Za rozvojovou žurnalistiku

23. června 2021 /
foto: Testariu Mihai
Rozvojová žurnalistika nám může dát klíč k porozumění současnému světu, zbavit nás předsudků a připravit na budoucí výzvy. Přesto však zůstává na okraji zájmu a mediální domy do ní nechtějí investovat.

„V roce 2015 se milion Arabů společně dohodl, že se přeplaví přes moře do Evropy, aby zde mohli zneužívat sociální dávky. Nechtěli pracovat, zároveň nám přišli krást pracovní místa a zničit naši tradiční kulturu.“ Zní to šíleně? Ano, ale i takový obraz mohli mít konzumenti českých médií v době známé jako „uprchlická“ či „migrační“ krize. Vyobrazení uprchlíků jako zástupu jakýchsi nenažraných barbarů nebylo v té době pouze doménou facebookových stránek šířících nenávist, k tomuto diskurzu přispívala i některá hojně čtená média. Téma zaskočilo i čtenáře seriózních médií či politiky, kteří by měli mít k dispozici množství podkladových materiálů. Běženci se na evropském kontinentě objevili zdánlivě nečekaně a jejich jedinou motivací byla situace v Evropě, nikoli v zemích původu. Čtenář Sedmé generace určitě slyšel o válečných konfliktech, režimech, které porušují lidská práva, o zemích s velkou mírou chudoby a malým množstvím příležitostí a samozřejmě také o klimatických změnách, které mají výrazný vliv na změnu kvality života v mnoha zemích. Je však o těchto aspektech dostatečně informován i konzument běžného mediálního obsahu, který témata spojená s rozvojovou a environmentální problematikou aktivně nevyhledává?

Nejen problémům spojeným s mezinárodní migrací bychom mohli porozumět lépe, kdyby byla v českých médiích více zastoupena rozvojová žurnalistika. Tento zastřešující pojem nedefinuje pouze téma (problematika zemí tzv. třetího světa), ale také etické zásady. Mezi ty patří třeba důraz na rozbíjení zažitých stereotypů či snaha neredukovat obraz života v chudších zemích jen na negativní aspekty. V ideálním případě by rozvojová žurnalistika měla čtenářům ukázat, že život v Africe či na Blízkém východě nezahrnuje jen války, terorismus a hladomory. Pokud je tématem článku válečný konflikt či chudoba, pak by zde měly být vysvětleny i širší příčiny a souvislosti, nikoli zkreslující interpretace, že chudoba k dané zemi a kultuře přirozeně patří, byla zde vždy a změna není možná. S principy rozvojové žurnalistiky se rozhodně neslučuje přístup novináře, který schválně vyhledává obrazy největšího utrpení a chudoby, kterými bez řádného objasnění kontextu následně útočí na emoce diváků.

Významným principem, kterým by se rozvojová žurnalistika měla řídit, je respektování hlasu všech zúčastněných stran. Reportáž o rozvojovém projektu v rovníkové Africe by tedy neměla citovat jen názor zahraničního experta, ale dát prostor i místním obyvatelům. Autor reportáže by měl zároveň projevit snahu o pochopení lokálního kontextu, nikoli pouze přejímat diskurz zahraniční agentury. Tyto principy jsou samozřejmě přenositelné i do lokálních témat v České republice, například pokud reportujeme o lidech na okraji společnosti, na které můžeme hledět přes filtry podobných předsudků jako na obyvatele jiných kontinentů.

foto: Testariu Mihai

Atraktivní masakry, dojemná chudoba

Mediální experti upozorňují, že cílem zpravodajství není diváky něčemu učit a předávat jim důležité informace. Zároveň ale platí to, že právě zpravodajství je významným zdrojem, ze kterého nové poznatky přejímáme a vytváříme si obraz o tom, co je důležité. Tento paradox je způsobený faktem, že diváci často ani nemají jiné zdroje informací než masová média, která se ale řídí zákonem poptávky a nabídky. To má vliv i na další paradox, a totiž že všechna média ve hlavním zpravodajství referují víceméně o stejných tématech. Odlišnost výběru zpráv totiž publikum neocení jako výhodu, naopak médium, které vybočuje, působí nedůvěryhodně („Jak je možné, že o tomto nepíšete, když o tom píšou všichni ostatní?“). V odborné literatuře se dočteme, že témata zpravodajství jsou vybírána podle několika klíčů a významnost zprávy je jen jedním z nich. Mezi další faktory patří například emocionální stránka věci — nakolik je zpráva šokující či děsivá, její lokální charakter či vztah k domácímu publiku. Zpráva o dění kdesi v Africe, která se netýká masakru s množstvím mrtvých, zkrátka není dostatečně atraktivní, aby se kvalifikovala do běžného zpravodajství.

Neil Postman v dnes již klasickém díle Ubavit se k smrti tvrdí, že cílem televizního vysílání, a to i v případě zpravodajských a publicistických pořadů, je diváky především bavit. Ne nutně nekonečnou injekcí humoru, ale též různými emocemi, které diváci vyhledávají. Z večerních zpráv se tak stává pravidelná dávka negativních emocí, jež diváka opravňují k nadávkám a výlevům vzteku. Když tento způsob percepce aplikujeme na rozvojová témata, reportáž z městského slumu v Indii navodí dojetí, zpráva o situaci v Sýrii pak reprezentuje akční válečné drama. Obě zprávy tedy mohou být divácky atraktivní a mediální dům, kterému jde primárně o sledovanost, se bude soustředit spíše na výběr „vhodných“ záběrů než na vysvětlování souvislostí. Pokud ale situace trvá dlouho, slumy se nemění a válka pokračuje, začne míra atraktivnosti pomalu skomírat a editoři raději hledají nové, dosud neokoukané senzace. Na jaře 2014 například titulní strany českých novin zaplnily zprávy o Ukrajině. I po sedmi letech válka pokračuje a situace Ukrajiny zůstává nejistá. Přesto dnes zpráv o Ukrajině v českých médiích nalezneme podstatně méně a téměř výjimečně se kvalifikují mezi hlavní témata. Můžeme uvést ale i mnohem bližší příklad — i pandemii covidu, která se vyskytuje všude kolem nás, část publika vnímá jen jako nepovedený hororový seriál, který už začíná být trapně nudný a měl by být vystřídán novými tématy.

Jen pro ty, kdo hledají

Situace zahraniční žurnalistiky v České republice není příliš dobrá. Spočítejte si třeba stálé české zpravodaje v Bruselu, kteří mají za úkol pokrývat dění v pro nás velmi důležitých evropských institucích. Podle únorové zprávy Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky zhruba dvě pětiny lidí v České republice zpravodajství nesleduje vůbec a o kvalitní média jeví zájem jen kolem jedné pětiny obyvatel. Lze předpokládat, že zdaleka ne všichni z této skupiny se zajímají o dění v zahraničí, nebo dokonce mimo Evropu.

Kombinace nízké poptávky a vysokých nákladů rozvojové žurnalistice příliš nepřeje. Vzpomínám si na setkání s editorem nejmenovaného zpravodajského serveru, který se za dlouhou profesní kariéru s pojmem rozvojová žurnalistika vůbec nesetkal. Když jsem mu vysvětlil, o co se jedná, pousmál se a s pohrdavým tónem v hlase prohlásil, že tohle přece nikoho nezajímá. Žurnalistika orientovaná na mimoevropský prostor se často orientuje především na válečné konflikty, ale i tam máme mezery. Novinář Jan Urban si v knize Všem sráčům navzdory stěžuje na nezájem českých médií o válku v nedaleké Bosně a Hercegovině, jejíž důsledky mohly mít výrazný vliv na i na situaci v České republice.

foto: DFID

Roli rozvojové žurnalistiky často přebírají aktivisté či neziskové organizace, které chtějí upozornit na určité problémy, mnohá témata ze zemí třetího světa do našeho prostředí přinášejí akce jako festival Jeden svět. Jiným zdrojem informací o situaci v těchto zemích jsou také knihy a filmy dobrodruhů, kteří po světě jezdí v trabantech, na kole či koloběžce. Tyto formy mohou být velmi atraktivní a řada čtenářů či diváků by bez jejich existence o některých zemích nikdy neslyšela. Kvalitní žurnalistika by ale měla vypadat trochu jinak. Jsou témata, o nichž se veřejnost dozvěděla díky iniciativě konkrétního aktivistického dokumentaristy. Pokud však zůstane jen u jednoho filmu a další novináři téma samostatně zpracovávat nebudou, nevyhneme se riziku, že v daném materiálu nebudeme schopni dostatečně rozeznat fakta od autorovy interpretace. V knihách a filmech zmíněných cestovatelů-dobrodruhů pak jako hlavní postava vystupuje sám cestovatel a navštívené země popisuje ze své subjektivní perspektivy. Objevují se i autoři, kteří mají opravdový zájem o tvorbu kvalitní žurnalistiky z rozvojových zemí a jsou ochotni do cest investovat vlastní peníze. Reportážní cesta se tak stává drahou dovolenou, při níž se člověk místo odpočinku věnuje náročné práci, kterou mu pravděpodobně nikdo adekvátně nezaplatí.

V českých médiích se rozvojovým tématům dlouhodobě věnuje například redaktor Respektu Tomáš Lindner, který pravidelně podniká reportážní cesty do Afriky, nebo novinář na volné noze Tomáš Nídr žijící v Latinské Americe. Naději v zahraniční žurnalistice, včetně žurnalistiky rozvojové, přináší projekt Voxpot, naopak časopis Rozvojovka a web Rozvojovka.cz zřizovaný organizací Člověk v tísni již bohužel nefunguje. V posledních letech je také znatelný zájem o reportážní literaturu. Úspěch u čtenářů si získal například Jakub Szántó, jehož knihy ovšem opět akcentují především válečné konflikty. Stoupá také popularita slovenského nakladatelství Absynt, které do českého prostředí přináší kvalitní reportážní literaturu ze zahraničí.

Obecně lze říci, že kdo má o rozvojovou žurnalistiku zájem, ten si ji najde. V době internetu není problém vyhledat mnoho zdrojů v angličtině i jiných jazycích, případně sáhnout po dobré knize či dokumentu z Jednoho světa a proniknout hlouběji alespoň do jednoho tématu dle vlastního zájmu. Lidé se znalostmi v oboru rozvoje či osobními zkušenostmi z jiných kontinentů, kteří se chtějí o to, co načerpali, podělit prostřednictvím rozvojové žurnalistiky, to udělat samozřejmě mohou — často však jen ve svém volném čase. Pokud mají štěstí, podaří se jim to v rámci jejich profese, nikoli však v rámci práce v médiích. Podle mě je to veliká škoda. Společnost se tak ochuzuje o informace, které nám mohou pomoci lépe pochopit fungování současného propojeného světa.

Je samozřejmě naprosto legitimní se ptát, proč by nás mělo zajímat třeba zrovna pozadí konfliktu v Etiopii, etnická nesnášenlivost v Jihoafrické republice, populační růst na Filipínách, čínské investice ve střední Americe nebo vzestup hinduistického fundamentalismu v Indii. Jednoznačnou odpověď neznáme. Až ji ale znát budeme, může být již pět minut po dvanácté. Stejně jako v případě zmíněné krize z roku 2015, kterou nikdo nečekal, přestože byla jen logickým důsledkem dlouhodobé situace v blízkém sousedství Evropy.

Autor je absolvent mezinárodních rozvojových studií, literát a publicista. Kontakt: dominik.obruca@gmail.com a dominikobruca.eu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.