Romantika rozvojové spolupráce

Vzpomínám na jednu letní cestu do Kosova. Pro nezávislého cestovatele je to svého druhu ráj — pozoruhodná země téměř bez turistů. Pokud jsme zde potkali cizince, byli to většinou vojáci nebo zaměstnanci zahraničních organizací. A to navzdory poměrně rozsáhlé turistické infrastruktuře, zahrnující množství informačních cedulí, značené trasy, moderní hotely v horách a informační centra v nejzajímavějších městech. Z dotací na rozvoj Kosova musely být na turistický ruch vynaloženy nemalé prostředky. V době mé cesty bylo ovšem z několika moderně vybavených informačních center v provozu pouze jedno.

Na téma nepovedené „pomoci“ v takzvaném třetím světě před deseti lety upozornil kontroverzní film Pod sluncem tma, známý je také pokus zavést rybaření u jezera Turkana nebo ekonomický kolaps způsobený materiální pomocí na Haiti. Projekt u jezera Turkana ztroskotal kvůli ignorování místní kultury, humanitární pomoc na Haiti zase ignorovala podnikatele, kteří dříve vydělávali na prodeji věcí, jež byly najednou zadarmo. Ani vybudování infrastruktury samo o sobě neznamená, že systém bude fungovat a že ze dne na den zmizí negativní reputace Kosova jako nepříliš bezpečné oblasti. V odborné literatuře i v médiích pak lze dohledat bezpočet dalších případů, kdy rozvojové či humanitární projekty zkrachovaly, nebo dokonce uškodily. Při diskusích o vývoji v některých zemích to vypadá, že rozvojová spolupráce je tunel a příjemci si humanitární pomoci neváží. Názor, že „pomáhat Africe nemá cenu“ je poměrně častý i v České republice. Část společnosti naopak zahraniční pomoc podporuje jako samozřejmost; často bez bližšího zájmu, jestli a jaký mají podpořené projekty dlouhodobý dopad.

Na výlety peníze nemáme

„Na takovou romantiku tady nemáme peníze!“ řekl mi personalista ve veřejné instituci, která rozděluje peníze ze státního rozpočtu na rozvojovou spolupráci. Onou „romantikou“ byly myšleny cesty do terénu, kde se rozvojové projekty realizují, a navazování kontaktů s místními. To by mělo vést ke snaze o lepší porozumění situaci v dané komunitě a problému, který se má v rozvojovém projektu řešit. A právě to považuji na rozvojové spolupráci za nejpodstatnější. Ne že by koordinátoři dané agentury do zemí, kde projekty probíhají, nejezdili vůbec, návštěvy jsou ale krátké a rozhodně při nich není čas na „romantické“ seznamování se s místním kontextem. Personalista jiné rozvojové organizace se mě zeptal, jestli by mi nevadily cesty do zahraničí. Upozornil, že mohou být dlouhé, a to v některých případech dokonce i celý týden! „Jenom týden?“ ptal jsem se v duchu. Co se o daleké zemi v subsaharské Africe nebo jihovýchodní Asii mohu dozvědět během týdenního pobytu?

Praxi, které se lidově říká „rozhodování od stolu“, jsem zažil i na stáži v jiné humanitární organizaci. V určité datum byla zveřejněna grantová výzva hlavního donora dané neziskovky. Poté následovalo několik divokých týdnů, během kterých museli koordinátoři výzvu nastudovat, rychle po internetu najít zahraničního partnera nebo kontaktovat partnera z minulých projektů a přes e-maily vymyslet projekt odpovídající výzvě. Většinu času nezabralo vymýšlení efektivní strategie, jak daný problém vyřešit, ale vyplňování nemalého množství formulářů, jejichž obsah musel odpovídat formálním požadavkům donora.

Haiti. Foto: EU/ECHO/H. Avril 2015

Rozvojová spolupráce financovaná z veřejných zdrojů je formována různými mezinárodními úmluvami a závazky, například mezi členskými státy OECD, nebo velkými vizemi typu Rozvojové cíle tisíciletí. Všechny tyto koncepce definují cíle podle různých čísel a indexů. Projekty účastnící se veřejných soutěží proto musí obsahovat množství dokumentace, jak budou tyto koncepce naplňovány. Objem financí přidělených na určitý projekt a určitý záměr předurčují politická rozhodnutí. Tento tlak ve finále způsobuje, že hlavním výstupem rozvojového projektu není nově vybudovaná turistická infrastruktura, která přinese pracovní příležitosti a další investice, ale sada výkazů, účtů, formuláře a excelové tabulky. Ty v úředním jazyce dokazují, že vznikla nová informační centra a tabule s logem donora. Tabulky a indexy, které dávají smysl úředníkům schvalujícím projekt, ale v místním kulturním kontextu mohou vypadat poněkud směšně. Neznamená to, že každý projekt hrazený z veřejných prostředků musí být zrovna propadák, ale množství byrokratických podmínek zkrátka tlačí organizace k tomu, aby se nevěnovaly v první řadě lidem, ale formulářům.

Z projektů obvykle může být financován pouze určitý účel, a tak dochází k paradoxním situacím. Organizace narychlo vymýšlí, jak peníze utratit, ale řešení akutních problémů z rozpočtu hradit nemůže. V grantových soutěžích se často tlačí také na vynakládání co možná nejvíce peněz na tzv. „přímou pomoc“ a minimalizaci režijních nákladů. Mezi tyto „méně“ důležité náklady mohou patřit ale i platy nebo výdaje na monitorovací cesty. Znát společenský a kulturní kontext situace, kterou mám projektem řešit, je totiž „nadbytečná romantika“.

Vyjít vstříc představám

Má zkušenost s pobytem v Indii zaujala koordinátora z jedné české neziskovky. Mohl bych díky svým zkušenostem veřejně prezentovat její projekty. V Indii jsem se sice seznámil se situací v chudinském slumu i formou pomoci místním lidem, tu však realizovala úplně jiná organizace a jednalo se o jinou část této rozmanité země. Namítám, že přece nemohu prezentovat na veřejnosti své zkušenosti z Indie a vydávat je za zkušenosti s projektem podporovaným českou organizací. Mám-li prezentovat tento projekt, musím do Indie přijet znovu a navázat vztah se zaměstnanci partnerské organizace. Na moji otázku, jak často koordinátor české organizace jezdí na monitorovací cesty k indickým partnerům, dostávám odpověď, že do Indie se nejezdí vůbec. E-mailová komunikace je dostatečná a sponzoři chtějí pomáhat chudým Indům, nikoli sponzorovat něčí výlety. To, že mi organizace zaplatí cestu do Indie, očekávat nemohu, ale zkušenosti z mé předchozí návštěvy této země mám použít v rámci PR.

Organizace získávající peníze primárně od soukromých dárců mají teoreticky větší volnost než organizace, které čerpají veřejné finance. Nutnost získat a udržet si sponzory ale vyvíjí tlak vyjít vstříc dárcům (a jejich představám). Cílem je tedy získat co nejvíce peněz a udělat co nejvíce „dobra“ za co nejnižší náklady. To má opět za následek osekávání režijních nákladů, ale projevuje se také ve způsobu PR. Snaha vyvolat emoce někdy vede k používání neetických praktik, které zkreslují mediální obraz příjemců pomoci i celých komunit, například cíleného vyhledávání fotek s viditelně podvyživenými dětmi natahujícími ruce. Tímto způsobem komunikace neziskovky (možná i zcela nevědomky) podporují negativní stereotypy a klišé o rozvojových zemích, „primitivních kulturách“ atd. Problematický je také koncept příliš cílené pomoci. O tom, kterému dítěti bude zaplaceno školné, v takových případech nerozhoduje místní sociální pracovník, který zná školu i rodinu dítěte, ale Evropan, který o kontextu neví vůbec nic. Klíčovým kritériem, pak může být líbivá fotografie v on-line katalogu.

Významnou roli v získávání prostředků na rozvojové i humanitární projekty hraje „atraktivita“ a mediální obraz daného problému. Množství vybraných peněz na humanitární účely mnohem více koresponduje s mediálním pokrytím dané krize než s počtem obětí. Na děti v Africe se vybírá lépe než na podporu podnikání na afghánském venkově, protože „všichni přece víme, že Afrika je chudá a ty roztomilé děti za to nemohou, zatímco v Afghánistánu se válčí a jsou tam teroristé“.

Jezero Turkana v Keni. Foto: Marisol Grandon, DFID.

To, že se při zasílání příspěvků humanitárním a rozvojovým organizacím řídíme PR a mediálními zprávami, je logické. Řada dárců se orientuje například podle zřizovatele organizace („když tuto organizaci zřizuje církev, přece nemůže být špatná“) nebo podle dlouhodobější reputace. Ani zázemí náboženské organizace, ani známá značka však samy o sobě negarantují, že daná organizace v současné době dělá svou práci dobře a efektivně.

Nadvláda indexů a ekonomických ukazatelů

Technický přístup obyvatel bohatých zemí založený na myšlence „my víme, jak to má být“ přetrvává navzdory mnohaleté kritické reflexi koloniálních praktik. Institucionální donoři i politici se jednoduše opírají o data Světové banky či agentur OSN. Soukromí donoři zase reagují na zprávy z médií a PR neziskovek, případně na vlastní představy. Hlavní potíží nemusí být ani fakt, že ne všechny statistické údaje a ne všechny představy získané z médií odpovídají realitě. I kvalitní pravdivé informace mohou vytvářet zavádějící obraz, pokud nejsou správně zasazené do kontextu.

Velký problém vidím v tom, že se při politickém i institucionálním rozhodování (nejen) o rozvojové spolupráci a humanitární pomoci stále hledí především na parametry ekonomické nebo na indexy zohledňující jen určité kvantitativně vyjádřené faktory bez hlubšího zamyšlení nad dalšími proměnnými. Poznatky ekonomů mívají mnohem větší vliv na rozhodovací procesy než třeba výstupy práce antropologů, sociologů či odborníků na environmentální nebo rozvojová studia. Především výstupy kvalitativních studií nebývají pro politické instituce tak snadno čitelné jako graf některého ekonomického ukazatele (který při správné interpretaci rozhodně nemusí být na škodu), dokážou však přinést mnohem komplexnější obrázek, který zohledňuje kulturní, společenský či environmentální kontext. Často se setkáváme s názory, že humanitní a společensko-vědní obory jsou zbytečné a jejich absolventy nepotřebujeme. Ano, pokud poznatky těchto oborů ze zásady odmítáme a ignorujeme, pak se opravdu zbytečnými stávají a experty v těchto oborech skutečně nevyužijeme, protože je využít nechceme.

Autor je absolvent mezinárodních rozvojových studií, literát a publicista. Kontakt: dominik.obruca@gmail.com a dominikobruca.eu.