Vlastní cestou

Jak se z tebe stal muzikant?

U nás v rodině nikdo takový nebyl. Jediný kontakt s hudbou jsem měl přes mámina tatínka, který měl sbírku celkem kvalitních desek. Ale jeho vkus byl samozřejmě ovlivněný dobou, ve které žil – komunismem. Nicméně na to, kým byl a z jakého pocházel prostředí, měla jeho sbírka slušnou úroveň. Poslouchal třeba Suchého a Šlitra, ale i černou americkou hudbu, jazz nebo blues. Trochu mu ale unikala ta temná stránka věci. Obdivoval muzikanty za to, kam se dostali, čeho dosáhli, nicméně mu už nedocházelo, že to často nebylo jen díky talentu a usilovné práci. Na mě začala postupem času více apelovat spíš impulsivní stránka tvorby, což vnímám jako jakýsi startovní bod své vlastní hudební kariéry.

Kam ses od tohoto startovního bodu odpíchl?

V hudbě mě zajímají kořeny. Kolem deseti dvanácti let jsem byl hodně zapálený pro Beatles, což se dál rozvinulo před Doors ke stylu grunge, který vznikl v devadesátých letech. Ten je mi dodnes blízký svou syrovostí a tím, že si na nic nehraje. Tehdy mi přišlo, že se celá ta grunge kultura podobá prostředí, ve kterém jsme vyrůstal, což bylo v Krkonoších, stranou aktuálního dění. Hudba – kterou jsem si tam objevoval sám – pro mě byla obestřená tajemstvím. Vyměňovali jsme si s různými kamarády nebo úplně neznámými lidmi kazety poštou přes inzeráty a tak dále.

Jak se tedy stalo, že jsi začal hudbu i sám dělat?

Během dospívání jsem v sobě pěstoval takovou zabejčenost ve smyslu „nejsem schopný dělat nic jinýho než to, co dělat chci“. Samozřejmě mě to přivádělo do různých konfliktů, například na střední škole, kde po mladém člověku chtějí disciplínu. Ale já jsem si šel prostě za svým. Z hudebního fanouška se ze mě stal hudebník, ale hrát na kytaru i zpívat jsem se naučil sám. Písničky jsem si psal sám. Chtěl jsem v sobě hledat kreativní polohy a vyjadřovat se z pocitů, které jsem prožíval.

foto: Dušan Tománek

Vždycky jsem dělal nějaké práce, ale později to bylo stále více v souvislosti s hudbou. Ať už jde třeba o nějaké produkce nebo starání se o různé kapely. V relaci svých potřeb se tím nějak uživím, což mně naprosto vyhovuje. Takže je pro mě důležité dělat si věci podle sebe a taky tak trochu pro sebe. Samozřejmě dychtivě poslouchám i jinou hudbu. Vždycky jsem zůstal u elpíček, takže když mě nějaká hudba zaujme, kupuju desky. Ale dnes taky hodně investuju do své hudby, než že bych si zakládal sbírku alb.

Jakou hudbu máš rád? Co sis třeba koupil naposledy?

Neorientuji se podle žánrů, protože když to řeknu blbě, hudba je buď dobrá, nebo špatná. Neznám klíč k tomuto rozlišení, ale přijde mi, že to lze vycítit. Osobně mě taky zajímá, kdo za tou hudbou je a co dalšího dělá. I proto se dvěma kamarády produkujeme pod hlavičkou Scrapesounds koncerty kapel, které máme sami rádi. No a co jsem si naposledy sám koupil? Na vinylové burze, kterou pořádal o Vánocích právě kolega Michal Pařízek ze Scaresounds – mimochodem také šéfredaktor hudebního časopisu Full Moon –, jsem si koupil desku For the Whole World to See od legendární kapely Death. Jde o černošské trio z Detroitu, které začalo hrát v šedesátých letech takový drsný garážový rock ’n‘ roll.

A jaká hudba tě naopak zvedá ze židle?

Nemám rád, když se ve veřejných prostorech pouští rádio. Znepříjemňuje mi to čas, který chci trávit s lidmi. Sám rádio sám neposlouchám, stejně jako se nedívám na televizi. Tahle komerční úroveň mě vytáčí. Proto je pro mě až extáze přijít do restaurace a slyšet ticho.

Ale co mě ještě štve… Vzhledem ke své hudební historii, jak jsem ji popisoval, tíhnu k písňové formě. Folk, country. A vlastně mě až děsí a znechucuje současné pojetí těchto žánrů. Populární písničkářství je tady prezentované Tomášem Klusem, ale musím říct, že pro mě je na hranici i ten Nohavica. Nebo Kryštof a další podobné kapely. Přijde mi to tak špatný, že i když se s tím snažím vědomě pracovat, nechápu, jak je to možný. Samozřejmě je to otázka vkusu, nechci nikoho urážet, ale cítím, že se z toho úplně vytratila lyrika. Bavíme se o patetických, rádoby lyrických obratech a banálních rýmovačkách. Přijde mi jako vrcholná drzost, když se tyhle lidi odvolávají na Kryla. Nebo další věc: Dneska zpívá každej druhej v talentových soutěžích, kterých je tady přehršel, Hallelujah od Cohena, což mně přijde jako zločin. Pro mě je to skoro posvátný materiál. Nebo písničky od Dylana! Šílenost…

Máš hudební vzor?

Momentálně si myslím, že už budu pořád dělat hudbu. Proto mě zajímají hlavně lidi, kteří jsou hudebně aktivní celý život a i ve stáří je hudba zachraňuje od senility. V tom smyslu mi imponují právě třeba Cohen a Dylan. Ale nejblíž mám asi k Neilu Youngovi. Líbí se mi jeho intuice a bezprostřednost, s kterou věci dělá. Je mu jedno, co si kdo myslí a normálně to ze sebe solí. To mi přijde krásný.

Londýn 2014, foto: Barbora Mrázková. 

V jednom rozhovoru říkáš: „Po všech personálních obměnách v kapele jsme teď při koncertech schopní nechat se unášet za hranice příčetnosti. Pracujeme s tím, kam až je možné jít. Dříve jsme pilovali detaily, dbali jsme na preciznost. Dnes je to jinak.“ Prožíváš aktuálně ve své tvorbě nějaký zlom?

Je to tak, že kapela musí být složená z lidí, kteří jsou schopní dostat se na nějakou společnou vlnu. To společné „šílení“ se nedá vymyslet, nacvičit nebo vykalkulovat. Dnes, v současném složení, jsme schopní tiše souznit, a to v nás otevírá mnohem emotivnější úroveň. Když tohle cítím, zajímá mě, kam až se s tím dá v rámci hraní na koncertu jít.

Uvědomil sis v takových momentech něco nového o sobě, hraní, hudbě, lidech…?

Oddávám se tomu. Je to pro mě absolutní katarze.

Proč se jmenujete Please The Trees, česky tedy „potěšme stromy“?

Název jsme hledali s původním členem, kytaristou Zdeňkem Kadlecem, který se mnou kapelu zakládal. Zdenda je taková bezprostřední, poetická duše, a jednoho dnes zavtipkoval, že když nemáme posluchače, mohli bychom hrát pro potěšení stromů. To mně přišlo nádherný.

Také jste založili tradici sázení stromů.

Ano, je důležitý jít za hranice hudby a poukázat, v jakém kontextu se kapela pohybuje, co reprezentuje. Když dnes někde hrajeme, domlouváme se dopředu s pořadatelem, zda tam můžeme taky vysadit strom. Jde nám o to posvětit tím aktem vztah kapely s fanoušky a oním místem. Fotky vysazených stromů zanášíme do mapky na internetu. A teď se k tomu přidala i odpovědnost, kterou cítíme vůči národnímu parku na Šumavě.

Ano, před pár měsíci jste za námi přišli s nápadem spojit síly v ochraně Šumavy. Jak na to vlastně došlo?

Přišel s tím kolega ze Scrapesounds, Ondřej Šturma, který se o to téma velmi zajímá. Myslím, že v něm ten nápad definitivně uzrál, kdy byl na vaší exkurzi Šumavou a Bavorským lesem. No a pro nás bylo naprosto přirozený – nejen vzhledem k našemu jménu – se s tím tématem spojit. Jako kapela nemáme žádné politické ambice, ale považujeme za správné se společensky angažovat. Myslím, že na fenoménu Šumavy, jak to vnímám, se zrcadlí stav naší společnosti.

Představuje pro tebe příroda inspiraci?

Mámina rodina je z vesnice na Broumovsku. Vyrostl jsem v Krkonoších. Já nejsem městský typ. Bydlím v Praze, ale využívám ji pragmaticky ke svýmu prospěchu. V přírodě cítím podstatu světa. Nicméně mám v poslední době pocit, že bychom od fenoménu stromů – hlavně ve smyslu vizuálních prezentací, na kterých nějak lpíme – chtěli jít někam dál.

Kam?

Teď trochu tíhnu k estetice šamanismu. Líbilo by se mi dát naší tvorbě tak trochu psychedelický rámec. Když řekneš psychedelie, většina lidí si představí omamné látky, ale já si myslím, že ke stavu extáze se dá dojít i hudbou.

Kabinet Múz, Brno, foto: Vlasta Vojáček. 

My jsme se už dřív angažovali v projektu na podporu práv a postavení seniorů, což k nám také přišlo čistě náhodou. No a když už jsem se měl někde vystavovat, spojit s tím projektem své jméno, měl jsem rovnou potřebu udělat i něco konkrétního, čím bych tu symbolickou podporu proměnil v něco hmatatelného. Sestavili jsme sbor seniorek, jezdili jsme s nimi koncerty, dokonce z toho vznikla deska.

Pro nás je důležité dělat věci z osobní potřeby.

Za pár dní odjíždíte na turné do Spojených států. Těšíš se?

Jo, moc. Současně máme všichni v kapele své rodiny, tak musím myslet i na existenční stránku věci. Člověk odjede na měsíc, ale ne za penězi… Spíš tam chceme zase posunout naši muziku do určitých souvislostí, historického kontextu.

Co vás tedy čeká?

Přiletíme do Chicaga a hned ten večer vystupujeme v jednom klubu. Pak jedeme autobusem do jednoho detroitského studia, kde strávíme dva dny. Poté děláme hudební workshop pro děti ve Škole T. G. Masaryka, zase v Chicagu. Dále nás čeká koncertování ve Washingtonu, pak je na řadě Texas, kde strávíme týden na důležitém festivalu South by Southwest. Přes zastávku v New Yorku končíme v Bostonu. Zatím máme v plánu 23 koncertů.

Americká hudební tradice je pro tebe důležitá? V jednom rozhovoru jsi řekl: „Nejvíce jsem ovlivněný americkou hudební scénou a osobním přístupem, kde člověk není součástí korporátních věcí, a prostě si jde po svým.“

Amerika je obrovský guláš a já v tom rozhovoru říkám, co mě z něj zaujalo – esteticky, zvukově, eticky. Za tím si jdu. Sám mám obrovskou touhu svoji hudbu do toho kontextu vystavět. Navíc ve Státech pozoruji, že tam naši hudbu vnímají bezprostředněji. Taky musím říct, že poměr kvalitní hudby je v tý Americe úplně jinde než třeba tady.

A čím ti imponuje ten nezávislý DIY (do it yourself / udělej si sám) přístup?

Je to možná moje úchylka. Ale já to takhle dělám od začátku. Na nikoho nespoléhám. Sám si pořádám koncerty a podobně. Moje vyhlídka není, že vyhrajeme Grammy a pak se budeme válet.

A aplikuješ ten DIY princip i v jiných oblastech života? Jsi třeba domácí kutil?

To zrovna né. Ale mám pocit, že je to obecně dobrý přístup i při vedení dětí. Že můžou vidět, že si člověk něco tvoří a buduje sám.

foto: Dušan Tománek

Ty jsi muzikant, tvoje žena Lenka Krobotová je herečka. Co vaše děti? Projevují se v nich už teď tvůrčí geny?

Určitě, zvlášť když celá Lenčina rodina je herecká. Ale má to i čistě praktickou stránku. Neustále musíme ladit hlídání, což je někdy náročné. Záměrně naše syny nevedeme ve smyslu „ty budeš muzikant, ty budeš herec“, ale ten starší je momentálně hudbou dost posedlý. Neustále sleduje videa z našeho hraní, k narozeninám dostal bubny… Ale těžko říct, co je nakonec bude bavit.

No a naše tradiční otázka na závěr? V jaké společnosti podle tebe žijeme?

Dost zvrácený. Je to zvláštní doba svobody, a přitom závislosti na všemožných nesmyslech. Všechno je hodnocený váhou peněz – především motivace jak nebo proč něco dělat. Necítím, že by lidi šli za nějakou podstatou. Až mě to překvapuje. Jo, je těžký jít vlastní cestou, dělat věci sám a nezávisle. Ale těžký je všechno. Záleží jestli se chceme a umíme spolehnout sami na sebe.

Připravila Zuzana Vlasatá, původně vyšlo v Magazínu Hnutí DUHA. 

Please The Trees budou (společně s Trabandem, WWW s Pavlem Fajtem, Třemi čutorami, Walden a Jiřím Imlaufem) hrát i na 2. koncertu pro šumavskou divošinu, který proběhne 7. června v Nahořanech u Volyně. Podrobnosti zde.