Dub – erb potulných sadařů

Dub ale potulní sadaři uctívají také kvůli jeho žaludům. Hluboko poznamenáni provensálským sedlákem, hromadí je podzim co podzim v kapsách, někteří i v pytlích, a kam přijdou, tam po sojčím způsobu semena zas trousí. Tohle vypasené, tlusté semeno má jednu neskonalou výhodu – samo si drží dost potravy pro malý stromek, který se snáze proklube travou. Výhoda je splacena nevýhodou – jak se takový těžkotonážní pecivál na tu louku sám dostane? Žádná habří křidélka, jasanové a javorové vrtulky, březové plachťáky nebo topolí pápěří dub nemá. Musí tedy jen čekat, co s ním divočáci, sojky, lidé, povodně a jiní siláci udělají.

Jak že to dělal ten svatý muž z holých jihofrancouzských hor? Nasbíral pytle dobrých žaludů ze zbylých lesů a odnesl je na svou poustevnu na větrných hřebenech. Dobře uložil ve sklepě, denně sto vybral, polaskal každý rukama, namočil je přes noc do vody a do jamek v chudých horských pastvinách vysadil. Za rok 36 500krát hloubil jamku a vkládal semeno do hlíny. Za půl století osázel lesem kilometry hor. Kam my se na něho hrabeme!

Je to tak jednoduché, proč si taky nezasadařit. Jen se musíte poohlédnout po oné správně pusté pastvině. Pusté a dosud křovím nezarostlé pastviny nechte na pokoji – ať mají kde žít koniklece, zelené ještěrky, divní jižní mravenci a mravkolvi. Stejně by tam pro sucho, odrazující již léta křoviny, dub nerostl. Vyhněte se tudíž pastvinám mezi Halštrovem a Vlárou a také v Karpatech zvažte vzácnost květnatých trávníků. Zapomenuté kousky trávníku u přejezdů, nadjezdů, podjezdů, okrajové úhory v polích, meze u cest a silnic, zanedbané trávníčky lidských sídlišť – to jsou ta místa, kam směřovat své žaludy.

Vysévaly se žaludy i v lesích, dokud nimrodi nezměnili naše země v několik velkých obor plných srnčí, dančí, jelení a kdoví jaké ještě kopytnaté kozožroutské zvěře. Proč nevysadili raději pratura – krávu pralesní, co by spíše okusovala lesní a nivní traviny, než chroupala malé doubky. No, i tak můžete v přímkových lesích (rovný kmen, rovná větev, rovná jehlice a podtím rovná zajehlicovaná zem) duby vysévat. Jen hledejte takové místo, kde je okem vidět nebe. Nad žaludy natahejte soušky a chrastí, ať jsou pár let chráněny před žravou zvěří.

Proč ale krásné duby nevěnčí městské bulváry, nábřežní promenády a stromořadí královských (chci říct evropských) silnic? Krom národního zanícení tu musíme vidět odpor dubu samého k velkoškolkám. Neroste zrovna rychle, kořen žene hned hluboko za vodou a pevnou skálou, pranic se mu nelíbí přesazování. Proto jen v dobrých parcích a starých zahradách můžeme obdivovat vzrostlé a prastaré duby. Vysazovat dnes dub od semínka a pak čekat pět let, než bude něco pořádného vidět, mezi tím to neposekat a nepřejet multikárou – to je asi pro veřejné zahradníky problém. Tak jim buďme nápomocni. V mnohých výsadbách skomírají u mohutných kůlů neduživé stromky a keře. Zasaďte k nim po několika žaludech, a než se tito první osadníci odeberou do věčných lovišť, bude se u kolíku zelenat malý dubčík.

Době se ale vzdoruje těžko, a tak zkoušejte sázet i větší dubiska. Půl i tři čtvrtě metru vysoké! Mnozí koumáci využívají na takovéto sazenice odpadky zoufalých lidí, kteří kupují vodu k pití ve válcovitých lahvích, po dvou litrech zatavených v jedné. Taková se jen svrchu uřízne a dole prodírkuje, a vzniklá nádoba vám pomůže za několik let vypěstovat sazeničku s hlubokým kořáním. Třetím rokem pak můžete po opatrném odříznutí plastiku vkládat stromku kořeny skoro čtyřicet centimetrů hluboko. To je již pane vlhčí zem než mělké lože žaludu. Jen nezapomeňte do prsti sypané do sadbovacích lahví přidávat i pravou dubinovou hrabanku, aby dub šel do tvrdého života i spolu se svými pomocnými a ochranitelskými houbami. Můžete se pak taky pod svými duby časem dočkat i jedlých klobouků.

Přirozeně že duby lze i vykopat a přesadit, stejně jako to děláte s javory, lípami, jasany, jívami a množstvím keřů. Jen to chce nespěchat. Zdárně vyzvednutý dub se zachovaným kořáním, ne větší než do pasu, nechte příští rok přeškolkovat na vlhkém stinném záhoně. Dub opláče ztrátu kůlového kořene, trochu se vzmůže a zocelí. Druhým rokem ho pak vykopejte i s balem a opatrně vysaďte, kam třeba. Ne, že by hned ten příští rok nějak zvláště rostl; buďte rádi, když se chytne. Rok na to ale obvykle vyráží půlmetrové výhony a po dvou třech letech již povyroste i metr za rok. Radost pohledět.

Pak poznáte dubovou pohostinnost. Rok co rok i malý doubek dává obživu mravencům, pilatkám, mšicím, červům pod štítovitými destičkami a mnoha dalším nájemníkům, kteří slídí po své potravě. Najdete tam pavouky, lumky, lumčíky, ba i můra a chrostík tu usednou. Na svém nejoblíbenějším doubku jsem jich napočítal jednoho horkého večera čtrnáct druhů. A věřte nebo nevěřte, čtyři roky po výsadbě mě doubek překvapil čtyřmi žaludy a dvěma šiškami. Šišky vypadají trochu jako chmelové šištice, jsou ale pěkně tvrdé a zelené. Až vypátrám, který hmyzák umí takle čarovat, dám vám vědět. Zatím si prohlížejte přes léto krásné duby a plánujte, kam půjdete na žaludy.

Dostatek bláhovosti a rozhodnosti k sázení svých prvních dubů přeje všem začínajícím potulným sadařům

Váš potulný sadař O. D. S.