Ekozoická éra

26. listopadu 2016 /
foto: foto: archiv F

Thomas Berry(1914—2009), americký kulturní historik, religionista, kosmolog, přední myslitel teilhardovské filosofické tradice a jeden z nejpodnětnějších ekologických myslitelů 20. století, který zevrubně analyzoval povahu odcizení kultury a spirituality Západu od Země. Abychom mohli jako jednotlivci i jako lidský druh podle Berryho uspět, musíme porozumět „příběhu vesmíru“. Společně s kosmologem Brianem Swimmem rozvinul Berry evoluční kosmologii „nového příběhu“,sjednocující vědu a spiritualitu, jež lidstvo, Zemi a vesmír chápe jako jednu mnohotvárnou evoluční událost. Thomas Berry je autorem řady publikací: The New Story (1978), The Dream of the Earth (1988), The Universe Story (s Brianem Simmem, 1992), The Great Work — Our Way into the Future (1999), The Sacred Universe (2009) a dalších. V češtině vyšel Berryho klíčový esej Louka za potokem v časopise Sedmá generace(1/2009). Tento text je první částí autorovy přednášky Ekozoic Era, přednesené na Schumacher College v roce 1991 a publikované v Eleventh Annual E. F. Schumacher Lectures, viz www.schumachersociety.org. Přeložil Jiří Zemánek. Více o Berryho díle najdete na www.thomasberry.org.          

Všechno je otázkou příběhu. V potížích se dnes nacházíme proto, jelikož nemáme dobrý příběh. Jsme ve stadiu mezi příběhy. Starý příběh o tom, jak vznikl tento svět a jakou roli v něm hrajeme, už není funkční a nový příběh jsme se dosud nenaučili. Thomas Berry, The New Story

Změny, k nimž dnes dochází v lidských i pozemských záležitostech, přesahují veškeré paralely se známými historickými nebo kulturními změnami. Není to jako přechod od klasického období ke středověku nebo od středověku k moderní době. Tyto změny totiž daleko překračují rámec civilizačního, a dokonce i lidského procesu a zasahují do biosystémů i do samotných geologických struktur Země. (…)

Nechci se zabývat devastací, kterou jsme na Zemi způsobili, ale pouze si ověřit, že chápeme povahu a rozsah toho, co se dnes děje. I když se nám zdá, že dosahujeme pozoruhodných výsledků na mikro-úrovni našeho působení, zároveň devastujeme celou řadu živých bytostí na makro-úrovni. Svět přírody je citlivější, než jsme si dosud mysleli. Aniž bychom si byli vědomi stupně jeho uspořádání a povahy našich aktivit, mysleli jsme si, že všechny naše úspěchy a vymoženosti budou pro nás nesmírně prospěšné; nyní však zjišťujeme, že jsme svými zásahy narušili biologické systémy planety v základní rovině jejich fungování, a v důsledku toho ohrožujeme vše, co činí planetu Zemi příhodným místem pro integrální rozvoj samotného lidského života.

Naše problémy jsou primárně problémy makrofázové biologie. Makrofázové biologii, integrálnímu fungování celého komplexu biosystémů planety, nevěnují biologové téměř žádnou pozornost. Teprve James Lovelock a někteří další vědci začali uvažovat o této rozsáhlejší škále životních procesů. Toto zpoždění není překvapující, protože v každé fázi našich lidských aktivit jsme doslova uvězněni v mikrofázových dimenzích. Lze to pozorovat v oblasti práva, lékařství i v dalších oborech, stejně jako v biologii.

Biologie makro-procesů se zabývá pěti základními oblastmi: zemí, vodou, vzduchem a životem — a tím, jak spolu tyto sféry navzájem interagují a jakým způsobem umožňují, aby planeta Země byla tím, čím je — a další velmi mocnou sférou: lidskou myslí. (…) Je zřejmé, že lidský modus vědomí je schopen jedinečným způsobem vnikat a zasahovat do rozsáhlejšího fungování živých planetárních systémů. Toto naše zasahování (a narušování) se stalo tak mocným, že nás přivedlo k vybudování další nové sféry, kterou bychom mohli nazvat technosférou. Technosféra představuje způsob kontroly fungování planety za účelem výlučného prospěchu lidí a na úkor jiných druhů života. Lze dokonce uvažovat, že se technosféra ve své podřízenosti industriálně-komerčním cílům stala nekompatibilní s dalšími sférami, které vytvářejí základní funkční kontext naší planety.

Nejdůležitější, a přitom nejprostší otázka, s níž se musíme vyrovnat, zní: do jaké míry může technologicko-industriálně-komerční kontext lidského provozu odpovídat integrálnímu fungování ostatních živých systémů planety? Zdráháme si připustit, že by naše aktivity mohly být ve své podstatě neslučitelné s integrálním fungováním ostatních rozmanitých součástí planetárních systémů. Nejde přitom jen o proměnu způsobů našeho chování v menším měřítku prostřednictvím recyklování, zmírňování znečištění, redukce energetické spotřeby, omezení používání automobilů nebo pomocí menšího počtu rozvojových projektů. Jde o současný průmyslový systém jako takový. Naše úsilí bude marné, pokud ho zamýšlíme akceptovat v jeho stávající podobě. K výše uvedeným krokům musí dojít, ale ve shodě s mou definicí ekozoické éry musí jít o něco víc: je třeba také dospět k nové éře vztahů mezi člověkem a Zemí.

autorka: Mary Southard

Náš současný systém, založený na plundrování pozemských zdrojů, určitě spěje ke svému konci. Nemůže dál pokračovat. Průmyslový svět tak, jak dnes v globálním měřítku funguje, lze pokládat za definitivně zkrachovalý. Neexistuje žádná cesta, která by nás mohla vyvést ze současné recese v kontextu stávajících komerčně-industriálních procesů. Tato krize není jen finanční nebo lidskou krizí, jde o krizi samotné planety. Země nemůže dál snášet takový industriální systém ani devastující dopady jeho technologií. V budoucnosti bude industriální systém procházet periodami zdánlivé obnovy, ale ty budou menší a krátkodobé. Větší pohyb se děje ve směru jeho rozpadu. Dopad našich současných technologií přesahuje to, co může Země vydržet. (…)

Podmínky vzniku ekozoické éry

Při hodnocení naší současné situace jsem dospěl k závěru, že kenozoickou éru geo-biologických systémů planety jsme již uzavřeli; 65 milionů let rozvoje života skončilo. K vyhynutí druhů dnes dochází v dosud bezpříkladné míře ve všech životních systémech od sklonku mesozoika.

Obnova života v nějakém tvůrčím kontextu vyžaduje, aby vzniklo nové biologické období, v němž by lidstvo žilo na Zemi takovým způsobem, který by byl obohacující jak pro něj, tak pro Zemi. Tento nový modus bytí planety charakterizuji jako ekozoickou éru, jako čtvrté období ve sledu dosavadních epoch života, identifikovaných jako paleozoikum, mesozoikum a kenozoikum. Když však přicházíme s návrhem ekozoické éry, musíme definovat, v čem spočívá jedinečný charakter této vynořující se epochy.

Navrhuji pro ni název ekozoická jako vhodnější označení než ekologická. Eko-logos odkazuje na pochopení interakcí věcí. Eko-zoický je spíše biologický pojem, který lze použít pro označení integrovaného fungování živých systémů v jejich vzájemně se obohacujících vztazích.

Ekozoickou éru může uskutečnit jen samotné integrální společenství života. Jestliže jiné epochy byly označovány názvy jako „plazí“ nebo „savčí“, ekozoická éra musí být identifikována jako éra integrálního společenství života. Aby mohla vzniknout, musí člověk splnit určité speciální podmínky. I když tato éra nemůže být „antropocentrickou“ periodou, může vzniknout jen za určitých okolností, které se týkají našeho lidského porozumění, respektive našich rozhodnutí a aktivit, které na jeho základě rozvineme.

Když o podmínkách vzniku ekozoické éry uvažujeme, můžeme dospět k tomuto seznamu:

První podmínka je spojená s pochopením, že vesmír je společenstvím subjektů, a nikoliv souborem objektů.Každá bytost má svou vlastní vnitřní formu, svou spontánnost, svůj hlas, svou schopnost sama sebe vyjadřovat a představovat ostatním součástem vesmíru v subjekt-subjektovém vztahu. Protože to platí všude ve vesmíru, platí to zejména pro každou jednotlivou bytost společenství Země. Každá jednotlivá část Země je integrálně spojena s každou další součástí; a samozřejmě to platí také pro všechny živé bytosti Země v jejich vzájemných vztazích.

foto: thomasberry.org

Konec kenozoické éry zapříčinila neschopnost lidi v industriálních kulturách důvěrně se vztahovat k Zemi a k rozmanitým projevům jejího bytí. Někdy od doby Descarta v první polovině 17. století se lidé Západu začali k ne-lidským součástem planety vztahovat autisticky. I když lidé zneužívali svět přírody i předtím, až do této doby byl uznáván ve svém vlastním biologickém fungování jako živý svět, jako svět, který má „animu“, tedy duši. Každá živá bytost byla ze své podstaty oduševnělou bytostí, bytostí s hlasem, promlouvajícím do hlubin lidských zázraků i božských mystérií, hlasem, který byl zcela jasně slyšen básníky, hudebníky, vědci, filosofy i mystiky a také zvláštní vnímavostí dětí. Dá se říci, že Descartes zabil Zemi a všechny její živé bytosti; přírodní svět byl pro něj stroj. To člověku neposkytovalo žádnou možnost vstoupit do vztahu spojení, a proto se lidé Západu ve svém vztahování k okolnímu světu proměnili v autisty; nebyli schopni navázat žádné spojení s ptáky ani s jinými zvířaty či rostlinami, protože pro ně představovali jen mechanické aparáty. Skutečná hodnota věcí byla redukována na jejich ekonomickou hodnotu — a tak se objevil destruktivní antropocentrismus.

Tento stav lze napravit jen skrze rozvinutí nového způsobu vzájemné přítomnosti mezi lidmi a přírodním světem s jeho pozemskými i mořskými rostlinami a zvířaty. Pokud to nebudeme brát vážně, nemůžeme očekávat žádnou významnější nápravu současných potíží, prožívaných po celé Zemi. Schopnost navazovat důvěrný vztah je potřeba rozšířit také na atmosférické fenomény a geologické struktury.

Příslušníci mojí generace kvůli tomuto autismu nikdy neslyšeli hlasy ohromného množství obyvatel planety, neměli žádné spojení s ne-lidským světem.

Chodili se rekreovat na mořské pobřeží nebo do hor a prožívali zde chvíle estetické radosti. Ale tyto prožitky byly příliš povrchní, aby se mohly proměnit v opravdovou úctu či důvěrný vztah. Moje generace neprojevovala žádnou vnímavost vůči silám, obsaženým v různých fenoménech přírodního světa, nepociťovala žádnou hloubku úcty, která by mohla zkrotit naše agresivní napadání přírody, z níž jsme se pokoušeli pro sebe vydobýt jakýkoli profit — dokonce i kdyby to mělo znamenat rozervání celé stavby planety na kusy.

Druhá podmínka pro náš vstup do ekozoické éry souvisí s uvědoměním, že Země žije a může přežít jen ve svém integrálním fungování. Nemůže přežít ve fragmentech, podobně jako toho není schopen žádný organismus. Země však není globálně jednotvárná. Je to diferencovaná jednota, která musí být udržována v integritě a vzájemných vztazích mnoha svých bioregionálních kontextů. Tato vnitřní soudržnost přírodních systémů vyžaduje, aby lidské osídlení bylo bezprostředně sladěno s dynamikou života regionu. Uvnitř tohoto regionu musí lidské právo na domov respektovat totéž právo i pro ostatní členy společenství života. Jen plně komplexní projev života může zachovat vitalitu každého bioregionu.

foto: coursera.org

Třetí podmínka vzniku ekozoické éry souvisí s poznáním, že Země je jednorázovým darem.Nevíme, jaké kvantum energie Země obsahuje, neznáme její možnosti ani její limity. Musíme rozumně předpokládat, že Zemi dnes hrozí nevratné poškození základních vzorců jejího fungování, včetně narušení možností jejího dalšího vývoje. I když po velkém vyhynutí na konci paleozoika a v mesozoiku se život udržel a došlo k jeho dalšímu rozvoji, nebyl tak vysoce komplexní, jako je tomu dnes. Ani v těchto dobách nebyly samotné podmínky života negovány takovými změnami, jaké jsme později způsobili zamořením planety toxickými látkami.

Život na Zemi současný úpadek kenozoika jistě překoná, nevíme ale, na jaké úrovni rozvoje. Jednoduché buněčné formy, hmyz, hlodavci, rostliny a množství dalších forem, které se vyskytují po celé planetě, ty přežijí určitě. Nicméně kruté ničení deštných pralesů a úrodnosti půd, poškozování biodiverzity druhů a podmínek pro přežití rozvinutých druhů zvířat, důsledky, jež má pro veškerý zvířecí svět zeslabení ozonového štítu, rozšiřování pouští, znečišťování velkých jezer, chemická nerovnováha atmosféry — to všechno jsou známky rozsáhlé poruchy, která může obnovu jejich dřívější velikosti znemožnit; určitě v jakémkoli časovém rámci, který je myslitelný pro naše lidské způsoby uvažování nebo plánování. V těchto posledních stoletích jsme tedy téměř určitě byli svědky velkolepého vyvrcholení rozkvětu Země.

Čtvrtá podmínka nástupu ekozoické éry je spojena s realizací poznání, že Země je prvotní a lidé jsou odvození. Dnešní pokřivený názor je založen na představě, že lidé mají primární význam a Země a její integrální fungování jsou až druhotné — tato patologie se projevuje v mnoha našich institucích. Jediný přijatelný způsob, jak můžeme jako lidé na Zemi užitečně působit, spočívá v tom, že budeme brát nejprve ohled na celé pozemské společenství a počínat si jako jeho integrální členové. Země se musí stát hlavní starostí každé lidské instituce, profese, programu a činnosti, včetně ekonomiky. V ekonomice nelze brát prvotní zřetel na naše hospodářství, protože lidské hospodářství neexistuje před hospodářstvím Země.

Jen pokud hospodářství Země integrálně funguje, může být lidské hospodářství nějakým způsobem účinné. Hospodářství Země může přežít ztrátu své lidské složky, ale v případě lidského hospodářství neexistuje žádný způsob, jak by mohlo přežít či prosperovat odděleně od ekonomiky Země. Je absurdní usilovat o růst hrubého národního produktu tváří v tvář úpadku „hrubého produktu Země“.

Primát společenství Země se týká také lékařství, práva i všech dalších našich lidských aktivit. Zvláště v lékařství by nám mělo být jasné, že nemůžeme mít zdravé lidi na nemocné planetě.

Lékařství musí svou pozornost nejprve zaměřit na ochranu zdraví a dobrého bytí Země, dřív než může být nějak prospěšné lidskému zdraví. Stejně je tomu v soudnictví. Stavět právní administrativu na právech lidí a na jejich neomezené svobodě využívat přírodní svět znamená otevřít ho nejhorším predátorským lidským instinktům. Nejdřív musí být zabezpečena prvotní práva celého pozemského společenství, a teprve v jejich rámci lze artikulovat práva a svobody lidí.

Pátá podmínka vzniku ekozoické éry spočívá v uvědomění, že je jen jedno jediné společenství Země. Neexistuje nic takového jako lidské společenství, které by bylo nějakým způsobem oddělené od společenství Země. Lidská komunita a přírodní svět půjdou do budoucnosti jako jedno jediné integrální společenství, nebo budou na této cestě zažívat neštěstí. Je pouze jedno společenství Země, jakkoli diferencované ve způsobech svého projevu — jeden ekonomický řád, jeden zdravotní systém, jeden morální řád, jeden svět posvátného.

Ekozoická éra a velký příběh vesmíru

Když předkládám tentonáčrt rodící se ekozoické éry, jsem si naprosto vědom, že taková koncepce budoucnosti, kdy se lidé budou vztahovat k Zemi tak, že to pro ni i pro ně bude vzájemně obohacující,je co do své formy mýtická. Zrovna tak jako představují koncepty jako paleozoikum, mesozoikum a kenozoikum mýtické mody pochopení kontinuálního, vyvíjejícího se procesu (i když se tento proces vyznačuje neurčitým počtem diskontinuit).

Snažím se zde artikulovat obrysy nové mýtické formy, která by vyvolala tvůrčí vytržení, následující po fascinaci destrukcí, jež ovládla západní duši v posledních stoletích. Jedné formě fascinace můžeme čelit pouze jinou kontra-fascinací. Jen tak dokážeme vyvolat vizi, stejně jako v sobě probudit psychické energie, jež jsou potřebné k tomu, aby pozemské společenství mohlo úspěšně vstoupit do své další významné tvůrčí fáze. Velikost možností, které se před námi otvírají, musíme nějakým způsobem předvídavě prožívat, jinak nebudeme mít dost mentální energie, abychom dokázali snášet bolest, kterou vyžaduje transformace. (…)

Doufám, že budeme s to vést a inspirovat naši příští generaci v jejím pokusu formovat budoucnost. Jinak bude pouze přežívat se všemi svými pocity křivdy uprostřed zničené infrastruktury industriálního světa i uprostřed ruin samotné přírody.

Sama velká výzva je už předurčena a pro novou generaci neexistuje žádná možnost, jak se této konfrontaci vyhnout. Úkol, k němuž je tato generace povolávána a osud, který se před ní tyčí, však nepatří pouze jí. Člověk je spojen s každou pozemskou bytostí i s celou planetou; celý vesmír je zapojen. Úspěšný vznik ekozoické éry tedy můžeme považovat za velký tvořivý úkol samotného vesmíru. Tento osud však může být pochopen jen v kontextu velkého příběhu vesmíru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2020 vyjde v 2. polovině srpna.