protože nerad dávám na domněnky, jel jsem se tam podívat. Osobní zkušenost byla velmi emotivní: umírající lesy, všude kolem přeoraná krajina, vytěžené uhlí, převládala fialovo nahnědlá barva, do toho rudé nápisy typu: „Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít.“ Z toho čišela deprese. (smích) Říkal jsem si, že tady není něco v pořádku, že to chce jiný, systémový přístup. A právě u bydlení se vyplatí začít, protože celý životní cyklus staveb se na spotřebě energií podílí asi polovinou – to se ale týká až 20. století, kdy se spotřeba energie stala doslova drogovou závislostí.
Speciální podmnožinou pasivního a nízkoenergetického stavitelství jsou slaměné domy. Jak jste se k nim dostal?
Na počátku stál Otakar Jiránek ze společnosti Country Life, jeden z prvních klientů, který nechtěl pouze rodinný domek, ale zdravou, nízkoenergetickou a snadno zlikvidovatelnou stavbu. Jeho rodina zastává názor, že je dobré žít s vědomím, že nic zde není věčně, a proto by se i dům měl snadno navracet do koloběhu přírody. Toto chápu jako druhou úroveň šetrného stavitelství.
Stavění ze slámy má své kouzlo a poezii, ale ne vždy je levné, jak se často prezentuje. Je to totiž pracnější a navíc k tomu potřebujete věci, které se nedají koupit v supermarketu. Například je-li mokrý rok, vůbec slámu nemusíte získat. Proto říkám, že slaměné domy jsou pro lidi, kteří to chtějí srdcem a mají pro to hlavně jiné než ekonomické důvody.
Pokud chceme snížit ekologickou zátěž našeho bydlení, stačí k tomu dům z přírodních materiálů?
Zpočátku jsem netušil proporci mezi použitím přírodních materiálů a samotným provozem domu. Realita je však následující: Takzvaně normální dům z přírodních materiálů řeší jen asi jednu třicetinu energie z ekologické stopy za celý životní cyklus. Zatímco v případě pasivního domu řešíte celou jednu sedminu té stopy. Pasivní dům z takzvaně normálních materiálů řeší jednu pětadvacetinu. Takže nejdůležitější je provoz, samotný materiál je až nadstavba, která to celé podporuje.
Svůj první nízkoenergetický dům jste navrhl v roce 1994, s čím jste se potýkal nejvíc?
Na začátku to byla cesta do neznáma; tmou probleskovaly jen kusé informace ze zahraničí, ovšem z jiných klimatických i kulturních podmínek, nejdříve z USA a později z Německa a Rakouska. První stavby potvrdily, že nejdůležitější je zlepšit tepelnou obálku domu a současně řešit řízené větrání. Jinak by to byla nebezpečná varianta, která by ohrožovala zdraví jeho obyvatel.
Podle Jana Bárty z Centra pasivního domu se loni postavilo 150 až 200 pasivních domů, což je pouze zhruba jedno procento ze všech novostaveb. Proč tomu tak je?
Už na začátku profese mě ovlivnil článek Edwarda Goldsmithe Poznat, nebo zmizet. Poznat je jedna věc, ale změnit postoj je mnohem náročnější. V této zemi se bohužel za posledních čtyřiadvacet let nepodařilo rozkrýt problém, pojmenovat jej a přijít s řešením. Naše energetická lobby je tak silná, že když se objeví problém, z ničeho nic v médiích probleskne informace, že východiskem je dostavba Temelína a prolomení limitů těžby. Česká společnost má evidentně už od dob Rakousko-Uherska pozitivní postoj k velkým industriálním řešením, zatímco třeba „neviditelný“ potenciál úspor si nedokáže představit.
foto: www.abatelier.cz
Co tedy brání rozvoji pasivního stavitelství? Vysoké pořizovací ceny domů?
Pasivní dům nemusí být drahý. Podmínkou je ale optimalizovaný návrh, tedy vyladění celé stavby tak, aby v ní bylo jen to potřebné. Domy, o kterých se říká, že jsou drahé, nemají do detailu dotažený koncept. Například v nich najdeme „pro jistotu“ více technologií. To má ráda mužská mentalita – když se někde něco točí, různé vrtule, čerpadla, je to nějak více sexy. Ovšem stavba se tím nejen komplikuje, ale i prodražuje. V důsledku to samozřejmě shazuje pověst pasivních domů a dává jim to nálepku něčeho drahého a složitého.
Ale jak už jsem zmínil, jde o rozkrytí problému. Například v Rakousku pochopili, že investovat do pasivního domu je nejlepší způsob důchodového pojištění. Obecně se dá říct, že právě v Rakousku a v Německu jsou dál než my. Pasivní stavitelství se tam běžně učí na univerzitách. U nás mají architekti tuto možnost hlavně u docenta Josefa Chybíka na brněnském VUT a v Praze na stavební fakultě ČVUT. Jenomže to se týká stavebních inženýrů, jejichž páce spočívá v tom, že pokračují v konceptu architekta. Je-li tedy návrh špatně založený, lze zachraňovat nejhorší chyby, ale optimalizovaný projekt založený na široké spolupráci s techniky z toho nevyroste.
Co by se u nás muselo změnit, aby se stavby či rekonstrukce v pasivním modu staly normou?
Ono už se to stalo, ale řada architektů si toho ještě nevšimla. Mluvím o evropské směrnici, která se propsala do stavebního zákona a zákona o energetické efektivitě. Ta má znemožnit, aby se nadále stavěly domy, které nejsou na úrovni mezi nízkoenergetickým a pasivním standardem. Jenomže většina ještě opravdu neví, že to tak je a jak to dělat. Přitom jsme se k tomu zavázali a už před deseti lety nastalo přípravné období. Třeba v Dánsku se na to připravit dokázali. U nás se sice loni schválil zákon, ale teprve nyní se začíná diskutovat na odborné i občanské úrovni, o co jde.
Jak se má o takových věcech diskutovat, aby prošly hladce?
Především se o nich má mluvit napříč společností. Konec konců to potvrdila konference, kterou pořádalo Hnutí DUHA asi před rokem a půl. Členka britského parlamentu Bryony Worthington na ní představila legislativu, díky které Velká Británie snižuje emise oxidu uhličitého – tedy obdobu vaší Velké výzvy. Podtrhla ale, jak je důležité, aby se takový záměr prodiskutoval v co nejširším politickém i společenském spektru. Je to totiž příležitost k ujasnění, co je skutečný národní zájem. Budeme-li takovou diskuzi odkládat, setrváme i nadále v závislosti na dovážených energiích, které nemáme pod kontrolou.
Je tedy nasnadě, že jste se připojil k naší iniciativě Velká výzva…
Nebylo možné se nepřidat. To bych popíral to, co jsem do teď dělal.
V malém zájmu o pasivní standard by mohla hrát roli i mytologie. S jakými mýty ohledně pasivních domů se nejčastěji setkáváte?
Že se v nich nesmí otevírat okna, že plesniví, že je v nich horko a klimatizace…Všechno to vyplývá z neznalosti a matení pojmů. Například klimatizace se zaměňuje s jiným zařízením – s rekuperací, tedy znovunavrácením tepla –, které zajišťuje zdravé vnitřní prostředí řízeným větráním. Docela typická je naše zkušenost při stavbě pasivní školky ve Slivenci, kde jsme měli problém s orgány hygieny. Oni nás brzdili, ale my jsme jim po půl roce jednání dokázali, že jedině koncept pasivního domu je schopný splnit jejich oficiální požadavky vyplývající z takzvaných obecně technických podmínek pro výstavbu. De facto by tedy měli nekolaudovat nebo zavřít všechny školky, které nemají zajištěné řízené větrání.
Kdyby za vámi přišla mladá rodina s tím, že zvažuje stavbu na energii nenáročného domku, ale má malý rozpočet, dokázal byste pro ni najít řešení?
Klíčová je velikost domu. Rozhodnutí, zda má být pasivní nebo ne už je prakticky zbytečné. Dělat jakýkoli jiný než pasivní dům je přinejmenším nerozvážná investice. To je, jako byste si koupili model auta, který se už nevyrábí. Pasivní dům vás nebude zatěžovat vysokou cenou za energii a ještě je zdravý. Zatímco klasický dům ohrožuje své obyvatele energetickou chudobou, která je může vrátit do 19. století, kdy se topilo jen při vaření.
Celý rozhovor se točil kolem života v domech, v jaké ale podle vás žijeme společnosti?
Vyšli jsme sice ze zajetí, ale bojíme se přijmout svobodu spolu s osobní odpovědností. K tomu vede cesta nebát se porozumět souvislostem a rozkrývat problémy, pochopit vytčené cíle a k nim pak hledat řešení. Proto se tak snadno daří populistům získávat pozornost veřejnosti, vytvářet pocit ohrožení a nabízet pak taková řešení, která pomáhají skrytě úzkým zájmům nějaké skupiny. Ale myslím, že i v Brně se ukazuje, jak vyrůstá nová generace, která se učí komunikovat ve veřejném prostoru a působit na otevírání prostoru pro téma „co je tím skutečným veřejným zájmem“. Žijeme ve společnosti, která má před sebou řadu šancí. Je jen na nás, zdali je dokážeme rozpoznat a využít.
—
Připravily Zuzana Vlasatá a Dagmar Smolíková, původně pro Magazín Hnutí DUHA.
Další 7.G rozhovory najdete tady.
—
Co je pasivní dům?
Zatímco současné novostavby spotřebují 80–140 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy, pasivnímu domu stačí maximálně 15 kWh/m2, tedy pět- až devětkrát méně. Jeho tepelná ztráta je tak nízká, že nepotřebuje běžný systém vytápění. Návrhy pasivních domů počítají s teplem ze slunce, lidí i elektrických spotřebičů. Například na vytápění místnosti o velikosti dvaceti metrů čtverečních stačí dvě stě wattů, přičemž výkon stolního počítače je 250 wattů a člověka, který u něj sedí, 80 wattů.
Dům u modrého křížku, přízemní dřevostavba jižně od Plzně. Foto: www.abatelier.cz
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář