Vítejte v Klubu reflexivních rváčů

Ulrich Beck přichází ve své nedávno do češtiny přeložené knize Riziková společnost s koncepcí reflexivní modernity. Nazývá tak pozdně-moderní společnost, pro kterou už přestávají platit „klasická“ pravidla moderní doby: malá rodina, třída, role pohlaví. Počátek tohoto obratu, jak se domnívám, lze vysledovat už v nepokojích na západní polokouli na konci 60. let minulého století, kdy se část mladé generace poprvé radikálně distancovala od životního stylu svých otců. Americké hnutí hippies a evropská studentská hnutí se zavázala k hledání nových, alternativních cest v utváření vlastních biografií. Díky tomu, že nové vzorce chování nyní plynou ze svobody individualizovaného jedince, vzniká (zdánlivá) pluralita životních stylů a perspektiv. Ve skutečnosti se ale nejedná o autentickou existenci každého člověka (tedy pluralitu), jak nám ji přáli Nietzsche se Sartrem, nýbrž o přebírání netradičních modelů jednání — především z masmédií. Kultura se nenalézá v rodině (tradiční společnost), ani nevynalézá (raná modernita); je k dostání za mírný poplatek „na pultech“ televizních společností. Svoboda se teď vymezuje možností sáhnout po některém z nabízených balíčků, jejichž lesk má posílit nezaměnitelnost ega.

Beck však upozorňuje na to, že nad opojením z vlastní „autenticity a originality“ dnešního individua visí jako Damoklův meč nejistota. Pozdní modernita se zastavila ve své reflexivitě někde na půli cesty od tradičně řízené společnosti ke společnosti plně emancipované. Garant pro budoucnost chybí. A na testování nových kulturních modelů (stejně jako chemických přípravků) není v době pádícího trhu čas. Právem označuje mnichovský sociolog tuto společnost za rizikovou.

Rizikovost se vyplácí

Sebeurčení a spolu s tím i nová rizikovost v pozdní modernitě není vlastní pouze jedinci, ale i nadnárodním korporacím. Velké obchodní společnosti ze sebe setřásají vliv národní politiky, jejíž prostor jim už není ochranným pláštěm, ale svěrací kazajkou, a vrhají se do náruče politicky (a proto i demokraticky) dosud neovladatelného globálního dění. Odtud plyne i jejich ničivá síla. Beckem jmenované ekologické katastrofy ve Villa Parisi a Bhópálu jsou pouze příklady lokálních ohrožení. Jaderná energie, skleníkový efekt či genové technologie však představují celosvětová rizika.

Je možné se proti rizikům nějak jistit? Kapitál, ještě před 30 lety považován za univerzální pojistný prostředek, pozvolna tuto vlastnost ztrácí. Nelze tedy od něj očekávat, že vykoupí jedince z jaderné katastrofy nebo z nezamýšlených důsledků genového inženýrství. Mimoto, žít ve stavu nebezpečí je ekonomicky výhodné. Opalovací krém je stejně tak prostředkem k zamezení vzniku rakoviny kůže jako nástrojem nového ekonomického růstu. Z toho plyne: odbourávání rizik se děje cestou jejich tvorby ve větším měřítku. Odstranění těchto nebezpečí je v nedohlednu. A nezbývá než považovat trvalé ohrožení za normální stav.

Reflexivita ale není u Ulricha Becka pouze zdrojem rizik a katastrof, ale i nadějí. Poprvé lze nahlédnout fatalismus a iracionalitu vlastního vývoje modernity a společnost se může odhodlat k vlastnímu omezení produkce rizik ve prospěch života budoucích generací.

Boj v nejistotě aneb smrti vstříc

Koncepce reflexivní modernity nám otevírá prostor pro výklad filmu Davida Finchera Fight Club z roku 1999. Hlavní hrdina Jack, úředník v americkém automobilovém gigantu se slušným příjmem a tomu přiměřeným bydlením ve stylu posledních trendů sítě IKEA, se seznamuje s anarchistou Tylerem, výrobcem mýdel a potažmo i trhavin. V Jackově životě nastává reflexivní obrat. Přestává být pouhým úředníkem organizované modernity, (ne)spokojeným s platem, bytem a svojí prázdnotou. Stává se spoluzakladatelem Klubu rváčů. V něm každý večer zakouší v pěstních soubojích konečnost své existence. A nemůže jinak. Jeho nová svoboda znamená: muset bojovat. Vstup do světa individualismu je možný pouze na permanentku do světa boje, tj. prosazení se proti ostatním a na úkor ostatních. Vždyť to, o co se zde bojuje, není nic menšího než ego samo. Individuum, které bylo v průběhu moderny ztraceno pod nánosem loajality vůči organizaci a konzumu, chce nyní povstat z prachu.

Odkud se najednou vzala touha po vlastní původnosti a neopakovatelnosti? Heidegger tvrdí, že jedinou branou otevírající přístup k originalitě a svébytnosti člověka je trvalá přítomnost smrti, totiž ideje smrti. Sociologicky vzato se jedná o okamžik nezvratné přítomnosti rizika, například ekologického. Smrt už nelze vytěsnit, jak to činil „primitivní konzumentismus“ 50. a 60. let dvacátého století a Jack v dřívějším životě. Riziko je všudypřítomné a smrt číhá na členy Klubu v každém pěstním souboji. Jen idea konečnosti, jak se domnívají Nietzsche s Heideggerem, může člověka přivést k jeho podstatě a potenciálně zamezit pouhému opakování tradičních vzorců chování.

Ulrich Beck ale nachází v riziku (smrti) ještě jiný rozměr, nejen vztah k sobě samému, ale i k druhým lidem: nejistota se stává motorem nové solidarity. Provázanost vzájemně spolu nesouvisejících individuí je možná jenom ve strachu o svůj život. Toto riziko se však členové Fight clubu paradoxně nesnaží odvrátit, nýbrž neustále udržují pomocí pěstních soubojů jeho přítomnost — podobně jako globální trh, i on si tímto zajišťuje svou existenci.

Svoboda nových závislostí

A zde odkrýváme kámen úrazu emancipace rváčů. Reflexe jejich dosavadního konzumního života je nepřivedla ke skoku do vlastní autenticity (volby originálního vynalézání kultury), ale do potřeby nového podřízení se (zastavení se na půli cesty). Svěřují se zcela do rukou teroristy Tylera, který duším bez cíle a smyslu nabízí dotyk s jediným přípustným transcendentním úkolem: šířit ne-idealitu, smrtelnost a nihilismus pod příznačným označením projektu Chaos. Sídla šesti velkých bankovních společností mají být vyhozena do povětří. Se ztrátami na životech se při tak velké věci musí počítat. Svoboda členů klubu se zvrátila v bezmeznou poslušnost, stejně jako u Beckových individualizovaných a „emancipovaných“ televizních diváků. Naše svoboda je tedy svobodou pro nové závislosti…

Toto je rozhodující okamžik pro hlavního hrdinu Jacka, pokud jde o jeho vztah k reflexivní modernitě (tj. Fight clubu). On sám se začíná zkoumavě dívat nejen na svůj minulý spotřební způsob života, ale i na možná rizika plynoucí z jeho antikonzumního obratu. Zjišťuje, že reflexivní modernita se stává, stejně tak jako ta nereflexivní, zdrojem nových rizik.

Jack tak už nemůže čelit pouze hrozbám plynoucím ze spotřeby, ale i nebezpečí ekoterorismu obracejícímu se proti ní. V Beckově práci rovněž najdeme odkaz k riziku „,legitimního‘ totalitarismu, který ve jménu práva zabránit nejhoršímu vytváří až příliš dobře známým způsobem něco jiného, co je ještě horší“. Proto nejenom globální trh, ale z druhé strany i antiglobalizační snahy mohou silně přispět k rozkolísání už tak narušeného vztahu jedince k druhým lidem a životnímu prostředí.

Jack v závěru snímku zjišťuje, že Tyler není nikdo jiný než on sám, jeho druhé, nevědomé já, díky němuž mu nezbývá než nemohoucně přihlížet explozi šesti mrakodrapů. V této souvislosti lze zmínit hlavní Beckovu (ale jistě nejen jeho) tezi: moderní produkce jak materiálních, tak duchovních statků s sebou nese vždy i nezamýšlené (nevědomé) důsledky.

Život je nedotknutelný

Otázkou zůstává, kterému z autorů dát za pravdu — zda jednoznačnému Fincherovu pesimismu, nebo snad doufat s Beckem v možné lepší scénáře. Předkládání jasných vizí budoucnosti by znělo asi nevěrohodně, ostatně právě to nás už nejednou přivedlo do úzkých. Lépe bude hledat základní podmínky pro možnost optimismu. Proto navrhuji: pokud se nelze obracet k jiným světům, nebesům a transcendentním či aspoň tradičním hodnotám (to všechno už moderna znehodnotila), nezbývá než se přivrátit k prvnímu a priori naší konečnosti: tělesnému bytí. Mýtus absolutní svobody současného individua plyne právě z opomenutí nejzákladnější zkušenosti poosvětimské éry — že jsme živými bytostmi. Asi příliš rychle jsme zapomněli na hrůznost koncentračních táborů. A až tam můžeme být znovu zavedeni megalomanií vlastní svobody. Jenom tehdy, pokud začneme brát nedotknutelnost života za nejsvrchovanější imperativ, máme právo hledět do budoucna s nadějí, to jest vyvarovat se jak ekologickému totalitarismu, tak také bezbřehému liberalismu.