Když jsem v předminulém roce reflektoval Villeneuveovu Dunu, psal jsem o tom, že není jen příběhem Paula Atreida, budoucího Spasitele Duny, ale také planety Arrakis, která zde navíc vystupuje v překvapivě aktivní roli: vkrádá se lidem do snů, ovlivňuje lidskou imaginaci, k lidem promlouvá skrze své formy života (písečné červy, drobné pouštní hlodavce). Jde zřejmě o největší posun oproti předloze, která v tomto ohledu, při vší úctě k jejím nezpochybnitelným kvalitám, zůstává poněkud netečná.
Zájem ukázat Arrakis/Dunu nejen jako zploštělé pozadí pro vyprávění dobře demonstruje už jednání hlavního hrdiny, jehož osobní perspektiva je ve filmu i knize tak zásadní. Než se Paul na Arrakis vydá, studuje domorodé zvyklosti a místní faunu a flóru. Když to řeknu jednoduše, Arrakis ho zajímá jako domov. To samozřejmě dává smysl, protože se má stát novým domovem jemu samému (moře písku namísto oceánu), ale skrývá se v tom víc. Pro zlovolné Harkonneny, s nimiž je rod Atreidů v letitém sváru (a které na Arrakis střídá ze lstivého nařízení Imperátora), je Arrakis pouze zdrojem astronomických zisků z těžby psychoaktivního koření. K naplnění svého cíle se přitom neváhají uchylovat k vyvražďování (umlčování) domorodců stojících v cestě a všeobecnému pustošení (umlčování) planety, čímž dávají jasně najevo, že planeta jako taková je pro ně z metafyzického hlediska mrtvá. Příznačné je ostatně i to, že si Harkonneni nijak neváží lidského života, ba dokonce se v bolesti druhých sadisticky vyžívají. Připadá vám to povědomé?
Činorodá planeta Pandora
Cameronův Avatar jde v tomhle směru ještě dál, což jsem upřímně obdivoval už na prvním dílu. Eywa, Velká Matka, mateřské božstvo měsíce Pandora, jeho „širokoprsá” božská personifikace, která chová všechny tvory „ve svém srdci”, sice není uvedená v závěrečných titulcích, ale je stejně tak ústřední postavou avatarovské série jako Neytiri nebo Jake Sully. Aktivně zasahuje do dění, ve chvílích nouze podává pomocnou ruku hrdinům, svými činy dokonce sleduje jakési vzdálené cíle, které jsou (protože jedná v nelidských časových rámcích) pro většinu postav záhadné. Děje se tak ovšem zprostředkovaně. Eywa vždy promlouvá skrze bující pandorský život, ne nutně lidskými slovy.
Avatar: The Way of Water, foto: 20th Century Fox.
Proč mi přijde podstatné to zdůrazňovat? Protože se v případě Duny i Avatara bavíme o ultramainstreamových velkofilmech za stovky milionů dolarů (opírající se navíc o peníze a vliv velkých mediálních multikorporací), ne o nějakém festivalovém či undergroundovém DIY (udělej-si-sám) dílku. Jde o ten typ filmů, kde se dá očekávat spíše pravý opak — že mimolidské bude jen němou kulisou, pokud vůbec dostane nějaký prostor, hlas (zdravím, mezi jinými, Top Gun: Maverick). Protože takový je příběh, který v západní mentalitě stále převládá, který vyznává a žije velká část lidské populace, i když je sotva několik stovek let starý a většině kultur vnucený poměrně malou (ale bohužel velmi mocnou) skupinou lidí. A přesto tady máme blockbuster, kde je jedna z nových ústředních postav, Cameron promine, pandorský keporkak, s nímž je možné se spřátelit (což, jen tak mimochodem, není přitažené za vlasy, případy přátelství mezi lidmi a kytovci opravdu známe), dělit se o písně a příběhy, kde je činorodost, držte si klobouky, přiznána celé planetě!
Schopnost/neschopnost Eywinu hlasu (srdci) naslouchat je součástí základního konfliktu, na kterém oba dosavadní Avataři stojí: střetu mezi perspektivou cizorodých Nebešťanů (Pozemšťanů), pro něž (většinu z nich) je Pandora mrtvá, a perspektivou domorodých (zakořeněných) obyvatel Na’vi, pro které je vědoucí a živá, široká srdcem i domovem (potažmo i jejich prolínání, ovlivňování, viz Sullyho hrdinská anabáze z první části). Cílem Nebešťanů byla v prvním díle těžba vzácné horniny unobtania (doslova fyzicky nemožné, nedosažitelné látky). Dvojka ale ukazuje, že šlo o pouhý začátek, že lidé chystají z umírající a zbídačené Země přesun na mlékem a strdím oplývající Pandoru en masse. Nejdříve je ale třeba — mrazivými slovy jedné z nových postav, generálky Ardmore — „zkrotit tuhle hranici“ (to tame this frontier), jinými slovy, zlomit domorodý odpor a připravit půdu velkému kolonizačnímu projektu po vzoru krvavého pokoření Severní nebo Jižní Ameriky. Jiný svět, ale stejný slovník, stejné, i když podstatně vražednější prostředky.
Rodina: slabina i pevnost
Ve většině sci-fi knih a filmů se to má vesměs tak, že v roli oběti, která se musí vnějšímu útoku bránit, je planeta Země, respektive lidstvo (protože Země = lidé, jak jinak). Nositeli dobyvačné kolonizační mentality se stávají vetřelci z hvězd. Cameron se ale nepokouší přenášet zločiny kolonialismu na mimozemskou entitu, aby nás jejich dějinné tíhy zbavil. Naopak nás — podobně jako Ray Bradbury v nepřekonatelné Marťanské kronice (1950), byť s podstatně menší dávkou filosofické finesy — staví do dost nepříjemné situace, protože lačnými dobyvateli, kteří si chtějí uzmout cizí domov pro sebe, přetvořit ho k obrazu svému (i za cenu naprostého zničení všeho původního), jsme tady my sami. A je samozřejmě nemožné nevidět v událostech na Pandoře, kde je vše jaksi krásnější a nebezpečnější (ergo naléhavější) zároveň, předobrazy v reálných událostech z našeho světa. Událostech nejen historických (omnicida Amerik), ale také těch, které — a to je dobré zdůraznit — nejsou toliko věcí odváté minulosti, ale ve velkém se dějící dnes a denně (viz například Bolsonarův čelní útok na Amazonský prales či hlukové znečištění oceánů), přičemž všechny shodně vycházejí z přesvědčení, že Země nabývá významu až ve chvíli, kdy je opatřena dostatečně vysokou cenovkou, kdy je vtažena do ekonomické abstrakce, která nemá žádné místní (a tedy fyzicky omezující) ukotvení.
Avatar: The Way of Water, foto: 20th Century Fox.
Vedle toho, že je Cameronův avatarovský sequel (druhá část z plánované mnohadílné ságy) osudově nádherný a technicky přelomový, o čemž záměrně nepíšu víc, protože se o tom dočtete všude jinde, je velkou kritikou umrtvující (a umlčující) koloniální mentality, která je bohužel stále živá dodnes, i když na sebe namísto conquistadorů vzala převlek korporací a neoliberálních tržních mechanismů. Přesvědčivě ukazuje, co se stane, pokud obraz živoucího světa nahradíme obrazem bezživotným, pokud je pro nás Země a vše, co ji spolutvoří, pouze materiálem ke zpeněžení, případně, jmenujete-li se Elon Musk, přestupní stanicí k dalším vzrušujícím světům. A co hůř, co se děje, když takovýto obraz násilím promítá do světa spolupracující vojenský, vědecký a komerční komplex. Odlišit jedno od druhého jde v novém Avatarovi jen stěží, i zde uhodil Cameron hřebík na hlavičku.
Pokračování Avatara není ovšem pozoruhodné jen překvapivě vrstevnatou kritikou koloniálních praktik, bez rozlišení devastujících lidské a mimolidské, ale také svým zaměřením na rodinu jako úběžník veškerého dění, lůno a kolébku život napájejících vztahů. Přičemž se opět vymyká tím, že rodinou se zde míní nejen blízké příbuzenství mezi dětmi a rodiči/předky, tedy rodina v úzkém, druhově limitovaném pojetí, ale také (a hlavně) mezi různými formami života, stávání se — tedy mišpoche v tom nejširším významu slova, velkou rodinou života. Je to prožitek pokrevního a duchovního příbuzenství a blízkosti, který hrdiny (lidi, na’vi či tulkun, pandorské velryby) vede k tomu, že ochotně nasazují své životy za druhé, který dodává jednotlivým aktérům sílu a odhodlání, provází je tmou zpátky k rozednění. Tato rodina je naše největší slabina, ale současně pevnost, říká v závěru Jake Sully. Pevnost, kterou protistrana postrádá a kterou umanutě usiluje zničit, pozřít.
Avatar: The Way of Water, foto: 20th Century Fox.
Avatarské limity
Avatar má však také problematické vrstvy a je dobré na ně poukazovat. Hluboce rozumím tomu, že řada lidí (zvláště těch domorodého původu: myslitelé, básníci, aktivisté…) vnímá Avatary jako rasově urážlivé a zpátečnické a vyzývá k jejich diváckému bojkotu. Pandorské domorodce, například, hrají v obou filmech převážně bílí herci, kteří záměrně hovoří s pseudo-domorodým přízvukem. Situaci nepomáhá ani sám Cameron svými historicky a kulturně pomýlenými výroky, které situují severoamerické původní obyvatele, jejichž tragickými osudy se při psaní Avatara údajně inspiroval, do minulého času. Příkladem budiž často citovaný výrok o národu Lakotů jako kultuře odsouzené k zániku a neschopné tento osud předvídat a odvrátit, třebaže jde o kulturu, která je navzdory všem systémovým snahám o její zničení vitální a stále přítomná, dosud bojující o svou právoplatnou existenci i místa, která ji utvářejí, ze kterých vyrostla. Je zjevné, že Cameron se rozmanitým domorodým kulturám (a jejich pohledu na svět, prožitku světa jako společného domova, který oplácí pohled) snaží skrze Avatary vzdávat hold, pravda je ale taková, že tak často činí, aniž si je toho třeba sám dobře vědom, zjednodušujícím a poněkud stereotypním způsobem. I kulturní přivlastňování je nakonec forma kolonialismu, zákeřnější o to víc, že se navenek jeví neškodně a nenásilně.
Za upozornění na paralelu s Marťanskou kronikou srdečně děkuji Jitce Cardové.
Avatar: The Way of Water. Režie James Cameron, USA 2022, 192 minut.
Jeden komentář: “Zkrocení pandorské hranice”
Napsat komentář
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Zajímavá recenze, za mě ale velice nekritická. Jistě je fajn, že Avatar 2 dál poukazuje na destruktivní dynamiku kapitalismu a kolonialismu a na hodnotu mimolidského světa, kterou náš západní svět tak rád přehlíží. Zvolit si ale pro takový příběh jako hlavní hrdiny bílého spasitele Sullyho a jeho „nukleární rodinu z Amerického sídliště“, která je obarvená na modro a přenesená do nesmírně estetických kulis Pandory? Děti, které vyrostly v domorodém světě Na’vi, ale mluví slangem teenagerů je přitom to nejmenší.
Přehlížení a romantizace Sullyho toxických vzorců výchovy už je o dost problematičtější. Skutečně je na místě tleskat v roce 2023 téměř nekritickému zobrazování rodiny stylem, kdy si otec plete roli rodiče a vojenského velitele?
A v neposlední řadě, chceme li vidět Way of Water jako kritiku destruktivní a utlačující dynamiky vlastního světa, kam se poděl patriarchát? Proč z nekonečna mimozemských společností, které si mohl James Cameron vymyslet, vidíme opět stereotipně patriarchální kultutu, kde vládnou muži, ženy jsou zobrazené divně sexualizovaným způsobem a nemají ve filmu téměř žádné smysluplné linky a vlastní motivace? Maximálně se líbí mužským hrdinům?
Svět Avatara je v některých ohledech více kritický než řada jiných „mainstreamovek“, nedokáže nebo nechce se ale vymanit z kulisy ohraného amerického rodinného dramatu, které do kulis „domorodé“ kultury staví „bílou“ nukleární rodinu, namísto aby dal skutečně slovo jiným kulturám, nebo aspoň ženám.