Vrbovna v Jevišovce: kus historie i jedinečné přírody

25. srpna 2021 /
foto: Veronika Charvátová. Vrbovna v Jevišovce.
Za vodní nádrží Nové Mlýny, u soutoku řeky Dyje a Jevišovky u hranic s Rakouskem, se nachází malá obec a v ní velká vrbovna. Ano, takto by mohla začínat pohádka. Avšak kromě pohádkových kulis, které zde příroda s pomocí člověka vykouzlila, jde o zcela reálný příběh, v němž člověk neporazí přírodu, ale hledá s ní co nejlepší kompromis. Mířím do obce Jevišovka na Břeclavsku, kde revitalizace staré vrbovny a vybudování přilehlých mokřadů pomáhá nejen proti lokálním záplavám, ale vyhovuje také ohroženým druhům, turistům a sportovcům.

 

Historie zdejší vrbovny sahá téměř pět století zpátky. Ačkoli Jevišovka leží v jihomoravských Sudetech, od 16. století tamní populaci tvořili zejména moravští Chorvati (neboli Charváti), kteří tehdy na Moravu prchali před Turky. Právě oni tady udržovali zvyk ořezávání a košíkaření. Zdejší vrbový háj je speciální zejména tím, že se v něm i nyní ořezávají větve stovek vrb na krátko do tvaru hlavy, ze které větve zase postupně dorůstají. „Skvěle udržovaná a rozsáhlá vrbovna u obce Jevišovka si rozhodně nezadá s ořezanými stromy na území hlavního města Prahy,“ uvádí Lukáš Čížek a jeho kolegové na adresu Jevišovky v knize Ořezávané stromy — zapomenuté dědictví (2020), v níž autoři věnují velký prostor právě příkladům z této obce.

Přitom ještě před rokem 2019 to s budoucností místní vrbovny nevypadalo příliš optimisticky. Vrby stály roztroušeny po okolí a suchá oblast zarůstala keři a stromy. Na obnovu místa obec musela získat peníze, a to mnohem více, než byla sama schopná ze svého rozpočtu uvolnit.

Bez zásahů vrbovna nevzkvétá

Revitalizaci prostoru podnítil dokument vypracovaný na základě studií ochranářů. „Asi nejdůležitějším impulzem byl názor Lukáše Čížka z univerzity v Českých Budějovicích, který se zabývá vrbovnami. Momentálně bojuje za větší pozornost pro soutok Dyje a Moravy a snaží se vybojovat, aby území bylo chráněné,“ říká starostka Jevišovky Božena Bošiaková. „Naše vrbovna sice chráněná není, ale pro naši obec velmi důležitá je, protože patří k naší historii,“ dodává. Na tomto území pěstovali Charváti vrby určené na pletení košíků a na krmení zvířat. Dnes ořezy z vrb využívají místní zejména na topení. „Některé vrby jsou staré klidně až 400 let. Košíky už ale dnes nikdo neplete, poslední místní košíkář zemřel již před lety,“ doplňuje starostka, která mě do vrbovny provází.

foto: Veronika Charvátová

Vrbovna se nachází pár set metrů od centra obce. Ještě před dvěma lety bylo její území lidem zcela nepřístupné, prorostlé náletovými dřevinami a vrb už zůstalo jen málo. „Bylo tedy potřeba s tím něco udělat, aby zde byl ponechán ráz lužního lesa, ale zároveň bylo toto místo dostupné veřejnosti,“ vysvětluje má průvodkyně. Lokalita zarostla spoustou křovin, benzinek, trnek, planých růží a dalších keřů. Bylo tedy třeba vykácet a ořezat spoustu stromů i keřů a až poté se přešlo k samotné výsadbě vrb. „Nejprve se zde sázely řízky, ale potom se dosazovaly i samostatné stromky. Doufáme, že porostou. Protože jsou poslední roky poměrně vlhké, tak se jim zatím daří,“ vypráví. Vrbovna v Jevišovce je nyní tou největší na Moravě — na podmáčené ploše o velikosti zhruba sedmnácti fotbalových hřišť nyní roste zhruba pět set vrb. Ty „dodnes hostí řadu ohrožených a z volné přírody mizejících organismů,“ uvádí Lukáš Čížek, který rovněž upozorňuje, že tato vrbovna je nejlépe dochovanou ze sítě ořezávaných stromů, která kdysi propojovala celou Moravu.

Nechat ožívat „divočinu“

Na snímcích z roku 2019, tedy čerstvě po revitalizaci vrbovny, jsou vedle desítek mladých i letitých vrb vidět též vybudovaná mokřadní jezírka. „Teď už to všechno vypadá zase jinak, okolí zarůstá rákosím, vodní plochy zaplnili živočichové. Na jaře je zde tolik žab, že je to až neskutečné. Tím, že jsou teď vlhké roky, tak se tu voda opravdu hodně drží. Ona je to teď taková divočina, neděláme zde od revitalizace velké zásahy, jenom sekáme přístupové cesty, aby se dalo kolem vrbovny projít,“ vypráví starostka. Brzy jí dávám za pravdu. Žasnu nejen nad tím, jak rychle rákos zarostl tak velké území, ale také nad počtem drobných mokřadních jezírek.

Páchník hnědý, foto: Božena Bošiaková

Udělala jsem však zásadní chybu — nevzala jsem si vhodnou obuv do terénu. Ten je po vydatných deštích řádně podmáčený. Vydávám se tudíž kupředu trochu nejistým krokem. Mokrem v botách se ale nenechávám odradit a jsem připravena jít si tuto moravskou raritu prohlédnout více zblízka. Po pár minutách už slyším kvákání žab a šustění ptačích křídel, než však stíhám zaostřit objektiv, daří se jim před ním hbitě uprchnout.

Tůně proti záplavám v krajině

Zjišťuji, že přilehlou obec více než vydatná sucha trápí opakující se záplavy. Když totiž hladina Dyje stoupne, řeka Jevišovka vystoupá proti proudu a následně se vylévá z koryta právě v oblastech vrbovny. „Tím, že jsme v těchto místech vybudovali mokřady, jsme se pokusili také zachycovat vodu v krajině, aby nám tak rychle neodtékala a zároveň neohrožovala místní obyvatele,“ vysvětluje starostka.

Výsledky se dostavily rychle. „Hned to první jaro bylo vidět, že tu zůstává více vody a tůně se plní. Teď je zde vody obzvláště dost a hezky se tu drží. Když jsme to začali projektovat, voda v těchto místech prakticky ani nebyla, chodili jsme tu normálně suchou nohou,“ dodává Bošiaková.

foto: Veronika Charvátová

Oblast zadržuje nejen vodu z řeky, do vyhloubených tůní vystoupala i spodní voda. Ačkoli u vrbovny tůně původně neležely, jejich zasazení do krajiny usnadňuje lidem život a zpestřuje podmínky živočichům. Ve vrbovém háji zůstaly také původní odumřelé kmeny vrb, které nyní slouží jako broukoviště; na vrby je vázáno na 600 druhů rostlinožravců. Vystavěly se zde také plazníky pro hady a ještěrky.

Hmyz hraje prim

Lokalita také hostí četné ohrožené či chráněné druhy zvířat a živočichů. Najdeme tu například populace zlatohlávka skvostného, lesáka rumělkového či tesaříka drsnorohého, vázané na život v mrtvém dřevě. Některé kmeny desítky let starých vrb zde dosahují i metr v průměru. Obzvláště významná je pak přítomnost brouka páchníka hnědého, v soustavě Natura 2000 zařazeného mezi prioritní druhy pro ochranu. V České republice je zařazen do kategorie kriticky ohrožený druh. Svůj ne zrovna vábný název získal kvůli pachu, který vypouští při vyrušení. Odér připomíná vůni staré vydělávané kůže.

Páchník hnědý je totiž, alespoň co se týče výskytu, dost vybíravý. Žije ve stromech mimo lesy, potřebuje rozptýlené světlo a uvnitř stromu nesmí být ani moc sucho. Právě takové podmínky udržovaná vrbovna nabízí. „Díky páchníkovi u nás vrby zůstaly na stejném místě, jako jsou již desítky let. Vrby jsou pro tyto brouky důležité, jelikož v nich žijí prakticky celé své vývojové stadium,“ vypráví má průvodkyně.

foto: Veronika Charvátová

Když se pořádně rozhlédneme, můžeme spatřit i další ohrožené druhy, ať už brouky, vodní ptáky či rostliny. V okolí tůněk se daří například pomněnce bahenní či kuňce obecné, přezdívané někdy též ohnivá pro své oranžové a někdy až červené skvrny na břiše. Žije tu i motýl s krásnou kresbou — pestrokřídlec podražcový. K vidění jsou běžně prý také krutihlavové, žluny či strakapoudi a své útočiště ve vrbách nachází i kalous ušatý, sova pálená nebo puštík obecný. Jako denní úkryt využívají vrby zase kuny, užovky obojkové, netopýři a řada dalších živočichů.

Bez dotací by to nešlo

Před revitalizací vrbovny vedení Jevišovky úspěšně dokončilo několik dalších projektů, například revitalizaci slepého ramene Dyje, která obcí protéká — ačkoli se tedy spíše jedná o stojatou vodu. „Tuto revitalizaci jsme dělali v roce 2015, potom následoval projekt na budování mokřadů. Na tyto projekty jsme získali stoprocentní dotaci, obec tedy až tolik finančně nezatížily. Něčím samozřejmě ano — když jsme dvě v kanceláři a musíme sestavit projekt s firmou, není to úplně jednoduché,“ vysvětluje starostka.

Na revitalizaci vrbovny měli přislíbenou osmdesátiprocentní dotaci. Nakonec jim bylo sraženo pět procent, ačkoli výběrové řízení proběhlo stejným způsobem jako dříve. Údajně se mezitím stihly zpřísnit podmínky. „Údržbu vrbovny už si financujeme úplně sami. Máme těch projektů více. Někde je hrazena následná péče, někde není. U vrbovny ji zrovna nemáme,“ doplňuje Bošiaková.

Na údržbu stromů a okolí obec dává sto tisíc korun ročně, jenom sekání vrbovny stojí ročně dvacet tisíc. Projekt obnovy vrbovny pak vyšel na sedm milionů korun. „Některé výdaje byly pro dotaci neuznatelné, ale i tak jsme do toho šli. Revitalizace slepého ramene Dyje nás tehdy stála dvanáct milionů, což je náš roční rozpočet, takže takový projekt bychom si bez dotací nikdy nemohli dovolit.“

Na projektu obec spolupracovala i s Odborem životního prostředí Jihomoravského kraje. U projektu brali ohledy jak na místní flóru, tak na faunu. „Museli jsme začít s realizací, až když skončilo vegetační období stromů, takže i časově se nám projekt trošku zkomplikoval. Při dokončování jsme zase spěchali kvůli tomu, aby nám mezitím už žabičky nevylezly. Ačkoli byl přelom února a března, zrovna se oteplilo, a tak jsme se báli, že už obojživelníci vylezou. Nakonec se to ale všechno hezky stihlo a zvládli jsme to podle pravidel a ve stanovených termínech,“ dodává starostka a znovu připomíná, že dotace jsou pro malé obce u takových projektů opravdu klíčové. „Bez nich bychom nevysadili stromky okolo několika polních cest, neudělali větrolamy v lánech nebo nevysadili kilometrovou alej.“

A není to škoda peněz?

Okolo vrbovny vede také cyklostezka, hojně využívaná cyklisty a bruslaři z obce i okolí. Když se však po ní budeme prohánět, nejspíš nás ani nenapadne, že se za porosty stromů a rákosu skrývá výjimečné místo. „Oblast zajímá zejména ochránce přírody. Když zde někdo jezdí na kolečkových bruslích, tak si řekne „no prostě vrby“. To holt na první pohled až tak zajímavé není. Máme zde tedy i informační desku, aby lidé pochopili, proč se obec zajímá o vrbový háj a co toto území znamenalo pro historii Jevišovky,“ vysvětluje starostka.

foto: Veronika Charvátová

Revitalizace okolí Jevišovky však nevyvolala jen nadšení. „Od některých obyvatel obce jsme obdrželi rozporuplné reakce. Nechápali, proč to vůbec děláme. Takovéto projekty jsme vždy museli obhajovat. Když jsme dělali revitalizace slepého ramene Dyje, lidé říkali „jé, hurá, nebude nám to tady v létě kvůli sedimentům tolik smrdět“. Když jsou vidět výsledky, projekty odůvodníte, ale když se dělá vrbovna nebo mokřady, vysvětlit, proč to má smysl, je rázem složitější. Občané vědí, že jsou tady záplavy, že se sem hrne voda až k samotnému nádraží… Koho ale tato problematika zajímá, ten se důvody dozví,“ povzdechne si má průvodkyně a vypráví, jak se snaží své kroky zdůvodňovat, mimo jiné i v pravidelném zpravodaji.

Mít kam jít

Bošiaková se funkce starostky ujala v roce 2010. V té době už měla obec vybudovanou veškerou infrastrukturu, a proto za další logický krok považovala právě přírodní projekty. Připomíná ale, že je potřeba držet balanc mezi projekty přinášejícími hmatatelné výsledky a těmi, které pro nezasvěcené působí jako vyhazování peněz oknem. „Postavili jsme například smuteční síň, používáme finance na služby občanům. Nejde je dávat jen tam, kde nejsou na první pohled vidět. Když jsem nastupovala do funkce, projekt na mokřady už byl zpracovaný, a přesto bylo pořád slyšet dotazy, na co se to dělá, proč se tam tolik milionů dává…“ přiznává starostka.

Revitalizace vrbovny získává pozitivní reakce paradoxně více zvenčí, tedy od návštěvníků obce nebo od rekreantů. Obyvatelé okolních obcí sem hojně vyrážejí na procházky. „Oni to vnímají tak, že konečně mají kam jít. Máme tady šestikilometrový okruh na inline brusle a je to pěkná trasa také na procházku. Samozřejmě i někteří naši obyvatelé tento krok vnímají pozitivně a chodí sem. Jsou rádi, že místo zeleně není smetiště, které tu bylo před dvaceti lety, než se odpady začaly likvidovat tak, jak by měly. Ale na to se velmi rychle zapomene. Když však přijde někdo nový, je nadšený, dokonce nám lidé i píšou, že se jim toto místo líbí,“ cení si Bošiaková.

Neusnout na vavřínech

Ačkoli má Jevišovka na kontě řadu pozitivních změn, svou práci v tomto směru nekončí. „Plánujeme další výsadbu stromů, s tím rozhodně nechceme usnout na vavřínech. Stromy je tady stále potřeba sázet, opravdu tu nejsou. Je to spojené s tím, že máme všechny rozvody zavedené v zemi. Budeme kabelizovat i rozvody nízkého napětí. To se pak těžko dělá zeleň v obci, když očekáváte, že se bude všechno rozkopávat,“ povzdechne si starostka. Obec se už pustila alespoň do výsadby keřů a mají zde i krásnou javorovou alej s dvanáctiletými stromy. „Za rok jich několik uschne, je potřeba se o ně starat. Donutit firmy, aby při kabelizaci konaly ručně, je téměř nemožné, o další stromy ale nechceme přijít. V tom je to takový nekonečný boj. Přesto nebudeme ustupovat, ale vybojujeme si to a pohlídáme,“ doplňuje odhodlaně.

foto: Veronika Charvátová

A jelikož se Jevišovka nachází téměř u hranic s Rakouskem, plánují i přeshraniční projekty. S rakouskými sousedy už vytvořili projekt inline stezky, jejíž část vede i okolo vrbovny. „Ono to na sebe celé navazuje. Společně už jsme vytvořili nejen značení, ale i výsadbu aleje lip a švestek. Jsou to projekty, které splňují novodobé podmínky pro zadržování vody v krajině, to je pro nás teď jedna z priorit,“ zakončuje naše povídání Božena Bošiaková.

Já se pak dále procházím okolím vrbovny. Na páchníka ani na kuňku sice nenarazím, zklamaná však rozhodně nejsem. Šestikilometrovou procházku jsem si v tomto nevšedním prostředí užila i tak.

Kontakt: vcharvatova78@gmail.com. Tento článek byl podpořen z veřejné sbírky dobročinných obchodů Nadace Veronica.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2021 vychází v 2. polovině října.