Dirt park: starat se je potřeba pořád

28. dubna 2021 /
foto: Tereza Bálková. Zleva: Matouš, Honza, Lukáš, Ota
S klukama se potkávám na dirt parku v líšeňské Rokli. Je neděle dopoledne a v Brně jde o jeden z prvních slunečných dnů po zimě. Většinu návštěvníků Rokle tvoří rodiny s dětmi, mířící na hřiště nacházející se v těsné blízkosti dirt parku. I přes tuto zjevnou blízkost ale tato dvě místa působí každé jako z jiného světa. Víceúčelové hřiště zaplňují herní prvky, ohraničené plochy s pískem a dřevěné lavičky. Dirt park na první pohled připomíná opuštěné staveniště. Až na to, že opuštěné vůbec není. Při pozornějším pohledu zahlédnu mezi kopci hlíny míhající se postavičky na kole…

 

Centrální park Rokle se rozkládá na téměř jedenácti hektarech v nejvýchodnější brněnské městské části Líšeň. Během slunečných jarních dnů je tady poměrně živo, a to navzdory pandemii. Lidé se procházejí, venčí psy, posedávají na lavičkách nebo v amfiteátrech a dětské hřiště praská ve švech. Místním by ale název „centrální park Rokle“ zněl nejspíš cize. Park ve své nynější podobě tu ostatně není dlouho, a tak se většina obyvatel vydává na procházky jednoduše „do Rokle“.

Revitalizace, během níž získala Rokle svou nynější podobu, začala v roce 2014 a skončila před třemi lety. Záměr udělat z rokle místo pro rekreaci a sport ale nový není. Podle slov líšeňského starosty Břetislava Štefana začala městská část už v 80. letech vykupovat pozemky od místních usedlíků, kteří tu měli zahrádky. Místo slibovaného sportoviště ale Rokle během následujících patnácti let spíše pustla — až na masivní výsadbu stromů v 90. letech, o které se ale dál už nikdo nestaral. Rokli též určitě nepomohlo, že se z ní stala příležitostná skládka zeminy.

Ani v této době ale nebyla Rokle tak mrtvým místem, jak to možná z předchozích řádků zní. Zhruba od 90. let tu skupina nadšenců začala svépomocí stavět takzvaný dirt park — hliněné skoky a dráhu pro BMX cyklistiku (z anglického bicycle motocross, tedy motokros na kolech). Původní dirt park zanikl v roce 2014 spolu se zmíněnou revitalizací a s ní spojenými úpravami terénu. I díky angažovanosti BMX jezdců, kteří se o původní dráhu starali, se ale součástí revitalizace stala výstavba dirt parku nového, tentokrát jen na jiném místě Rokle.

Dirt neboli kopečky

Dirt park si lze nejlépe představit jako hliněnou dráhu pro kola, která se skládá z menších kopečků, ale i poměrně vysokých kopců hlíny. Konkrétně líšeňský dirt park má dvě hlavní části: takzvaný pumptrack, tedy mírně zvlněnou dráhu určenou zejména pro menší děti a začátečníky, a skoky, tedy větší kopce hlíny využívané zkušenějšími jezdci k předvádění různých triků. Ti také už většinou jezdí na speciálních BMX kolech. K těm zkušenějším patří taky Honza a Lukáš, se kterými se potkávám. Později se k nám přidává ještě Ota s Matoušem. Honzovi je jedinému osmnáct, ostatní kluci jsou mladší. Dohromady tvoří jen část party, která se v Líšni věnuje nejen BMX, ale i nutné práci na dirt parku.

Dirt park v Líšni, foto: Tereza Bálková.

Nová dráha už nevznikala tak punkově jako ta původní. Mimo to, že projekt financovala městská kasa, stavěla jej firma specializující se na parky pro kola. Dirt park ale není betonové hřiště, na němž většina práce končí po výstavbě. Konkrétně slovo dirt znamená v anglickém překladu vedle známější špíny i hlínu. A, jak říkají i kluci — o hlínu je potřeba se starat. Práce začínají většinou na přelomu února a března, tedy hned jak se udělá lepší počasí. Hlína ze skoků se přes zimu sesype dolů a mimo jiné je taky potřeba opravit stopy po těch, kteří si z neznalosti nebo lhostejnosti vybrali dirt park jako místo svých zimních procházek. Práce pak pokračují až do léta a prakticky nikdy nekončí, protože hliněná dráha se ničí i ježděním. Kluci časem přišli na to, že pokud se menším opravám věnují pravidelně, nemusí tak často pořádat velké brigády. Honza s Matoušem popisují, jak na dirt parku trávili většinu předchozího léta. Ráno je potřeba si trochu přivstat a pracuje se, dokud není úplné vedro. Večer se pak parta schází na ježdění.

Spojil nás dirt park

K BMX se každý z kluků dostal jinak. Všechny příběhy se ale protnuly na líšeňském dirt parku. Díky tomu tu vznikla parta více než deseti lidí, kteří se pravidelně potkávají, ať už na dráze, nebo mimo ni. Lukáš popisuje, že když před zhruba šesti lety začínal jezdit, neměl ani ponětí o tom, že s dirt parkem je spojená i práce. O většinu věcí se tehdy ještě starali starší kluci, kteří ale s přibývajícími roky a povinnostmi přestali mít na práci na dirtu čas. „Časem jsme si všimli, že je něco špatně,“ komentuje to nakonec Lukáš se smíchem.

A přestože druhá generace bikerů už nezačínala na zelené louce — aspoň tedy ne doslova, ani jejich začátky nebyly úplně jednoduché. Kluci se smějí, když popisují, jak si od rodičů půjčovali nářadí, které pak vozili šalinou tam a zpátky. Později se s pomocí sociálních pracovníků a pracovnic z nízkoprahového klubu Likusák povedlo s líšeňským starostou domluvit zřízení úschovny na nářadí. Mimoto dostali od městské části v posledních letech i několik finančních příspěvků, které mohli použít třeba na nákup nářadí vlastního nebo na větší úpravy parku, na které je místo lopaty potřeba spíš bagr. Řadu z těchto organizačních věcí ještě zařizují starší bikeři, kluci si ale uvědomují, že časem pravděpodobně správu dirt parku převezmou kompletně.

Největším rozdílem oproti původnímu dirt parku je veřejný rozměr tohoto místa. Zatímco si povídáme, projíždí se na části trati několik dětí. Tento jednodušší okruh dráhy nespravují kluci tak úplně pro sebe, ale hlavně pro menší děti a začátečníky. Setkávání bikerů, dětí, jejich rodičů, pejskařů, koloběžkářů a další široké veřejnosti, která na dráhu zabloudí, však není vždycky úplně jednoduché. Pobyt na dirt parku má svoje pravidla, která zaručují nejen bezpečnost, ale i delší životnost dirtu, a tím pádem méně práce pro údržbáře. Ne všichni však tato pravidla znají nebo chtějí dodržovat. Kluci se tak často dostávají do pozice zprostředkovatelů i obránců řádu. Jindy zase zastupují roli rodičů, když sledují, jestli nějaké dítě nestojí na nebezpečném místě.

Dirt park v Líšni, foto: Tereza Bálková.

Jak vyprávění plyne, mám čím dál tím větší pocit, že práce na dirt parku není jen něčím, co musíte vytrpět, abyste si mohl zajezdit. Kluci mi mou domněnku, že práce s hlínou je součástí samotného sportu a že bez něj by byl o dost jiný, potvrzují. Bez pravidelné práce by možná nevzniklo to, co mě osobně na tomto místě tolik fascinuje. Komunitu kolem dirt parku netvoří jenom sami bikeři, ale i podporující rodina, kamarádi, kteří sice nejezdí, ale přijdou pomoct, třebas „jen“ se sbíráním odpadků, nebo správce parku, jehož milý a ochotný přístup si kluci chválí. A byť je dráhu pro BMX možné udělat i z asfaltu, je mi docela jasné, že (nejen) pro kluky by tím místo ztratilo velkou část svého kouzla. Zatímco asfaltový park zůstává pořád stejný, dirt park je svým způsobem živý organismus, který si jeho uživatelé můžou přetvářet podle aktuální potřeby. Možná že právě tato živost vytváří i onen pocit živé komunity, který z jejich vyprávění tolik cítím. Důvod, proč Lukáš o dirt parku docela výstižně mluví jako o „našem místu“.

Co tě sejří?

Přestože dirt park v Líšni vznikal spíše organicky, existují organizovanější způsoby, jak se mladí lidé mohou podílet na změně svého okolí. Jedním z nich je iniciativa České asociace streetwork, která v Česku sdružuje nízkoprahové sociální služby. Její každoroční akce Co tě sejří? finančně podporuje projekty, s nimiž přicházejí klienti Nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM).

Popsat klienta NZDM, nebo snad dokonce typického klienta, není lehký úkol i kvůli deklarované nízkoprahovosti. Onen nízký práh totiž mimo jiné naznačuje i to, že klient nemusí splňovat žádné speciální charakteristiky. Pokud má dané NZDM i terénní služby, není dokonce ani potřeba nikam docházet — s pracovníky se může člověk potkávat třeba ve skateparku, kde jinak tráví svůj volný čas. Témata hovorů se přitom různí, protože každého štve — chcete-li, sejří — něco jiného. Klienti často řeší složitá témata jako sociální vyloučení, problémy v rodině nebo závislost na návykových látkách. Někdy si zase potřebují jen popovídat — o škole, rodičích nebo vztazích v partě. A mnoho z nich by si přálo, aby místo, kde tráví čas, vypadalo trochu líp, nebo snad trochu víc odpovídalo jejich představám.

Dirt park v Líšni, foto: Tereza Bálková.

I sama výzva Co tě sejří? by se dala popsat jako nízkoprahová. Svůj projekt totiž může přihlásit kdokoliv mezi 10 a 20 lety, a to nehledě na to, jestli je nebo není klientem nízkoprahového klubu. U úspěšných návrhů se Česká asociace streetwork postará, aby se dotyčný navrhovatel propojil s nízkoprahovým klubem v okolí. Vybrané projekty tím pádem dostanou nejen finanční podporu, ale díky napojení na NZDM taky záruku toho, že daný člověk či skupina lidí se může kdykoliv obrátit na sociální pracovníky, kteří jim pomohou a poradí, třeba typicky s nezbytnými organizačními věcmi.

V průběhu posledních let už tímto způsobem vzniklo velké množství nejrůznějších projektů. A nebýt pandemie, určitě by další vznikaly i letos. Jejich rozmanitost asi nejlépe dokumentuje film Co tě sejří, který vznikl v roce 2016 a zhlédnout jej můžete třeba YouTube. Skupiny dětí a mladých lidí různého věku zvládly znovu vymalovat posprejovaný podchod, spravit lavičky ve svém městě nebo postavit venkovní hřiště na posilování. V dokumentu se znovu silně objevuje motiv, který byl pro mě tak zásadní na příběhu líšeňského dirt parku: tím, že se člověk podílí na přeměně prostoru, ve kterém tráví čas, přestává být pouze jeho pasivním uživatelem.

Naše místo

Před psaním tohoto článku jsem měla tendence vnímat revitalizaci jako jednorázový projekt, s jasně ohraničeným začátkem a koncem. Teď si ale troufám říct, že revitalizace není jen oživením daného místa, ale i oživením našeho vztahu k němu. Možná právě aktivní účastí na revitalizaci se z místa stává to „naše místo“. Jen těžko pak chápeme ty, kteří v roli pouhých uživatelů zůstali, a nedělá jim proto problém nechávat na místě odpadky nebo ho jiným způsobem ničit. Těžko pak taky můžeme místo využívat jen do doby, než někdo jiný vyhlásí začátek další revitalizace. Už jenom díky získané zkušenosti, že pokud se člověk o něco stará pravidelně, je s tím ve výsledku méně práce. Jedna z rad osmnáctiletého kluka, kterou bych aspoň občas doporučila aplikovat nám všem.

Autorka studuje psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy university a působí jako sociální pracovnice v jednom brněnském NZDM. Kontakt: tereza@tereza.net.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2021 vychází v 2. polovině října.