Hrušky na talíři

Hrušky dříve stávaly v samém středu pozornosti dětí, sadařů i ovocných labužníků. Postihovala je ale jedna pohroma za druhou a dnes jsou hrušně i jejich plody mezi ostatním ovocem jen zapomenutou popelkou. První na hrušně dopadla epidemie výroby a užívání řepného cukru, výstižně nazývaného bílé zlo. Hrušky postupně ztrácely pozici hlavní sladkodárné rostliny a křížaly, pracharanda a hrušková povidla se napřed staly jídlem chudých a posléze úplně zmizely pod záplavou žvejkaček, bonbónů, granka, nutel, ropnořepných marmelád a ostatních přeslazených bleptanin.

Postavením hrušek jako lahůdkového ovoce otřásl kult dováženého, snadno skladovatelného, ovoce jižního. Když si dnes chce počestný občan dát nějaké sladké, rozplývavé ovoce, sáhne na pultech nejspíš po banánu, broskvi nebo cukrovém melounu. Kvalitní zralou hrušku tam totiž ani nenajde.

Hruškám také ublížil minimální zájem městského obyvatelstva o pojídání ovoce. Ovoce je maximálně doplněk, svačinka k zakousnutí, ale nikoli jídlo. Který detektiv by se dnes vsadil o mísu hrušek, aby si je pak labužnicky postupně všechny oloupal a snědl, jak nám o tom vypráví Velká kouzelnická pohádka?

Obchodníci také zlenivěli a zhloupli. Najít dnes dobrého zelináře-ovocnáře je jako hledat jehlu v kulatém balíku sena. Obchodník nepozná, jestli je ovoce zralé, neporadí zákazníkovi jak ho uchovávat, která odrůda se na co hodí, natož aby snad sám odrůdy rozeznal. Pak se stává, že si důvěřivý člověk v říjnu koupí kamennou lednovou hrušku, kousne do ní a odloží ji s dojmem, že hruška chutná asi jako starší kedlubna.

Hruška je živé ovoce. Je to něco jiného než jedem nastříkaný pomeranč, který položíte v březnu na polici a ještě v srpnu tam leží, jen trochu oschlý. Hruškám se musí trochu rozumět, a kdo se to naučí, nebude litovat.

Tak máme tedy hrušky letní, podzimní a zimní. Letní jsou asi nejznámější. Patří mezi ně třeba solanky, které se vozily z Litoměřicka loďěmi až do Anglie, dále pak několik druhů máslovek, drobné muškatelky a spousta dalších odrůd. Letní hruška dlouho nevydrží, musí se včas spotřebovat a ten, kdo hudrá nad hniličkovatou měkotinou, je stejně moudrý jako člověk, co dává chlebu za vinu, že mu po čase zplesnivěl.

Dokud jsou letní hrušky tvrdé, můžeme z nich udělat výborný kompot. Musí už být ale vyzrálé, sladké, dobré chuti. Falešného obchodníka, co prodává podtržené, nechutné, nezralé ovoce odhalíme nejsnáze tak, že požádáme o ochutnání a nebo si prostě napřed koupíme jednu hrušku a ochutnáme. Sklizené tvrdší hrušky můžeme nechat několik dní dozrát a pak sníst, usušit a nebo zpovidlovat. Však jich bývají ohromné spousty. Vynikající malinké muškatelky můžeme povidlovat, jíst nebo sušit celé. Stejně jako ostatní drobné ovoce mají tu výhodu, že se při setřásání tolik nenatlučou.

Podzimní hrušky se právě objevují na pultech a dozrávají ve starých sadech i na opuštěných zapomenutých hrušních roztroušených po kraji. Najdeme mezi nimi nejlahodnější druhy máslovek, známé alexandry a mnoho druhů určených k nejrozmanitějšímu zpracování. V horských polohách jsou to také poslední hrušky, které stihnou dozrát.

Podzimní hruška je už při sklizni dobrá k jídlu, i když je ještě tvrdá. Neotlačené ovoce můžeme uskladnit i několik týdnů a mnohé odrůdy teprve pak dosáhnou své optimální zralosti k jídlu. Nepodtržené a neomlácené hrušky musíme hledat spíš na trhu u sadařů než u zelinářů a překupníků. Nejlepší je ale spolehnout se na vlastní košík a hrušky si v okolí na opuštěných stromech vlastnoručně natrhat.

Záplava podzimních slaďoučkých hrušek umožňuje jakékoli zpracování. Musíme ovšem postupovat s rozmyslem. Malé plody povidlovat v celku a pak propasírovat, obrovské hrušky vykrajovat a sušit, ba ani slupky se nemají vyhazovat, protože si ze sušených můžete připravit výborný čaj. Podzimní hrušky nám umožňují nejen se kdykoli najíst dosyta, ale i strávit příjemný večer s přáteli při vykrajování a provonět příbytek vůní sušeného ovoce. Doma už si v této době obvykle topíme, a tak nám vaření nebo sušení neudělá z kuchyně saunu, jak tomu často bývá v létě.

Zimní hrušky jsou cenné ovoce, které má díky neznalým lidem špatnou pověst. Správně vyzrálé zimní hrušky, jako třeba pařížanky, madam verté nebo nové těchobuzické omegy vyrostlé v teplých oblastech, jsou skoro tak dobré jako nejchutnější hrušky podzimní. Musíme je však uložit do sklepa nebo chladné ovocné komory a nechat od sklizně na konci října několik měsíců dojít. Když je pak vyložíme na vánoční stůl, stanou se určitě královnami ovocné mísy. Hrušky omegy nám mohou vydržet v dobrém sklepě až do jara, ty ostatní sníme raději nejpozději do konce února.

Hrušky na uskladnění kupujeme jen u dobrého obchodníka, aby nebyly podtržené nebo nepocházely z chladnějších poloh, kde jsou chuti nevalné. Nedozrálé a špatně živené zimní hrušky jsou na nic, a proto je tady kvalita nade vše.

A to je ta pravá příležitost pro potulné sadaře. Vybavte se objemným košíkem a koncem října se vydejte na teplé stráně trhat (na dlouhodobější uskladnění nelze setřásat) kamenné, nechutné a ošklivé zimní hrušky. Vyberte si z posledních, ještě neopadaných, plodů ty, co nepoškodili ptáci ani vosy. Opatrně, jako pravý poklad, je odneste domů a uskladněte. Kdo nemá sklep, zkusí jinou na podzim a v zimě chladnou, leč bezmrazou místnost. I v teplejší komoře budou hrušky nějaký ten měsíc dozrávat. A až pak, za zimních mrazů a plískanic, konečně dozrajou do sladce lahodné, rozplývavé konzistence, uvidíte, že jsem měl ve všem pravdu.

Vánoční pochutnání přeje

Váš potulný sadař O. D. S.