Antropocén: epocha, v níž žijeme?

22. června 2020 / ,
foto: Copernicus Sentinel-2A/ESA. Satelitní snímek středovýchodní Brazílie.
V novém seriálu Ekofilosofické zlomky nám dvojice autorů nabídne filosofickou reflexi vybraných současných environmentálních témat a tím zároveň přiblíží současné environmentální myšlení. První tři díly se budou věnovat diagnostice současné doby, pro kterou se rozšířil název antropocén. V dalších se pak zastavíme u současných podob ochrany přírody, příčin ekologické krize, zelené spirituality a dalších témat.

Krajina od obzoru po obzor rozdrásaná rypadly, hory plastu, obrovské plochy evaporačních nádrží pro těžbu lithia. Rozjímavá koláž uhrančivých obrazů dokumentu Antropocén: Epocha člověka zpřítomňuje klíčovou charakteristiku současnosti: lidstvo se svou činností stalo hlavní geologickou silou. Mění globální klima, způsobuje vymírání mnoha druhů organismů a přesouvá obrovské množství materiálu těžbou nebo nepřímo erozí. Všechny tyto a celá řada dalších dopadů lidské činnosti, které svým rozsahem předčí přírodní procesy, vedly biologa Eugena F. Stoermera a atmosférického chemika Paula J. Crutzena k přesvědčení, že už se nenacházíme v holocénu, tedy období vymezeném koncem poslední velké doby ledové a vyznačujícím se relativně stabilním klimatem, nýbrž v nové geologické epoše, charakteristické formativním vlivem lidstva na planetu — tedy v antropocénu.

Slovo antropocén jsme mohli v posledních letech zaslechnout z mnoha stran, nejen z přírodních věd. Sociální vědy ho kritizují pro politickou problematičnost, umění s ním přebralo od environmentalismu štafetu a začalo upozorňovat na hrozící zkázu planety, zatímco aktivisté a aktivistky s hořkostí připomínají, že to celý čas říkali. Jelikož je antropocén původně přírodovědecký pojem a jeho oficiálním přijetím a vymezením se dnes zabývá Mezinárodní stratigrafická komise, mohlo by se zdát, že jeho definice a relevance jsou otázkami čistě empirickými. Avšak způsoby, jakými se jak ve veřejné, tak v odborné diskusi užívá, poukazují, že má mnohem širší dosah: vybízí k výzkumům, podněcuje k aktivismu, ale zejména vede k hluboké proměně našeho nahlížení na sebe, na svět a na naše místo v něm.

Hledání počátků

Jak věda stanovuje počátek této epochy? Jedním způsobem je hledání konkrétního milníku, od kterého lze danou epochu datovat. Nabízí se však také druhá možnost, totiž chápat povstávání epochy jako proces, vykládaný formou příběhu, který obsahuje výrazné zlomové body.

Ve vědě je obvyklejší způsob první, přičemž ke stanovení začátku takové epochy se v geologii obvykle používají výrazné dějinné změny, které mají zásadní vliv na podobu celé bio- a geosféry, typicky velká vymírání. Takových se odehrála v dějinách planety řada, přičemž pět bylo natolik výrazných, že při nich vymřelo až 90 procent všech rodů organismů. Tento parametr nelze použít, protože současné vymírání by (zatím) bylo v geologickém zápise jen stěží patrné. Při pátrání po začátku antropocénu (jak je už z názvu logické) se tedy hledá milník, který by znamenal začátek zásadního vlivu člověka na podobu biosféry, respektive zemského povrchu. A tady začnou problémy. Možných milníků je řada, některé mají více zastánců, jiné méně.

Zkusíme tedy druhý přístup, totiž chápat hledání začátku antropocénní epochy jako příběh o rostoucím vlivu lidské aktivity na tvář Země. V něm lze nalézt výrazné momenty, kdy tento vliv zřetelně zesílil. Představíme tak zároveň možné začátky epochy a zároveň antropocén jako proces vzniku, vrcholící současností. Vydejme se tedy na cestu.

foto: Louis Reed

Vzestup člověka

Prvním z možných milníků je konec poslední doby ledové, kdy druh Homo sapiens překonal zamrzlou Beringovu úžinu a osídlil americký kontinent. Událost sama by nebyla tak zásadní, kdyby s sebou nepřinesla jednu důležitou souvislost. Kdekoli se člověk objevil, tam dříve či později vyhubil velká zvířata. I na americkém kontinentě tak v důsledku drastického snížení populací či vyhubení velkých spásačů jako bizonů, mastodontů či velbloudů porostla lesem rozsáhlá území, která do té doby svým vzhledem připomínala spíše africkou savanu. Člověk tak nezamýšleně obrátil poměr bezlesé a zalesněné krajiny ve prospěch lesa, zásadně změnil podobu krajiny. Má se za to, že tím bezděky přispěl ke konci doby ledové, tedy de facto ke změně klimatu.

Druhý podobně zásadní zásah, který také trval celá tisíciletí, představoval nástup neolitu, tedy zemědělské epochy lidských dějin. V té člověk, většinou ohněm, měnil při získávání zemědělské půdy lesnatou krajinu opět v bezlesou, a tak pozvolna obracel poměry zpět. Prostředky jiné, důsledek stejný. Co dřív způsobovali velcí spásači, zapříčinili tentokrát lidé. Rozdíl zde však přece jen byl. S lidmi se totiž objevil nový typ prostředí (biomu), který se ve vědeckém žargonu nazývá antróm, tedy člověkem konstruovaný biom. V začátcích jej charakterizovala organicky rozptýlená políčka, pastviny a lidská sídliště různých forem a velikostí.

Jako třetí velký milník bývá při hledání začátku antropocénu zmiňována radikální změna v organizaci obydlených území, v našich zemích známá pod názvem velká středověká změna. Organická prostorová distribuce užitných ploch v krajině se zakládáním měst relativně rychle proměnila v geometricky organizovanou strukturu, již známe jako tradiční venkovskou krajinu našich prababiček. Ta v Evropě přetrvala až do poválečné doby. Pásy polí a políček vytvářely rastr, ve kterém se jen měnily typy plodin. Taková reorganizace umožnila jak efektivnější využití krajiny, tak efektivnější výběr daní. Hlavní dopad však představovala změna složení bioty, který bývá svým rozsahem srovnáván s dopadem přechodu z doby ledové na meziledovou. Tedy — značný.

Čtvrtým milníkem, který patří společně s následujícím mezi horké favority, je nástup industriální epochy. Na tu se postupně zakládalo už od předešlého období nejen politickými a sociálními změnami a nástupem novověké vědy, ale také nárůstem významu uhlí jako energetického zdroje či dovozem a šlechtěním nových potravin ze zámoří (hlavně brambor a kukuřice). Zásadní moment však představovalo vylepšení parního stroje Jamesem Wattem v roce 1784 a jeho rozsáhlé aplikace do průmyslové a také zemědělské výroby. Teprve s ním se objevila možnost masivní těžby a spalování uhlí. Zmíněné synergie pak vedly k prudkému nárůstu člověkem produkovaných emisí CO2 do atmosféry, a tak k počátku procesu, který dnes nazýváme antropogenní klimatickou změnou. Se začátkem industrialismu proto spojuje začátek antropocénu i Paul Crutzen, jeden z autorů konceptu.

Autor a design mapy: Félix Pharand-Deschênes / Globaia.

Posledním, možná nejvýraznějším a rovněž synergickým jevem, který bývá za začátek antropocénu považován, je takzvané velké zrychlení (Great Acceleration), jehož počátek se klade zhruba do 50. let minulého století. Od této doby zaznamenáváme strmý nárůst veškerých aktivit člověka: spotřeby zdrojů energie, vody a hnojiv, urbanizace, cestovního ruchu, emisí všeho druhu, a především — nárůst lidské populace. To poskytlo stratigrafické komisi velmi silný důvod ke stanovení začátku epochy člověka právě sem. Geolog Bruce Wilkinson ve své studii z roku 2005 vypočítává, že přesouváme ročně až desetkrát víc půdy než všechny řeky, oceány, vítr a ledovce dohromady. A to už může být považováno za geologickou sílu.

Antropocén jako paradigma

Koncept antropocénu tedy vede k novému pohledu na vztah člověka a přírody. Člověk jako geologický činitel už není podřízen silám přírody, je jejím (spolu)tvůrcem. Touto optikou pak můžeme nahlížet i na historii, což je vidět na návrzích starších milníků. Takovéto optiky, jež určují kontext, v němž chápeme naše zkušenosti, a tedy výklad světa, se nazývají paradigmata. V kontextu vědy je tak pojmenoval Thomas S. Kuhn v knize Struktura vědeckých revolucí, a tím proměnil chápání vědeckého poznání. O něm si obvykle myslíme, že je kumulativní: soubor lidského vědění se v čase rozšiřuje a zpřesňuje, každý nový objev, každá nová věda rozšiřují korpus lidského poznání nebo opravují minulé omyly. Kuhn ukázal, že ve skutečnosti vědy prodělávají opakované změny paradigmatu, které se neuskutečňují jako vývoj v jednom směru, ale vskutku revolucemi: nové paradigma otevírá úplně nové možnosti chápání nějakého fenoménu, nebo jej vůbec umožňuje rozlišit. Stejně tak se některé úhly pohledu z nové perspektivy ztrácejí, či spíš jevy začínají být chápány jako něco jiného. Jednoduchý příklad představuje kopernikánská revoluce: Slunce pořád brázdí oblohu z východu na západ, avšak z nového pohledu to už neznamená, že obíhá kolem Země, ale že se Země otáčí kolem své osy. Víme, jak dalekosáhlé důsledky tato změna paradigmatu přinesla, zejména v podobě vzniku vědy, jak ji známe dnes. Přesto, že tento objev obvykle chápeme jako vyvrácení mýtu, tedy jako zpřesnění poznání, jedná se právě o změnu paradigmatu. Pro lidi před Koperníkem byl náš svět skutečně ve středu vesmíru přesně v duchu Thomasova teorému: pokud je nějaká situace definována jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích.

Podobně se v antropocénu mění pochopení světa, ve kterém žijeme. Opět jeden příklad: ekologie jako věda o vztahu organismu a prostředí procházela též jistými malými paradigmatickými obdobími. Mezi ně patřila i u nás nejznámější éra ekosystémové ekologie. Její ochranářská aplikace dělila ekosystémy zhruba na přírodní, přírodě blízké, člověkem v nějaké míře ovlivněné či umělé. V této optice člověk sice přírodu stále více ovlivňoval, ona sama však zůstávala v hegemonní roli. Pokud bychom svůj tlak na ni snížili, přírodní procesy by ji postupně rekonstituovaly podle svých pravidel. Antropocénní logika naopak vykládá dějiny přírody jako spoluutvářené člověkem po dlouhá tisíciletí, během nichž tento vliv postupně zesílil a v posledních desetiletích vygradoval až k postavení člověka jako nového hegemona. Rozlišení na přírodní a umělé zde ztrácí smysl, rovněž i snaha dosáhnout či chránit nějakou „přirozenou“ podobu ekosystémů, protože nic takového vlastně neexistuje. Příroda vždy bude člověkem ovlivněna, a tedy se musíme zaměřit na to, jak ji chceme ovlivňovat — tudíž v posledku na management.

Nový pohled na svět

Máme zde tedy nové paradigma, které vykládá jevy v nových kontextech, a tím mění naše poznání a chápání světa. Samozřejmě se neobjevilo náhle, paradigmata se spíš rodí. Evolučně-dynamický pohled na ekosystémy, rozpouštění konceptuálního oddělení přírody a kultury, výše popsaná rostoucí formativní role člověka na planetu a další jevy znamenaly kritické nahromadění poznatků, myšlenek a dílčích konceptuálních posunů, které „si říkaly“ o scelující výkladový rámec. Koperník či Darwin, i když jsme si je zvykli vnímat jako velikány, kteří přinesli radikálně nové myšlenky, měli ve skutečnosti ve své době myšlenkové souputníky a k jejich výkladu světa se už delší dobu schylovalo. Nový výklad pak znamenal krom rozboření světa starého také jisté znovuzrození ze světa, v němž už nebylo dýchatelno.

Antropocén nabídl přesně takový scelující rámec. Když se rozšířil za hranice vědeckého světa, zarezonoval v (d)uších lidí ze světa humanitních disciplín, umění, aktivismu a dalších. Ne proto, že by přinesl zásadně nová empirická zjištění, ale proto, že ta stávající restrukturoval do souvislostí, jež nám dávají mnohem větší smysl. Mnohem lépe (nebo prostě jen elegantněji) totiž vysvětlují svět, ve kterém žijeme. Je však otázka, jestli se nám v něm bude skutečně i lépe dýchat.

foto: Ben White

Dva příběhy antropocénu

Když se nový výklad světa stane natolik živým, že ho přijme významná část společnosti, často s sebou přinese také určitý příběh, čímž může mít ještě dalekosáhlejší vliv. Jak řekl antropolog Gregory Bateson, „myslíme v příbězích“. Lidské společnosti vždy vyprávěly příběhy, jimiž osmyslňovaly svět a zasazovaly je do jeho řádu. Když v sedmdesátých letech Jean-François Lyotard vyhlásil konec velkých vyprávění, tedy zásadní nedůvěru postmoderny k metanaracím, které v předchozích obdobích vysvětlovaly svět a legitimizovaly společenská uspořádání (například dějiny spásy, nebo třídní boj), jedni jásali, že můžeme být konečně svobodní, zatímco druzí láteřili nad hrozícím (morálním) relativismem. A zatímco dnes už mnohé myslitelky a myslitelé předvídají konec postmoderny či se z ní snaží aktivně vystoupit, je otázka, jestli jsme jako lidstvo, či jako jeho dominantní civilizace, vůbec na ona velká vyprávění přestali věřit. Obrovský vzestup nacionalistických tendenci představuje jeden z nejviditelnějších příkladů.

Antropocén, zejména ve svých populárnějších podobách, nese také podobný narativ, nebo vlastně dva konkurenční narativy. Na jedné straně máme hrozivé a k nápravě naléhavě vyzývající vyprávění o tom, jak člověk drancuje planetu až do té míry, že si už vlastně úplně pokořil přírodu. Na druhé straně pak stojí optimistické přitakání naší síle a schopnosti spolu s výzvou chopit se naší božské role s rozhodností i odpovědností a tvořit svět ke svému obrazu a potřebě.

Antropocén se tedy dá nahlížet jako geologická epocha, jako (šířeji chápané) kuhnovské paradigma, a také jako (opět volněji chápané) lyotardovské velké vyprávění o našem místě ve světě. Jevy zůstávají stejné, mění se ale jejich výklad. V dalších dvou dílech seriálu se detailněji podíváme na to, jak se v něm mění náš pohled na svět, na dvě verze tohoto vyprávění a na to, jak ovlivňují naše myšlení a konání.

Ľuboš Slovák je doktorand na Katedře environmentálních studií v Brně a věnuje se environmentální filosofii. Tomáš Daněk působí na Katedře rozvojových a environmentálních studií v Olomouci a dlouhodobě se zabývá tématy na pomezí přírodních věd, filosofie a environmentalismu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2024 vychází v 2. polovině června.