Vzpoura evropského lidu

Francouzské „Non“ a nizozemské „Nee“ evropské ústavě jsou zatím největšími políčky, které občané uštědřili politickým elitám, tlačícím projekt evropské integrace už 50 let přes jejich hlavy. Evropský otec zakladatel Jean Monnet koncipoval proces sjednocování od počátku jako elitou řízený, postupný, technokratický proces. Jen tak, krok po kroku, bez otevřené politické diskuse o cíli směřování a bez zapojení veřejnosti, bylo prý možné vyhnout se zásadním střetům mezi ještě nedávnými soupeři druhé světové války.

Monnetova metoda v prvních desetiletích skutečně fungovala: Evropané potichu akceptovali, že se významný podíl moci pomalu, ale jistě přesunul ze suverénní sféry jejich států na evropskou úroveň. V posledních dvaceti letech se však pravomoci EU rozrostly obzvláště rychle, aniž zároveň došlo k posílení demokratické odpovědnosti Unie vůči evropským občanům. Politické elity se tak skrze evropskou integraci částečně vymkly demokratické kontrole lidu. Výsledkem je dlouhodobý nárůst odcizení a pokles důvěry v evropské instituce. Z této krize legitimity EU se zrodila NE ve francouzském a nizozemském referendu.

Paradox NE spočívá v tom, že právě ústava by demokratické prvky v EU posílila, a to i v oblastech, kde zejména francouzská levice obviňuje EU z neoliberalismu. Počet politických témat, v nichž má Evropský parlament právo takzvaného spolurozhodování s Radou ministrů (tj. kdy obě instituce vyjednávají jako rovný s rovným), by se více než zdvojnásobil ze současných 40 na 89 (z celkových 94). Přímo zvolení europoslanci by tak získali stejnou moc jako národní ministři mj. v klíčových oblastech mezinárodního obchodu, liberalizace služeb, imigrace, zemědělství či strukturálních fondů. Posílena by byla též role národních parlamentů. A Evropané by získali právo přímé občanské iniciativy: na základě petice s milionem podpisů by mohli žádat Komisi o navržení nových zákonů.

Reakce na NE

Krach ústavy v referendech vyvolal mezi evropskou elitou dva druhy reakcí. První reakcí je, že občané byli nedostatečně informováni, neproběhla skutečná diskuse, oficiální kampaň pro ANO byla příliš nudná, ústava pro obyčejné lidi příliš dlouhá. Takže je potřeba ústavu zkrátit (ale zachovat vše podstatné), zaplatit více efektivní propagandy, která přesvědčí hloupé občany o skvělých přednostech EU, a protlačit ústavu v novém balení skrze zopakovaná referenda. Anebo už příště neorganizovat referenda o evropských záležitostech vůbec, když lid nechápe, že Unie pro něj chce jen to nejlepší. Tento arogantní typ reakcí by měl i u zastánce ústavy vyvolávat škodolibou radost z vítězného NE. Slovy Bertolda Brechta lze dodat: „Nebylo by jednodušší prostě rozpustit lid a zvolit si nějaký jiný?“

Francouzská a nizozemská referenda byla, ať se to komu líbí nebo ne, zatím nejhlasitějším projevem demokracie v evropských záležitostech. Referend se zúčastnilo mnohem více lidí než voleb do Evropského parlamentu a Francie nikdy dříve nezažila tak širokou a zapálenou debatu o evropských věcech jako tentokrát. Lid, frustrovaný dlouhou řadou národních, evropských i globálních problémů, se vzepřel natruc elitám.

Druhý typ reakce na NE uznává, že v referendech se projevila propast mezi občany a evropskou elitou. Tu je nutno překlenout posílením přímé participace na evropské politice formou internetových konzultací, většího zapojení nevládních organizací, tvorbou politiky v sítích „stakeholderů“ spíše než v hierarchických byrokraciích atd. Po odmítnutí ústavy se v tomto směru vyrojila celá řada návrhů, od oficiálního Plánu D (debata, dialog, demokracie) komisařky Margot Wallströmové až po nápad amerického autora Jeremyho Rifkina zorganizovat po celé Evropě stovky „teach-ins“ o budoucnosti Unie po vzoru spontánních amerických veřejných debat o vietnamské válce v 60. letech.

Jakkoliv jsou tyto návrhy dobře míněné a některé i smysluplné, základní problém legitimity EU nevyřeší. Přímá účast na tvorbě politiky, zvláště té evropské, totiž nikdy nebude masová, nýbrž opět spíše elitní, expertní záležitost (započítáme-li mezi elitu i profesionální nevládní organizace), takže propast odcizení nepřeklene. Participativní demokracie navíc neumožňuje rovnou reprezentaci zájmů širokých mas, znejasňuje přímou osobní odpovědnost politiků za učiněná rozhodnutí a znesnadňuje veřejnou kontrolu nezamýšlených důsledků těchto rozptýlených forem rozhodování. Participativní demokracie tedy není náhražkou klasické masové stranické demokracie, pouze jejím užitečným doplňkem. Bez solidního základu klasické demokracie je participativní demokracie patvar. A právě klasická demokracie v EU do značné míry chybí.

Svrhnout Komisi

Filozof Karl Popper kdysi definoval demokracii jako systém, kde lid může svrhnout vládu bez krveprolití — například ve volbách. Právě tento základní element demokracie ale v Unii nefunguje — a ani navržená ústava by na tom nic nezměnila. Ať občané volí v europarlamentních volbách jakkoliv, na složení Komise (tj. evropské obdoby vlády) to má pramalý vliv — vždy dostanou stejnou bezpohlavní směs pravicových i levicových komisařů. V Unii tak věčně vládne cosi mezi velkou koalicí a úřednickou vládou. Na úrovni států kanalizuje střídání vlády a opozice frustraci občanů z politiky: vládní strana to schytá ve volbách, ale legitimita demokratického systému není ohrožena. Pokud však nepopulární vládu nelze ve volbách svrhnout a dát šanci opozici, nevyhnutelně se hromadí nespokojenost a protestní hlasy vůči celému politickému systému. Ve Francii a Nizozemsku právě tato dlouhodobě nahromaděná frustrace z EU vedla spolu s čistě národními důvody k vítězství NE.

Jak by mohlo vypadat střídání moci v praxi? Komise by byla sestavována ze zástupců strany či koalice zvítězivší ve volbách do Evropského parlamentu. Jednotlivé komisaře by tak jako dosud mohly jmenovat členské státy, ale nikoliv jejich vlády. Například po loňských eurovolbách by tak Komisi zřejmě sestavovala pravicová koalice, tudíž by se českým komisařem nestal Vladimír Špidla, nýbrž někdo nominovaný ODS, lidovci a evropskými demokraty.

Tím by se odstranila základní slabina Evropského parlamentu: volby do něj nyní nemají vliv na sestavení evropské exekutivy (ačkoliv Komisi schvaluje a jednou už ji dokonce i odvolal) na rozdíl od voleb do národních parlamentů, které předurčují podobu národních vlád. Teprve taková změna — kdyby lid ve volbách nepřímo rozhodoval i o budoucí Komisi — by mohla skutečně přilákat více voličů a poevropštit volební kampaně (spíše než postupné rozšiřování pravomocí EP do nových politických oblastí).

Pryč s konsensem

Střídání levice a pravice u evropského kormidla by nevyhnutelně politizovalo doposud velice konsensuální rozhodování v bruselských institucích. Většinové hlasování a soupeření vládní koalice s opozicí o moc a přízeň voličů by nahradilo dnešní stav, kdy například šéfem Parlamentu je socialista (v polovině volebního období ho dle dohody nahradí lidovec), ačkoliv volby vyhrála pravice. Střídání moci by si vynutilo konsolidaci současných politických skupin v EP ve skutečné evropské strany. Jejich soupeření o moc by rozčeřilo hladinu bruselské politiky, rozmetalo technokratický eurožargon, za nějž se politici a eurokraté rádi schovávají, zatraktivnilo by evropská témata pro média a přilákalo větší zájem veřejnosti. Více otevřeného konfliktu by tak paradoxně přispělo ke vzniku evropské veřejné sféry a posílení společné identity evropského lidu (jejichž dosavadní absence je hlubší rovinou demokratického deficitu Unie). Více jednoty totiž vyžaduje více otevřeného nesouhlasu. Konflikt je v lidské společnosti všudypřítomný a stranická soutěž je způsob jeho nenásilné regulace — něco jako ventil na Papinově hrnci.

Nejběžnější námitkou je, že větší míra konfliktu by mohla křehkou evropskou jednotu naopak rozbít. Politologové jako Arend Lijphart tvrdí, že právě národnostně a nábožensky rozmanité útvary potřebují v zájmu zachování stability konsensuální politické systémy spíše než většinové hlasování, které by vyhrotilo vztahy mezi komunitami. Jenže v Evropském parlamentu vede dělící linie „naštěstí“ zpravidla mezi stranickými skupinami spíše než mezi poslanci z různých států. Ačkoliv to tak při pohledu na současné ideologické zmatení v Evropě, kdy britský levicový premiér stojí v čele „volnotržního tábora“, zatímco francouzský pravicový prezident je hlavním zastáncem „sociální Evropy“, možná nevypadá. Musela by se každopádně zavést institucionální pojistka proti formování většin na územním principu, aby například zástupci starých členských států nemohli „válcovat“ zástupce nových zemí. Rada ministrů by navíc byla nadále složena ze zástupců vlád členských států. Nejsilnější evropská instituce by tak korigovala přílišné výstřelky bruselské vládnoucí koalice.

—

Kolik je demokracie v Evropě?

Někteří odborníci jako harvardský politolog Andrew Moravcsik Unii před nařčením z nedemokratičnosti brání: EU přece rozhoduje pouze v omezeném počtu politických oblastí, které veřejnost stejně vesměs nezajímají, disponuje směšně malým rozpočtem a menším počtem zaměstnanců než radnice průměrného evropského města. Tolik demokracie tedy nepotřebuje. Bruselští komisaři jsou navíc jmenováni demokratickými národními vládami, takže je vše vlastně v pořádku.

Faktem však zůstává, že Evropská komise má dnes větší moc než jakákoli jednotlivá národní vláda, a že dobrá polovina nových zákonů, které řídí život Evropanů, dnes pochází z Bruselu. Takže je po EU třeba požadovat přinejmenším stejné demokratické standardy jako u národních vlád. A ty EU nesplňuje alespoň ve třech ohledech: 1) je legitimizována jen nepřímo skrze národní vlády, 2) odpovědnost vůči lidu je také velice nepřímá a 3) nedochází ke střídání moci.

Není to ovšem tak, že bruselští byrokraté v Evropské komisi uzurpovali moc demokratickým národním vládám, jak mylně tvrdí mnozí „euroskeptici“. Jednoznačně nejmocnějším — a také nejméně transparentním — evropským orgánem je Rada ministrů složená právě ze zástupců národních vlád, která nese hlavní odpovědnost za veškerou evropskou politiku a zákony. Vládní úředníci ze všech členských států dennodenně intenzivně projednávají všechna připravovaná evropská pravidla v nespočetných výborech a pracovních skupinách při Radě i Komisi. Mezivládní jednání jsou tajná — občané nemají běžně ani právo znát, jakou pozici zástupci jejich států v jednáních zastávají, aby nebyla ohrožena jejich vyjednávací strategie a taktika. Komplexnost a neprůhlednost procesu pak znemožňuje veřejnosti přisoudit konkrétním politikům osobní odpovědnost a usnadňuje národním politikům jejich oblíbenou hru: svalovat vinu za nepopulární opatření na Brusel, ačkoliv v těchto rozhodnutích mají sami prsty.

Ve skutečnosti jde tedy spíše o neprůhledný kartel jak bruselských, tak národních vládních politiků a úředníků, jehož moc vzrostla na úkor přímo zvolených národních parlamentů a veřejnosti, a před jejichž přímým dohledem je částečně izolovaný. Evropská integrace jinými slovy nadměrně posílila roli exekutivy na úkor legislativy a lidu.

Odpovědí na demokratický deficit měl být přímo volený Evropský parlament, založený v roce 1979. Problém je v tom, že volby do EP jsou apatické události, kterých se účastní příliš málo lidí a kterým dominují národní, nikoliv evropská témata. Eurofederalisté zpočátku tvrdili, že je to proto, že EP má příliš malé pravomoci a lidé o něj budou mít větší zájem, jen pokud bude hrát významnější roli. Tuto tezi však zatím vývoj popírá: pravomoci europoslanců během let výrazně narostly, ale účast v každých následných volbách je nižší a nižší.