Vzpomínání

15. prosince 1994 /
foto: Vít Hněvkovský. Wikimedia. Hora Bělucha, pohoří Altaj.

Venku do tmy prší, a tak se podzimní Brno zdá být ještě šedivější. Tím víc, čím víc zakopávám o poházené kelímky, cáry rozmočených papírů. Tím víc, čím víc se na mě šklebí dokonalé dívky z dokonalých reklam, které už snad nemohou být větší. Tím víc, čím víc se bojím přejít na druhou stranu ulice, protože auta, co se hrnou, vypadají v mokrém šeru jako láva. A s každou kapkou jí přibývá.

Pochybnosti a úzkost. Tenhle umělý „svět“ mi bere víru. Zapomínám se pak radovat z toho, že žít se dá i jinak. Z toho, že jsou lidé, kteří vědí, proč žijí. Z toho, že jsou hory. Z toho, že je Dobro. Z toho, že jsem.

Stačí ale chvilička a já vím, jak jsou mé soudy hříšné. Vzpomenu si na letní putování po ruském Altaji. Tehdy jsme po týdnech hladového trmácení sibiřskou tajgou konečně dorazili opět do vesnice. Pozvání na návštěvu nešlo odmítnout. Tak jsem poznal Aljošu. Původem Ukrajince, věk mezi čtyřiceti a padesáti lety, s uhrančivýma očima, mohutnou bradkou a vysokou šlachovitou postavou. Aljošu, člověka, který mi ukázal, jak se dá také žít.

Původní dva dny návštěvy se nakonec protáhly na týden. Záhy jsme pochopili, že náš hostitel je jiný, o mnoho jiný nežli všichni Rusové či Altajci, které jsme zde doposud potkali. První do očí bijící věc: takřka nepil alkohol. Všichni jeho sousedé, pokud mohli, končili den syrově a beznadějně ve vodce či sopirtu. On doma vyráběl likéry z trav a horských bylin, které zrály měsíce.

Tady maličkost, tam zásadní anomálie.

Aljoša přišel na Altaj teprve před čtyřmi lety. Na Severním Uralu, kde pracoval jako profesionální fotograf, za sebou s manželkou Raisou spálili mosty. Město prý z člověka saje život. Aljoša prodal většinu svého vybavení a odjeli na jih Sibiře. Na Altaji se jim pak podařilo koupit stavení. I s kravkou. Raisa, dříve zdravotní sestra na chirurgii, se změnila v hospodářku. První dojení, první vlastní smetana, máslo, tvaroh a sýr. První vlastnoručně upečený chleba.

Zatímco se Raisa starala o domácnost, Aljoša zkoušel pracovat v místním sovchozu, který se zabývá chovem maralů, z jejichž mladého paroží se potom vyrábí afrodisiaka. Vydržel to přesně tři týdny. Práce plná neúcty, násilí a krve. Namísto toho začal chodit do lesa na sběr. Za léto stovky košíků hub, rybízu a malin. Na políčku pak brambory. V létě týdny s kosou, domů až za soumraku. Podzimní výpravy za limbovými oříšky. V rohu chaloupky stojí pytle sušených bylin — hektolitry čaje v zimě. Samostatnost. Soběstačnost. Dvakrát týdně společná sauna — baňa. Žár, pára, březové metličky. Radost z všedních věcí.

Když zbyla trocha času, vycházeli do hor. Buď jen tak sami, nebo s přáteli. V domě zůstávali přes léto sami jenom zřídka, neboť co chvíli přicházela návštěva. Buď už staří známí, anebo lidé, jež potkali včera poprvé. Zváni byli všichni. Honák z blízké vesnice i malíř z Tuly. Turisté z Ameriky, Koreje, Belgie, Československa. Během práce, i pak po ní, dlouhé hodiny rozhovorů. Povídání o nocích v horách, kdy ze skal zní hudba, hodiny symfonií, které ale ne každý může slyšet. Povídání o jezerech poztrácených vysoko nad hranicí lesa, z nichž vystupují mohutné toky energie, spatří je však málokdo. Povídání o týdnech toulání po náhorních planinách, po kterých lze dojit až do Mongolska. O modrém nebi. O supech a orlech. O stádech polodivokých koní. O medvědech a vlcích. O černých mračnech nad Evropou. O Smyslu.

Aljošova víra byla hluboká a prostá. Hlásil se k učení Živé etiky, k Agni Józe. Ač jsme o Etice dlouho diskutovali, mnoho jsem z ní nepochopil. Astrální světy, šambala, toky energie, odpovědi na otázky pomocí kyvadla, léčitelství. Příliš mnoho zdánlivě nepochopitelných věcí na unavené poutníky z křesťanské Evropy. Sám Ježíš však říkal, že strom poznáme po jeho ovoci. A z Aljoši žhnulo nevýslovné Dobro. Každé jitro vycházel před stavení znovu pozdravit Slunce. Modlitba ke Čtyřem světovým stranám, k Matce Zemi, k Nebi. Prosba za všechno živé, prosba za nový den. Prosby, prosby… Před koupelí v ledové řece prosba jejího ducha o zdraví. Před cestou o její šťastné dokončení. Před začátkem práce o radost z ní. Prosby a modlitby. Úsměvy a pochopení. Darované jídlo.

Uprostřed začouděné křižovatky, dva kroky od billboardu s reklamou na nový Opel, myslím na Aljošu a chystám se přejít na červenou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2024 vychází v 2. polovině června.